5 PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ

Bylo to, jako by do lidí vstoupil ďábel

, NOVÉ

Témata:

Letos v dubnu by oslavila třiaosmdesáté narozeniny Květoslava Neradová, katolická intelektuálka, literátka, šiřitelka Charty i samizdatu a učitelka mnoha generací žurnalistů. Její životní cestu formoval svérázný tatínek, který ve sklepě Němcům pod nosem choval prasata a zároveň pomáhal rodinám popravených odbojářů. Stejně významně Květoslavu ovlivnila zdánlivě nekonečná řada dětských nemocí, která ji často upoutávala na lůžko a způsobila, že jako dítě ještě před vstupem na gymnázium přečetla celou literaturu 19. století.

Květoslava Neradová se narodila jako Pánková 9. dubna 1933 v Praze. Oba její rodiče pocházeli z více než nuzných poměrů, takže až do šesti let vyrůstala u prarodičů na venkově, v Tachlovicích, protože mladá rodina neměla kde bydlet a otec nemohl dlouho najít práci.

Skutečně proletářský původ měla Květoslava od obou rodičů, což jí často pomohlo v pozdějších letech, kdy byla jako katolická aktivistka trnem v oku nejen různým univerzitním kádrovákům. Květin otec, Josef Pánek, syn voraře, měl tolik sourozenců, že se jednoduše nevešli do malého bytu, a Pánek tak musel odejít do sirotčince, kde se vyučil krejčím. Prarodiče z matčiny strany na tom nebyli o mnoho lépe. Babička pracovala na poli a dědeček byl horníkem na Kladně. Už v roce 1921 vstoupil do komunistické strany. Jeho legitimace nesla velmi nízké pořadové číslo, byl v podstatě zakládajícím členem. „Když ale už v roce 1946 viděl, jak tam vstupujou lidi pouze pro kariéru, došel na sekretariát strany a tam legitimaci roztrhal a hodil na zem. Možná po něm mám tu snahu rozlišovat, kdo to myslí vážně a komu jde o prospěch,“ vypráví Květoslava Neradová.

Do Prahy se malá Květa i s o tři roky mladším bratrem přestěhovala s nástupem do první třídy, kdy otec Josef Pánek získal práci zřízence v ústavu soudního lékařství na Albertově a spolu s tím také malý služební byt. „Bylo to dvacet metrů čtverečních bez příslušenství, kuchyň a jeden pokoj, který ovšem maminka považovala za parádní, takže se v něm de facto nebydlelo,“ líčí Květoslava Neradová. Do kuchyně se vstupovalo přímo z chodby, na které panoval každodenní ruch běžného ústavního provozu.

Stejně jako Pánkovi bydlela v areálu ústavu ve služebních pokojích a malých bytech mezi laboratořemi, pitevnami a márnicemi celá řada dalších zaměstnanců: vrátní, laboranti, pomocný personál i někteří lékaři. Po začátku války mezi nimi bylo i mnoho Němců, kteří doplnili vyhozený český personál.

Příběhy 20. století

Květoslava Neradová vyprávěla své vzpomínky dokumentaristům z neziskové organizace Post Bellum. Tato organizace sesbírala už tři tisíce osudů a zpřístupňuje je na portále Paměť národa. Z této úctyhodné sbírky vznikají už deset let rozhlasové „Příběhy 20. století“, které vysílá Radiožurnál v sobotu ve 21h a Český rozhlas Plus v neděli ve 20h.
Přijďte s námi oslavit deset let Příběhů 20. století deseti kilometry Běhu pro Paměť národa. Běžíme za všechny, kteří to nevzdali. O víkendu 10. – 12. června v oboře Hvězda v Praze. Výtěžek ze startovného umožní natočení dalších stovek příběhů pamětníků totalit.

 

Z rukou a nohou o jedno tělo navíc

Květy osobně se válka zpočátku příliš nedotýkala. „V březnu 39 se Němci utábořili ve slepé ulici u nás na Albertově, rozbili tam vojenskou kuchyň a byli k nám, zvědavým dětem, vlídní,“ vybavuje si Květoslava první dny nacistické okupace. Přestože její otec byl sokol a velký vlastenec, soužití s Němci na ústavu šlo hladce a bezkonfliktně.

Kdyby ovšem němečtí sousedé svým krajanům v rozhodujících a řídících funkcích protektorátu prozradili, čím se Josef Pánek ve válečných letech zabýval, vše by pro něj skončilo zřejmě rovnou na popravišti.

Do ústavu soudního lékařství se vozily k ohledání oběti náletů a vražd, těla sebevrahů, ale také popravení odpůrci nacismu. Podle nařízení se museli všichni popravení pohřbívat do společného hrobu na ďáblickém hřbitově, jak se říkalo „do šachty do Ďáblic.“ Jenže Josef Pánek to odmítal nechat jen tak. „Když se někdy stalo, že byl vybombardovaný nějaký úkryt nebo kasárna, tak se mu do márnice dostávali tímhle způsobem zemřelí němečtí vojáci. Je strašný, to takhle říct, ale on prostě uměl z těch několika mrtvých těl s oddělenými končetinami udělat o jedno navíc. Ve spolupráci s hrobníky pak vojáka nechal umístit do hrobu v Ďáblicích a tělo popraveného tajně vydal rodině,“ líčí životu nebezpečné počínání svého otce-zřízence Květoslava Neradová.

Podobně odvážně se Pánkovi chovali, i když ukrývali Žida uprchlého z transportu do Terezína. „Říkali jsme mu pan Novák a otec ho představil jako vzdáleného bratrance. Ovšem rozhodně nebyl nenápadný, byl to typický Žid, černovlasý s velkým nosem. Kupodivu ale nikdy ani naše německé sousedy nenapadlo se zajímat, co to je za člověka.“

Sama Květoslava otce označuje nejen za odvážného, ale také svérázného, až nezodpovědného a neopatrného, zároveň o něm však mluví s humorem a neskrývaným obdivem a láskou: „Byl to takovej pořád dobře naloženej pražskej frajer, celou svou duší.“

Prase kvičí, koza mečí…

Kromě toho všeho Josefa Pánka velmi dobře charakterizovalo i slovo „podnikavý.“ Jeho žena, Květina matka, byla z venkova zvyklá na chov zvířat a za války byly potraviny na příděl. A tak se otec rozhodl s tím něco udělat. Začal v Praze, uprostřed lékařského a vědeckého ústavu plného Němců, provozovat ilegální, ovšem nemalé hospodářství. „Pod naším bytem ve zvýšeném přízemí byl prostorný vytápěný sklep, kde žilo prase. To bylo oficiálně přihlášeno, otec se tvářil, že je to stále to stejné, ale ve skutečnosti byla každý rok zabíjačka. Kromě toho jsme měli kozu a to prase jsme krmili kozím mlíkem a taky zbytky z nemocničních kuchyní z celého Albertova. Aby koza měla kůzlata, otec jí vždycky v předjaří vodil na provaze do Braníka za kozlem,“ přibližuje dnes sotva uvěřitelné scénky s úsměvem Květoslava Neradová. Součástí ilegálního statku byli také pes a kočka, v zahradě nad ústavem se pásl beran a hrabaly slepice. „Za to všechno byl trest smrti, otec byl neustále všema končetinama na popravišti, ale nikdy ho nepráskli. Přitom to všichni věděli, zvířata vydávala zvuky, prase ve sklepě kvičelo, koza mečela, s kůzlaty si s námi chodily hrát všechny děti ze školy,“ vypráví Neradová.

Květa bývala přímou svědkyní všech otcových odvážných kousků, které prováděl Němcům takříkajíc přímo pod nosem. Více času než ve škole za války strávila doma v posteli. Nevyhnula se jí totiž snad jediná běžná dětská nemoc, včetně záškrtu, spály a opakovaných zápalů plic. Jak se později ukázalo, mělo to na její nejen profesní život naprosto zásadní vliv. V posteli se od rána do večera bavila četbou, a tak kolem dvanácti let měla načteno ohromující množství klasické literatury. Její literární vzdělání už tomto v dětském věku daleko přesahovalo znalosti většiny maturantů i univerzitních studentů.

Jako by do lidí najednou vjel ďábel

Život v protektorátní Praze nezanechal v Květoslavě Neradové významné drastické vzpomínky, naprosto otřesená a šokovaná zůstala až po událostech, jež zažila na samém konci války. Do ústavu soudního lékařství se sváželi mrtví z barikád z celého města, až se nakonec nevešli nikam. Mrtvá rozkládající se těla ležela na chodbách i venku před budovou a od jejich nasládlého zápachu neměla dívka mající v ústavu svůj domov kam utéct.

Ještě horší ale bylo, jak se rázem změnilo chování lidí, Čechů, kteří dosud na Albertově s německým personálem ústavu nejen bezkonfliktně žili, ale nezřídka se i přátelili. „Najednou se z nich stali mstitelé národa. Jako by do těch lidí vjel ďábel, tak mi to připadalo,“ vypráví Květoslava Neradová. Zatímco výše postavení Němci stihli těsně před posledními dny války odjet, níže postavení ústavní zaměstnanci, sekretářky nebo zřízenci byli vystaveni řádění českých rádoby vlastenců. „Tihle rozběsnění Češi se na ně najednou vrhli. Sekretářkám, které ještě dva týdny před tím zdvořile zdravili, oholili hlavy, mužský zbili, nutili je zametat ulice, nadávali, mlátili je. To byl pro mě příšernej zážitek,“ popisuje chvíle na jaře roku 1945 Květoslava Neradová. Podle ní pak mezilidské vztahy dál už jen upadaly. Projevilo se to například tak, že ti, kteří nejlíp vycházeli s Němci, začali jako první obracet a vstupovat do komunistické strany.

Katolička s dělnickým původem

Tou dobou byla Květoslava Neradová už studentkou gymnázia, nejprve řádového v Ostrovní ulici vedeného jeptiškami, později reálného gymnázia v Resslově, respektive Londýnské ulici. Tam už v roce 1946 potkala Karla Nerada, s nímž v septimě začala chodit a zůstali spolu pak, od roku 1957 už jako manželé, po celý život.

Už v gymnaziálním věku byla většina studentů nějak politicky či ideologicky angažovaná, nebo alespoň zainteresovaná. „Ze třiceti ve třídě byli tři komunisté a o něco více katolíků. Nátlakem a pohrůžkami nás ale ředitel a zástupkyně, kteří byli velmi agresivní komunisti, donutili přijít k maturitě ve svazáckých košilích,“ líčí Květoslava Neradová okolnosti své zkoušky z dospělosti v roce 1951.

Ačkoliv její dědeček už v roce 1918 demonstrativně vystoupil z církve a ani rodiči nebyla vychovávána ve víře, konvertovala Květoslava těsně před maturitou ke katolictví. Zároveň se ovšem chystala na univerzitu. „Naši tři komunističtí spolužáci nám psali doporučení nebo posudky pro přijetí na vysokou školu. U mě váhali – věděli, že chodím do kostela, ale zároveň že otec je jasná dělnická třída. Třídní původ nakonec převážil, a tak jsem se dostala na první pokus na filosofickou fakultu na ruštinu a češtinu.“

Na fakultě už byl poměr komunistických studentů asi třetina ku dvěma třetinám nekomunistů a Květoslava byla několikrát znovu konfrontována se svou vírou. „Vždycky naštěstí usoudili, že ještě nejsem ztracená a snažili se mě přesvědčit, že náboženství je nedůstojné člověka 20. století a podobně. Takové rozhovory se mnou vedl například spolužák z ročníku Ivan Klíma a mě to hrozně otravovalo,“ přiznává Květoslava Neradová.

Takhle nevypadá člověk po sebevraždě

O tom, co nový režim umí, ale měla Květoslava už dobré povědomí. U jejího otce v ústavu soudního lékařství končila v padesátých letech těla odsouzenců k trestu smrti. Josef Pánek například umožnil svému příteli vyfotografovat Miladu Horákovou v rakvi. Snímek byl později otištěn v západních novinách. V téže místnosti ležel před tím i Jan Masaryk, který v březnu 1948 údajně spáchal sebevraždu skokem z okna Černínského paláce. „Přivezli ho, když jsem byla doma, a můj otec usoudil, že už jsem dost velká a mám dost rozumu a že by mě to mělo zajímat. Položil přes Jana Masaryka noviny, abych ho neviděla nahého, a přizval mě a také našeho souseda, tehdy asistenta, později profesora soudního lékařství Tesaře. A jeho spontánní vyjádření, když se jen tak na něj podíval, bylo, ‚takhle nevypadá člověk po sebevraždě‘. Měl odřeniny a vypadalo to, jakoby se bránil. Já tomu nerozumím, ale tohle je moje vzpomínka a osobní zkušenost,“ vypráví Květoslava Neradová o dodnes nevysvětleném případu smrti ministra zahraničí.

Ačkoliv o politických procesech a zvěrstvech, která páchal nový režim, tehdejší mladí věděli a byli jednoznačně proti němu, plně si zároveň užívali studentský život. „Bylo nám osmnáct, devatenáct a chodili jsme s klukama a holkama, beznaděj nebo deprese nebyl tehdy náš převládající životní pocit,“ popisuje Květoslava Neradová. Přivydělávala si jako pomocná vědecká síla na univerzitě nebo na archeologických brigádách a říká, že život tehdy nebyl příliš nákladný. Volného času bývalo dost a možností jeho využití naopak podstatně méně než dnes. Studenti chodili nejčastěji do divadel a na koncerty, které byly finančně dostupné i nemajetným, velkou událostí pražského studentstva býval například moravský ples nebo ples mediků.

Církev mravokárná, ale kolaborující

Kromě toho se studenti stejného smýšlení také scházeli a společně studovali zakázané české autory nebo teologickou literaturu. Květoslava založila za tím účelem společenství katolíků s názvem Vigilie. Patřili mezi ně římskokatoličtí věřící z různých oborů filosofické fakulty, mezi jinými například filosof a psycholog Jiří Němec, spisovatel a dramatik Ivan Vyskočil nebo duchovní a pozdější kardinál Miloslav Vlk, v dalších letech také o něco mladší teolog Tomáš Halík. „Vytvořili jsme si takovou malou samizdatovou dílnu, na svém psacím stroji jsem přepisovala Seiferta, Holana, Halase,“ vzpomíná Květoslava Neradová.

Společenství se oddávalo také debatám a kritice stavu tehdejší církve. V padesátých letech většina oblíbenějších a otevřenějších farářů postupně mizela z Prahy, buď přímo do komunistických lágrů, nebo do vzdálených a méně významných farností. Mladí katolíci se tak mohli až na výjimky, kterou byl například páter Reinsberg, setkávat především s velmi konzervativními duchovními, kteří nezřídka přisluhovali režimu. „Tehdy církev pro mládež vydávala takovou mravokárnou literaturu, příběhy o šestém přikázání, o tom, jak zhýralec svede dívku, a zničí jí život. Ale nás zajímala vážná literatura a skuteční katoličtí literáti jako Čep nebo Hostovský,“ vysvětluje svůj postoj k tehdejší církvi Neradová.

Na šedesátá léta vzpomíná jako na krásnou dobu, zlatý věk české kultury, filmu i literatury. Vývoj šel sice pomalu, ale režim víc a víc odkrýval svoji pravou tvář a bylo cítit směřování k větší svobodě. Začalo to už rokem 1956, kdy v Sovětském svazu nastoupila kritika Stalinova kultu osobnosti. Prahou tehdy prošel první studentský majáles, který se stal jakýmsi protestem studentů proti režimu a skončil předvedením několika studentů k výslechu.

Dalším střípkem, který v tom roce přispěl k oslabení režimu minimálně v myslích mladých lidí na univerzitě, byl zájezd vybraných komunistických studentů do Sovětského svazu. „Byl u nás prezentován jako veselá země plná šťastných lidí, čemuž tihle svazáci nejspíš skutečně věřili. Ale když se vrátili, byli v obrovském šoku. Viděli, že tam lidi mají místo bot nohy obalený hadrama, žebrající děti, mrzáci ještě z druhé světové války,“ líčí Květoslava Neradová postupný rozklad ideálů v řadách samotných komunistů.

Do Bartolomějské vždycky v Adventu

Po studiích zůstala Květoslava Neradová ve školství v roli učitelky. Během 60. a 70. let se na Karlově univerzitě z ideologických důvodů velmi často měnily názvy fakult, oborů i kateder, a tak Květoslava Neradová postupně učila na filosofické fakultě i fakultě sociálních věd a publicistiky či fakultě osvěty a novinářství, a to žurnalistiku, literaturu, knihovnictví i dějiny a teorii kultury. Jak vzpomíná, přestože zejména žurnalistika byla velmi tendenční a komunisty kontrolovaná, měla ona sama, co se týkalo obsahu přednášek, dost svobody. „Nikdy nikoho nezajímalo, jakému tématu věnuju kolik času a že přednáším autory blízké sobě a ne režimu,“ přibližuje poměry Květoslava Neradová.

 

Proč Tomáš Halík neemigroval

Kromě mnoha jiných zásluh v oblasti literatury i žurnalistiky je možné Květoslavě Neradové připsat podíl na tom, že v České republice za minulého režimu i dodnes působí světově uznávaný teolog, filosof a duchovní Tomáš Halík. Jako její student odjel těsně před srpnem 1968 díky konexím na studia do Oxfordu a v dopise se jí svěřil, že má ve Spojeném království dobrou perspektivu a rád by tam zůstal. „Já do života lidem nemluvím, nevím, co mě to tenkrát popadlo, že jsem mu napsala, že je tady užitečnej až nepostradatelnej. Byl to dost citově vzrušenej dopis a velmi mě překvapilo, že za několik dní jsem dostala odpověď, že po přečtení dopisu Tomáš celou noc nespal a rozhodl se okamžitě vrátit.“

 

Už od roku 1970 se ale na katolickou pedagožku zaměřila StB a začala ji nejprve sledovat a posléze zvát do Bartolomějské k vysvětlení. „Dělo se to vždycky v Adventu, tak jsem na Vánoce byla každoročně pěkně štíhlá,“ vzpomíná s hořkým úsměvem Neradová. Estébákům šlo zejména o to, udělat si z ní informátorku z prostředí církve. Z jejich řečí bylo jasné, že měla pravděpodobně doma odposlechy, a také, že ji udávali i její studenti. Mnohahodinové výslechy, které ji měly zlomit ke spolupráci, vyvrcholily v roce 1977 poté, co literátka veřejně před studenty vyjádřila sympatie a podporu Chartě 77, přestože ji sama nepodepsala. Spolu se studenty u sebe v bytě začala tento dokument apelující na dodržování lidských práv rozmnožovat a také u sebe pořádala přednášky, za účasti například Jana Wericha, který se čerstvě vrátil z USA.

Nakonec si pro ní „tajní“ přišli přímo do školy. „Tenkrát to bylo opravu zlý. Řval na mě jakýsi major Šrámek, kulhavý chlap s jizvou. A prý ‚co ty soudruzi na fakultě dělaj, že vás tam nechaj, už tam nechoďte‘,“ vzpomíná Neradová, jak na nějaký čas skončilo její působení na akademické půdě.

Díky své pracovitosti i odborné erudici se na podzim 1977 uchytila ve státní knihovně a stala se tam oblíbenou vedoucí vědeckovýzkumného oddělení. Přes opakované výhružky, že utrum se školou mají i její dospívající děti, se nakonec i jim podařilo na studia dostat. „Vím, že mnozí to tehdy měli horší než já. Ale myslím, že tehdy už ten režim byl rozloženej, a proto ty perzekuce nebyly takový.“

Krize ve vlastní škole a vítězství soukromého nad veřejným

Po sametové revoluci v roce 1989 se Květoslava Neradová vrátila na fakultu žurnalistiky, kde se zrodil její program „křesťanské žurnalistiky s všestranným vzděláním”. Založila proto křesťanskou Vyšší odbornou školu publicistiky, kterou jako ředitelka vedla a kde také přednášela literaturu. Na škole vyučovala řada významných osobností, ředitelé kulturních, mediálních institucí, spisovatelé, filozofové, profesoři, kněží. Krátce po tom, co odešla první generace absolventů, se škola ocitla ve vážných vnitřních problémech a konfliktech. Květoslava Neradová byla novým vedením ze školy nedůstojně vyhozena na přelomu tisíciletí, a to přes silný odpor studentů, kteří sepisovali petice a bouřili se proti novému vedení. Květoslava Neradová říká, že ač se to nezdá, za své snad nejtěžší životní období považuje právě dobu krize na VOŠP.

Dobu po revoluci charakterizuje Květoslava Neradová takto: „Čím je člověk víc pod tlakem, tím se chová líp. Platí to pro jednotlivce i pro církev. V koncentrácích se kněží chovali bezvadně. Čím více měli svobody, tím více se začali starat o věci, které církvi z křesťanského hlediska nepřísluší, o majetky, pole, baráky. A totéž platí pro lidi. Když v době normalizace už nešlo o život a naděje 60. let postupně mizely, začal se každý starat hlavně sám o sebe. Nejprve o zahrádky, pak auta. A po roce 90 to vyvřelo v plné síle.“

Květoslava Neradová zemřela v březnu 2016.

,

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.