POLITICKÁ ARÉNA

Koruna se osvědčila. Proč si jí prezident a premiér neváží?

Prezident republiky Miloš Zeman v posledních dnech znovuotevřel debatu o nahrazení české koruny eurem, vyslovil se pro urychlené přijetí společné evropské měny a vyzval politiky, aby začali diskutovat přínosy a náklady opuštění vlastní měny.

Na jednu stranu můžeme hovořit o pozitivním posunu, protože doposud jsme z úst prezidenta, ale i dalších socialistických politiků, slýchali pouze o výnosech a benefitech evropské měny, zatímco náklady byly zamlčovány. Na straně druhé přetrvává smutek z toho, že přes do očí bijící neúspěch politického projektu společné evropské měny, přes náklady, které udržování současné podoby eurozóny členské státy stojí, zde existuje tak silná ambice opouštět nám nijak neškodící, osvědčenou českou korunu.

Přínosy společné evropské měny jsou zřejmé a byly u nás zastánci eura opakovány už bezpočetněkrát. Vzhledem k vysokému zapojení České republiky do mezinárodních ekonomických vztahů, zejména vzhledem k vysokému podílu exportu do zemí eurozóny, by společná evropská měna znamenala snížení transakčních nákladů.

Pro exportující podniky a investory by bylo výhodou menší riziko fluktuace měnového kurzu, i když ani euro není přístavem bez vln. Stačí si vzpomenout na nedávné výrazné výkyvy kurzu eura po ukončení fixace švýcarského franku ze strany tamější centrální banky.

Náklady vstupu do eurozóny jsou ale mnohem výraznější. Tím hlavním je ztráta autonomní měnové politiky realizované Českou národní bankou, kterou by nahradila měnová politika Evropské centrální banky šitá na míru nikoliv české ekonomice, ale celé eurozóně.

Problém dnešní eurozóny však je, že její ekonomiky jsou natolik strukturálně odlišné, že realizovat optimální měnovou politiku pro všechny členské státy je z definice nemožné. Stačí jmenovat na jedné straně Řecko a na straně druhé Německo, nebo obecně severní část eurozóny a jižní část eurozóny. Severní část vykazuje dlouhodobě vyšší ekonomický výkon a nízkou míru inflace, v jižní části je to naopak. Každá by tak ve stejný okamžik potřebovala jinou měnovou politiku, což není z definice společné měnové unie možné.

Zkrátka jednotná evropská měnová politika nesedí všem a je zřejmé, že ČR, jako menší členská země, by byla spíše příjemcem nastavených měnových podmínek, než aby se podle naší ekonomické kondice evropská měnová politika tvořila.

Česká republika se nemůže při ztrátě měnové politiky spolehnout ani na další nezbytné přizpůsobovací mechanismy, které by tlumily případné ekonomické šoky. Veřejné finance jsou v dlouhodobé nerovnováze a nezdá se, že by s tím současná vláda libující si v deficitech, chtěla cokoliv udělat. Český trh práce nelze označit za flexibilní, mobilita práce je zde nízká a ze strany vlády slyšíme ve vztahu k trhu práce pouze to, že chce zvyšovat minimální mzdu. To věru našemu trhu práce příliš nepomůže.

Bylo by tedy konečně užitečné přiznat si, že proklamace evropských politiků, slibujících při zavádění eura vyšší hospodářský růst Evropy, se nenaplnila. Evropa pokračuje ve ztrátě ekonomického výkonu, už několik desetiletí postupně ztrácí dynamiku i význam ve světové ekonomice. Mezi lety 2008 až 2013 „dosáhla“ EU průměrného tempa růstu  -0,5 %.

Společná měnová politika, která se nehodí pro všechny členské státy, vytváří na evropském kontinentu ekonomické nerovnováhy, které se mohou kdykoliv proměnit v další ekonomickou krizi. Bohatší členské státy dotují rozpočtově nezodpovědné, což je princip, který byl nejen při vytváření měnové unie výslovně zakázán, ale který dále rozšiřuje morální hazard.

Při všech těchto potížích eurozóny, která bojuje o udržení své existence při obrovských nákladech pro evropské daňové poplatníky, by bylo iracionální do takového klubu vstupovat. Jde navíc o klub, který v průběhu hry mění pravidla, na kterých byl založen.

Česká koruna nám nijak neškodí a v minulosti se osvědčila. Našeho prezidenta a premiéra bychom se měli ptát, proč si české koruny, základního symbolu české státnosti, tolik neváží.    

Přejít na diskusi