Ať si Klausové, starý i mladý, trhnou nohou
Na páteční demonstraci jsem to přetaktizoval, takže jsem na Staroměstské náměstí přišel z druhé strany, než bylo pódium, vinou čehož jsem skoro nic neslyšel, jen nějakou hudbu barového charakteru. Pán vedle mě navrhl, že budeme poslouchat projevy z internetu, za chvíli jsme toho nechali. Bylo to pořád stejné. Co tak nového vymyslet? Muž, který pořad uváděl, se jistě snažil a myslel to dobře, ale bylo by lepší, kdyby měl kolotoč a jezdil s ním po venkově. Dobré ale bylo, že tam přišlo tolik lidí, někteří ani nevypadali zklamaně.
V Čechách se protesty provádějí sice pěkným způsobem, který je ale silnější v prožitcích než v argumentech (patřím k jejich stacionárním účastníkům, proto si dovolím psát jaksi za nás). Různé ty „neklidy“ mají už pravidelně poněkud divadelní a estrádní charakter, takže není často jisté, zda na pódiu nejde o pokračování show stejnými prostředky. Zárukou pozornosti jsou známé, tzv. mediální tváře, což lze pochopit. Blbé je, že jim někdy nejde ani ta show. Z typologie našich revolt také víme, že jejich aktérů a účastníků se zmocní pocit, jako by vše začínalo právě touto chvílí, díky čemuž vše opět za chvíli může skončit. Zvláštní význam mají při takových událostech zvučně znějící texty petic, které naformulují k tomu určení formulátoři. Všechno už v nich ale bylo.
Byly doby, kdy se českého života vzruch chytl tak jednou za dva roky, teď to bude častěji. Existuje totiž pár vágních důvodů k pobouření (prostě všichni nejsou tak skvělí jako my) a už čtvrtý rok jeden velký, konkrétní a personální. Zároveň ani jeden ještě nedává důvod k občanské válce. Ne, o Majdan nikomu nejde, ten vzniká v divočejších krajinách a z jiných důvodů a doufám, že si ho nepřejí ani ti, kteří jím straší. Jde spíš o estetické a etické zhnusení, se kterým se dá žít. Je to občas potupné, ale tělesná újma z toho nevzejde. Týká se to navíc spíše citlivějších lidí, kterými z principu nemohou být všichni. Společnost ze samých citlivek byla by strašlivá. Buďme my, které to irituje, rádi, že náš jemnocit může vyniknout nad hrubou masou. Aspoň máme koho politovat. Je to lepší než litovat sebe. Neočekávejme ale, že to na ty druhé zapůsobí. Lepší je udržet s nimi smír a navrhnout jim nějakou jinou možnost, která by nás – a hodnoty, o kterých si myslíme, že jsou dobré i pro ně – méně ničila. Nevím, co to je, ale asi to nebude lepší pop-music nebo talkshow. Možná to bude spíš náznak toho, že si dovedeme představit, čeho si oni váží a proč. A čeho se třeba obávají. Možná se trochu bojí nás, jak se my ničeho nebojíme. To oni ano. Pak si hledají takové ochránce, z nichž nám je špatně.
Trvejme na tom, že protest má své místo ve svobodné společnosti, protože bez něj by nikdy nebyla nastolena. To ať si Klausové, starý i mladý, trhnou nohou. Jenomže kvalita občanského života se jimi neudržuje, na to protesty nestačí. Dobře fungující společnost se udržuje permanentní kritickou pozorností a důsledností, řečeno pěknou frází. Fungující společnost nereaguje až na to, kam moc (ať už jakákoli) zajde nebo co lstivý a mstivý prezident provede a kam až půjde, nýbrž znemožňuje – nebo alespoň pořádně znesnadňuje, aby si vůbec troufl.
Zatím to vypadá, že si troufá tím víc, čím větší budí u nás odpor. Jednou však může dojít k bodu zlomu. K němu dojde, až ti jeho začnou být znechuceni víc jím než námi, co občas chodíme na ta náměstí. Tam je to fajn, ale jen pro nás. No, někdy ani pro nás ne. Když zrovna nemilujete ty barové písničky.
