Nestačí uprchlíky vítat. Zajímat se musíme i o jejich traumata

O víkendu jsem měl možnost zúčastnit se semináře odborníků z celé Evropy zabývající se nyní velmi ožehavým, ale dosud trestuhodně opomíjeným tématem „duševní zdraví a migrace.“ Jedná se o důležité téma neodmyslitelně spojené s uprchlickou krizí, které však stojí spíše na okraji zájmu médií i veřejnosti. A myslím, že jeho upozaďování je obrovská chyba.

Dennodenně můžeme v televizi vídat tisícihlavé davy běženců, ale málo už víme o tom, co tito uprchlíci zažili během cesty, resp. jak je to poznamenalo na jejich psychice a obecně duševním zdraví. Kdy jste ale četli něco o reálně existujících psychických problémech, s nimiž se musí uprchlíci potýkat a jak jsou ve skutečnosti řešeny?

Tabuizované a podceňované psychické problémy

Duševní a fyzické zdraví jsou dvě spojené nádoby a neuspokojivý tělesný stav lidí dokáže zanechat svoji stopu i na psychice člověka, který pak kvůli tomu nemůže žít plnohodnotný život ani v zemi, kde získal azyl. Naopak to samozřejmě platí také, protože neřešené duševní potíže nezřídka bývají živnou půdou pro vypuknutí „nemocí na těle.“

Většina uprchlíků si s sebou do Evropy přinesla vedle několika málo osobních věcí i děsivé zážitky z přímého dějiště válečného konfliktu. Tito lidé se stali svědky válečných zvěrstev, mnohé z nich postihla tragická událost v podobě ztráty vlastních blízkých. Prakticky všichni ztratili téměř veškerý majetek, střechu nad hlavou a hlavně místo, které dříve považovali za svůj domov.

O všech uprchlících tedy můžeme tvrdit, že se potýkají s existenčními nejistotami a také více či méně závažnými duševními problémy. Jedním z psychických onemocnění symptomatických právě pro lidi zasažené válečnými událostmi je tzv. posttraumatický syndrom.

Kdybych měl nemoc popsat velmi zjednodušeně, tak se jedná o reakci na stresovou a traumatickou událost promítající se do osobního i pracovního života člověka. Postižená osoba má sklon vyhýbat se podnětům souvisejícím s traumatickou událostí a neustále se jí vracejí nepříjemné vzpomínky.

Drtivá většina migrantů je zklamána

Kapitolu samu pro sebe představují běženci, kteří od nového domova v Evropě očekávali mnohem více a nyní zažívají obrovské zklamaní. Ano, Evropu může být celkem oprávněně vnímána zvenčí za jedno z těch lepších míst k životu, ale rozhodně není žádným rájem na zemi a podmínky nově příchozích lidí rozhodně nejsou jednoduché.

Považuji za zrůdné jednání mnoha států, které nechají vydělávat převaděče na lžích šířených v uprchlických táborech. Zoufalí lidé jsou pak ochotní investovat celé své jmění do strastiplné a často velmi nebezpečné cesty do Evropy, aby zjistili, že realita starého kontinentu není v souladu s jejich původními představami. Pak se nelze divit tomu, že důsledkem je pak ještě větší prohloubení dosavadního pocitu frustrace.

Ať už uprchlíci prošli jakoukoli zkušeností, je zcela pochopitelné, že zmíněné problémy se musely silně negativním způsobem projevit na jejich psychickém zdraví. Je třeba mít na paměti, že pokud není člověk zdravý po psychické stránce, v žádném případě nelze mluvit o úplném zdraví. Nestačí proto lidi pouze vítat, ale musíme se zamýšlet i nad riziky spojenými s neléčením jejich traumat odpovídajícím způsobem tomu přizpůsobit i způsob pomoci.

Mluvit o psychických problémech je dosud spíše tabu, protože lidé otevřeněji mluví spíše o svých tělesných problémech a nemocech. Věřím, že nutnost řešit psychické problémy tisíců lidí umožní mluvit otevřeněji o duševních nemocech, které vedle dlouhého času potřebují i náležitou pozornost. Už proto, že dobré duševní zdraví je jednou z podmínek nutných pro začlenění uprchlíků do společností. A to mám pocit, si nikdo z těchto bezmezných „vítačů“ stále neuvědomuje.

Přeji hezký den a veselou mysl!