Pravda a láska v konjunkci s Babišem

„Havlovská ideologie“ je vzhledem ke svým slabinám mimořádně zranitelná a velmi vhodná, aby byla zneužita cynickými manipulátory s  politickou moci. K tomu se zřejmě právě teď schyluje.

Andrej Babiš absolvoval v těchto dnech poněkud překvapivě krátkou cestu do USA. Byla to cesta úřední, platil si ji však sám a jel tam bez oficiálního doprovodu. Došlo k ní zjevně s podporou amerického velvyslance v Praze Schapira poté, co se Babišovo hnutí postavilo velmi zdrženlivě k ruské pouti Miloše Zemana, který pak svůj moskevský program přece jen omezil.

V souvislosti s tím nápadně stoupl zájem Andreje Babiše o zahraniční politiku. Doposud, jak vyplynulo s různých jeho rozhovorů, ji považoval za cosi odtažitého, „filosofii“. Byl příliš soustředěn na domácí politickou arénu, a jako postkomunistického velkopodnikatele ho jistě srdce táhlo spíš východním směrem. V poslední době se ukázalo (zejména v souvislosti s průjezdem amerického konvoje), že proruské sympatie v české veřejnosti nejsou ani zdaleka tak silné, jak by se zdálo z virtuálního světa internetu, a Babišovy kontakty s americkou ambasádou asi taky udělaly své. A tak nastupuje Babišův zahraničně politický New Deal. Jeho čelným protagonistou je europoslanec zvolený za ANO a známý bruselský lobbista Pavel Telička. 18. dubna poskytl reprezentativní rozhovor vlajkové lodi Babišova mediálního impéria, Mladé frontě Dnes.

V rozhovoru pan Telička především bez obalu oznámil, že se ANO chce do budoucna daleko výrazněji podílet na formování české zahraniční politiky: především žádá post politického náměstka na ministerstvu zahraničí, které doposud jako podružný resort přenechávalo ČSSD. A nejde zjevně jen o to: „Ministerstvo zahraničí nejen dnes, ale přinejmenším v minulých deseti letech selhává v personální politice.“ Dají se tedy čekat i další požadavky a kritika se týká i Karla Schwarzenberga a možná po babišovsku i „starých pořádků“ všeobecně.

Pokud jde o obsahové záležitosti, kritizuje Telička velmi tvrdě Zemanovu cestu do Moskvy. Tady je mu obtížné něco vytknout, oslabuje ho snad jen to, jak hned úvodem zdůrazňuje, že v této věci mluví jen sám za sebe. Zeman podle něho do Moskvy vůbec neměl jet, program oslav bude šitý propagandistickou jehlou Putinovým okolím, Kreml z toho bude chtít vytřískat politickou propagandu a politický kapitál. A Zeman svou návštěvou vlastně jen dokazuje, že EU a NATO nejsou vůči Rusku jednotné.

Pak už ovšem mluví nejen za sebe, ale za jakési „my“: „Zcela jednoznačně se vymezujeme vůči Kremlu. Rusko se neoprostilo od svých imperiálních ambicí a jasným porušením mezinárodního práva anektovalo Krym… přímo i nepřímo zasahuje do vnitřních záležitostí Ukrajiny… je třeba usilovat o mírové řešení, ale nemůžeme být velkými optimisty.“ To je z Babišova okolí dosti nezvyklé. Zároveň Telička zdůrazňuje, že postoj ČSSD je v této věci zcela nejasný. To je  jednak pravda (ČSSD budí dojem, že se pokouší zároveň zastávat dvě neslučitelná stanoviska), jednak to napovídá, že Babiš půjde nyní i v zahraniční politice Sobotkovi po krku, a to dost neočekávaným způsobem.

Třetí podstatnou věcí je vztah k „odkazu Václava Havla“. Telička říká: „Díky Václavu Havlovi, díky této naší legendě, jsme měli jako stát ve světě větší váhu, než by tomu bylo za jiného vedení, a rozhodně více, než je tomu dnes. Havlův příspěvek je neoddiskutovatelný. Ale zdráhám se říci, že jsem nějakým reprezentantem havlovské zahraniční politiky… jsem člověk, který měl možnost ho poznat, …  jeho aktivity v zahraničí, poznal jsem, jak velký to mělo přínos pro tuto zemi. Patří mu zas to nesporný dík. A pokud jde o hnutí ANO, určitě se ohledně něho můžeme v něčem lišit, možná že já víc lpím na hodnotách, ale v těch základních věcech se shodneme.“ Tahle vstřícnost vůči Havlovi zase tak neočekávaná není: už Babišovi Havel vadil vždycky daleko míň než třeba Klaus nebo Kalousek - je mrtvý a je těžko ho brát za politického konkurenta.

Potud Telička. Je třeba se ptát, jakou vážnost je třeba připisovat tomuto politickému obratu u babišovců. Pan Telička je od sněmu ANO „odborným mluvčím pro zahraniční politiku“, není přitom však podle vlastních slov ani členem hnutí. Pan Babiš se ho v případě nutnosti může ze dne na den zbavit. Dá se tedy s jakousi jistotou odhadovat jen to, že pozice putinovské páté kolony v ČR jsou aspoň pro příštích pár týdnů otřeseny. V době květnové výroční kanonády to má jakýsi význam. A zmínky o Havlovi jsou vstřícným gestem vůči těm, onomu neurčitému společenství Havlových následovatelů, které bývá označováno jako Pravda a láska.

Babiš se lidi z tohoto kruhu v minulosti pokoušel získat pro spolupráci v politice, ve svém tiskovém impériu a dokázal využít i iniciativy, které pomáhaly úspěšně rozkládat „staré pořádky“ (tj. polistopadový režim). Měl v tom dílčí úspěchy, na ruku mu šel a jde i časopis Respekt průběžným štvaním proti Babišovým kritikům (Pavel Šafr), ale před časem to chvíli vypadalo, že se Babiš nasytil a že je nepotřebuje. Babiš ovšem naopak potřebuje kromě všeobecných frází typu  "skoncujme s politikou a politiky, kteří dvacet pět let nemakali, kradli a ničil tuto zemi, a bude nám líp“ ještě nějakou pozitivní ideologii, která jeho hnutí zakotví v polistopadové realitě, a návrat k Havlovi, resp. „havlismus“, se k tomu docela hodí. Jaký je vlastně odkaz Václava Havla v politice?

V sedmdesátých a osmdesátých letech to byla okázale nepolitická doktrína, postavená na přesvědčení, že máme paradoxně jakousi výhodu před Západem: nemusíme totiž opakovat chyby formalizované, „buržoazní“ demokracie. Budoucí politika bude stát na hnutích, zakládaných ad hoc k nějakému konkrétnímu účelu, a na výrazných osobnostech. Jen na okraj podotýkám, že tak vzniklo později taky ANO, že ta koncepce byla ovlivněna v podstatě reformně komunistickým prostředím Charty77, a že představa, jako by relativní barbarství české společnosti, zpustošené prostředím ruské despocie, vlastně znamenalo výhodu vůči „dekadentní“ Evropě, je typická např. pro ruské prostředí 19. století (pěkně o tom píše Masaryk v „Rusku a Evropě“).

Tato ujetá idea poškozovala polistopadovou českou politiku od samých jejích počátků (Občanské fórum). Kvůli ní taky nebyl Havel nikdy schopný vytvořit nebo iniciovat nějakou efektivní politickou strukturu, takže proti slušně organizovaným postkomunistům u nás představovali jeho stoupenci vždy jen chaotické uskupení „nezávislých osobností“, jejichž schopnost účelné, týmové spolupráce byla (a dodnes je) zhruba srovnatelná s tou, jakou má hejno slepic.

Je to velká škoda už jen pro to, že v mezinárodní politice Havel brzy opustil představu „existence mimo bloky“, postavil se na tehdy mainstreamovou pozici, že je třeba začlenit Českou republiku do západního společenství, a svou autoritou toto pojetí zaštítil.  Z toho všeho ovšem plyne, že postoj k Havlovi musí být dnes kritický. A zároveň ovšem i to, že „havlovská ideologie“ je vzhledem ke svým slabinám mimořádně zranitelná a velmi vhodná, aby byla zneužita cynickými manipulátory s politickou moci. K tomu se zřejmě právě teď schyluje.

A ať už mám k Havlovi postoj jakkoli kritický, na jeho někdejších  stoupencích, kteří jsou dnes ochotni buď podporovat, nebo shovívavě tolerovat Andreje Babiše, mne stejně udivuje jakýsi základní nedostatek vkusu: připomínají očarovanou Titanii ze Shakespearova Snu noci svatojánské, která se zamilovala do Klubka s oslí hlavou. Jistě, kouzlo jednou pomine, ale ostuda už zůstane.