Předseda klubu pohraničí: Na hranice lidé chodili páchat sebevraždy
Skandální výroky Milana Richtera
NOVÉ
1
S šokujícím tvrzením o obětech zastřelených československými pohraničníky přišel předseda Národní rady Klubu českého pohraničí Milan Richter. Podle něj se riskováním překročení státních hranic jedinci uchylovali k sebevraždám, řekl v rozhovoru pro ČRo Plus. K omluvě za zabité na hranicích za komunismu vyzvala představitele bývalého Československa Neely Winkelmannová z Platformy evropské paměti a svědomí.
Český rozhlas kromě Richtera debatoval na téma obětí železné opony v pořadu Pro a proti s ředitelkou Platformy evropské paměti a svědomí Neely Winkelmannovou. Právě její iniciativa vyzvala 21 představitelů bývalého totalitního ČSSR, aby se omluvili za smrt zastřeleného východoněmeckého mladíka Hartmuta Tautze a všech dalších přibližně 500 obětí zabitých na státní hranici.
„Vycházíme z toho, že za posledních 27 let od pádu železné opony se ještě nikdo neomluvil za to, že byli na československých hranicích zabíjeni bezbranní čeští civilisté a že je nejvyšší čas. Jako příklad jsme si vzali zabití Hartmuta Tautze, což byl osmnáctiletý maturant a úplně bezbranný chlapec, který byl roztrhán zaživa psy dvaadvacet metrů od rakouské hranice a zemřel, protože mu nebyla poskytnuta první pomoc,“ řekla pro ČRo Neely Winkelmannová.
Richter s takovým tvrzením ale nesouhlasí. „To se musím smát, protože to jsou nepravdy. A je otázka, kdo se má komu omlouvat… Pan Tautz nerespektoval označení při vstupu do území, kde bylo napsáno – Pozor, hraniční pásmo – on tam v podstatě spáchal sebevraždu,“ tvrdil v Rozhlase Milan Richter z Klubu českého pohraničí.
Richter: Psi vyštěkali narušitele. Winkelmannová: Byli to psi zabijáci
„Pan Tautz 8. srpna 1986 nerespektoval označení při vstupu do území, kde bylo napsáno – Pozor, hraniční pásmo, vstup jen na povolení. On překonal ženijně technické zabezpečení a hlídka vypustila dva služební psy. Hlídka je vypustila oprávněně, protože nevěděla, jestli narušitel je nebo není ozbrojený,“ interpretuje 30 let starý případ Richter. „Psi vyštěkali narušitele na místě, byli tak vycvičení. Kdyby jim dal pokoj a neoháněl se, kdyby je respektoval, tak by ho pouze vyštěkali a čekali na přístup hlídky. On se pohnul, nebo nevím – to není zjištěno, co udělal – on se pokusil pokračovat. A ti psi, protože je nerespektoval, tak se na něj vrhli. Hlídka když přišla a viděla ten stav, tak ho ošetřila. Není pravda, že ho nechali vykrvácet.“
Podle Winkelmannové ale nebylo o pochybení pohraničníků pochyb. „Neviděl jste spis z doby komunismu, který leží v archivu Ústavu paměti národa na Slovensku a je přístupný na dožádání. Neviděl jste fotografickou dokumentaci. Hartmut Tautz byl padesát kilo těžký nebo spíš lehký chlapec. Hudebník, klarinetista. Nebyl to žádný zápasník. On utíkal na Západ, protože byl těžce pronásledován východoněmeckým režimem a to, co se stalo v tom kukuřičném poli, vypadalo jinak. Když přestříhal ty dráty, tak na něj byli vypuštěni ne služební vlčáčci, ale byli to speciálně cvičení tzv. samostatně útočící psi, kteří byli používáni jako taková tajná zbraň pohraniční stráže. Všechno, co se dělo na hranicích, se dělo v režimu utajení,“ namítala ředitelka Platformy evropské paměti a svědomí.
„Takže ani veřejnost nevěděla, že existují tihle speciálně cvičení agresivní psi zabijáci, kteří skákali lidem na hlavu a na krk. A oni tohle provedli Hartmutovi – strhli ho na zem a skalpovali. Ty fotografie v tom spisu jsou otřesné. Chlapec ležel se strženou kůží s hlavy a krvácel po celém těle. Volal o pomoc, když tam v klidu přišli pohraničníci. Volal ‚Hilfe‘ a oni ho v klidu začali ho šacovat, vyslýchat. Ve spisu jsou výpovědi obou pohraničníků a tam žádné vyjádření o ošetřování není,“ odmítá důrazně Neely Winkelmannová Richterovu verzi s odkazem na tehdejší lékařskou zprávu o tom, že Tautz mohl být zachráněn, pokud by mu byla včas poskytnuta pomoc.
