Mocný nadsamec je nahý

Témata:

Na první pohled šlo jen o další z dlouhé řady potyček, kterou umíněná hlava státu svádí s premiérem, vládou, soudy, médii a historií. Premiér Sobotka odmítl kontrasignovat jmenování Karla Srpa do etické komise podle zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu a prezident se rozlítil.

Ponechme stranou útlocit, s kterým Miloš Zeman znovu – zajisté vědomě – otevřel cestu k veřejnému propírání nečernobílé minulosti osmdesátiletého muže. To, že prezident netrpí přemírou ohledů vůči seniorům, víme už z případu Brady.

Ponechme stranou, že premiér v daném případě postupoval přesně podle litery zákona. Překážkou pro členství v etické komisi není totiž prokázané provinění kandidáta v minulosti, ale pouhé pochybnosti o jeho minulosti a jejích dopadech, tedy důkazní práh daleko nižší. Je to dáno vlastním účelem této komise, která má rozhodovat o zásluhách v protikomunistickém odboji právě ve sporných případech a její složení musí být tudíž nezpochybnitelné a nenapadnutelné.

Prezidenta ale rozlítilo asi nejvíc právě vědomí, že premiér svoje rozhodnutí ani zdůvodňovat nemusí. Prezident sice také nezdůvodňuje nejmenování profesorů, nepozvání na Hrad, neudílení již přislíbených vyznamenání, nejmenování navržených velvyslanců apod., jenže quod licet Jovi, non licet bovi.

Právě tady lze hledat důvod, proč Miloš Zeman okamžitě vypustil svého Ovčáčka, aby veřejně spílal premiérovi a temně vyhrožoval tím, co prezident udělá, a proč prezident, místo aby celou věc co nejrychleji sprovodil ze světa, následně veřejně prohlásil, že na jmenování Karla Srpa členem etické komise trvá.

Prezident může klidně trvat na tom, že Ferdinand Peroutka napsal článek Hitler je gentleman, může trvat na tom, že Ovčáček je novodobý Homér, i třeba na tom, že současný čínský režim je demokracie futrál. Na realitě a běhu událostí tím ale nezmění vůbec nic.

Schopnost prezidenta rozhodovat o podstatných věcech totiž není věcí ani Boží milosti, ani jeho přesvědčení o vlastní neomylnosti a nedostatku inteligence všech ostatních lidských bytostí, ale článku 63 Ústavy České republiky. Každý, kdo si dá práci seznámit se jeho čtyřmi krátkými odstavci, zjistí nade vší pochybnost, že prezident samotný nemůže ani zastupovat stát navenek, ani uzavřít mezinárodní smlouvu, ani velet ozbrojeným silám, ani jmenovat jediného velvyslance, ani jmenovat a povyšovat generály nebo jmenovat soudce, ani udílet státní vyznamenání, ani udělovat amnestii a dokonce ani jmenovat Karla Srpa členem Etické komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu podle zákona č. 262/2011 Sb. Prezident sám totiž nemůže prakticky nic.

Celé čtyři roky se prezidentovi pomocí soustavného urážení, vyhrůžek, politického vydírání a intrik, zapírání a lhaní dařilo tuto skutečnost tajit, zamlžovat a vzbuzovat dojem mocného nadsamce, na jehož momentálním rozmaru závisí běh dějin. Lze jenom litovat, že premiér a celá současná vláda mu to neustálým ustupováním, chlácholením a kompromisy umožňovali a pochlapili se až tehdy, když poznali důsledky této politiky na vlastních preferencích. Nyní zástěrka spadla a král je nahý. Lepší pozdě než nikdy.

Přejít na diskusi