Ta moje strašná generace vytunelovala svět

„Díky odhrnutým záclonám mediální doby vidí mladí lidé starší generaci doslova svlečenou do naha. A je to obraz tak nepěkný, že se divím vlastně jen jednomu. Proč si mladá generace nevezme slovo a nevykřičí do očí té starší: Stydíme se za vás, protože jste hloupí, nemravní a nectíte tradici.“ Tímhle zachmuřeným konstatováním končí Martin M. Šimečka v Respektu svou úvahu o, řekněme, generačním selhání, jež pro něj ilustrují Petr Nečas, který „u soudu odmítá přiznat zjevnou vinu“, David Rath, jenž „jako dítě utíká před výrokem soudce“ a další čeští a slovenští politici, jejichž veřejné vystupování a skutky dokládají aroganci, zbabělost, dětinskou zlobu. Mladí podle něj dnes nemají důvod ke starším vzhlížet, taky proto, že rodiče a jejich vrstevníci jaksi vytunelovali svět a nastupující generace se kvůli tomu bude mít materiálně hůř.

Zobecňování je vždycky ošidné i na úrovni generací, vždycky se dají najít příklad mravně a zodpovědně se chovajících padesátníků nebo křičících mladých. Navíc si troufnu pochybovat o tom, že v nějakých dávných lepších časech bylo u soudních řízení standardem „chlapské přiznávání“. Šimečkově pocitu zklamání z vlastní generace (patříme k plus mínus stejné) ale v něčem rozumím, v něčem ho sdílím, příčiny toho zklamání ale vidím v něčem jiném. Navíc nemám za to, že by dnešek byl v tom, že mladým neukazuje předchůdce ve zrovna lichotivém světle, nějak unikátní. Kdo třeba vyrůstal v časech normalizace, asi neměl dojem, že žije ve světě, který starší generace uspořádaly vskutku moc pěkně a následováníhodným způsobem se v něm chovají. Ubíjející obrazy úpadku byly o dost častější v míře, jež tu dnešní, řekl bych, výrazně přesahuje. 

Selhání generace dnešních přibližně padesátníků ale podle mě nespočívá v tom, že z ní vzešel určitý počet lidí, kteří se ve veřejném životě chovají dětinsky, egoisticky, bezohledně, trapně… V jejích řadách ale nebylo dost takových , kteří by tohle nějak vyvážili, k nimž by bylo možné chovat hlubokou úctu, možná obdiv. Jasně, mluvím z pozice člověka, který se pohybuje spíš ve sféře, řekněme, humanitní, kde se víc píše a tvoří, snad občas i přemýšlí, v jiných to je třeba jinak. Její vrcholy většinou nejsou zrovna vysoko, jasně, výjimky by se našly, zas až tolik jich ale není. Možná toho po sobě moc nechtěla, snadno přistoupila na „tichou dohodu“ budeme si navzájem klepat na rameno a tvářit se, že všechno je v pořádku, možná se na tom podepsala životní zkušenost těch, kdo (alespoň ve většině případů) dostali svobodu fakticky zadarmo. Možná to souvisí s povahou liberální demokracie, která, jak se sympatickou jednoduchostí popsal Douglas Murray, může působit povrchně, protože neodpovídá a ani by odpovídat neměla na otázky, jež jsou v srdci každého, a v reakci na to se kdekdo tváří, že ty otázky prostě neexistují (a jiní zas koumají o systému, nastaveném tak, aby dával odpovědi, pokud možno ty, s nimiž přijdou oni). Možná se to prostě tak stalo. Odcházejí-li velké osobnosti starších ročníků, třeba ne ty veřejně tolik známé, bývá jasno, že se nedá mluvit o nějakém předávání pochodně – není moc komu.

A co s tím mají dělat ti mladí?  Už od čerstvě porevolučních let se čeká na ty mýtické mladé, kteří to tady konečně vezmou do ruky, protože nebudou zatíženi zlomeností a úpadkem pozdního komunismu. A oni přicházejí… a nepřicházejí. Často působí jako – opět při velké míře nespravedlivého zobecnění – … děti svých rodičů, které toho proto od sebe zas až tak moc nechtějí, někdy jsou vtom ohledu jen otevřenější. Možná v průměru jinak orientované ideologicky, možná je mezi nimi víc mladých revolucionářů, kteří ale už teď mluví s veledůležitostí, kostrbatostí a dunící banalitou hodnými starých hofrátů, jimiž se jednou jistě stanou.  Nemluvě o tamtěch… nebo oněch. Jasně, můžeme se vrátit k tomu, že zobecňování na základě generací je nakonec vždycky dost zkreslující, založené často na neutříděných dojmech. Jednou za čas si ale člověk tu zakaboněnou radost, již takovéhle soudy přinášejí, snad dovolit může.