Normalizační stavby nemá lid rád. Proto je chraňme

Témata:

V redakci máme architekturu rádi. Přiznám se, že s tímto tématem obtěžuju všude, kde působím, proto se také už téměř rok můžete setkávat s články Terezy Kozlové, která má podobnou zálibu, ale na rozdíl ode mne i větší znalosti, a proto její texty čtu rád. Ještě před lety jsem do Lidových novin přivedl Adama Gebriana, jenž několik let obohacoval jejich stránky, získal si velké renomé a stal se respektovaným popularizátorem architektury a urbanismu. Adam už píše málo a určitě ne do Lidových novin, z nichž odešel krátce po nás. Svým zálibám jsme ale věrni zůstali.

I Týdeník Echo vydává každý rok speciální přílohu a toto vydání je obdařeno Salonem, který se vyznačuje výjimečnou sestavou diskutujících. Jiří Peňás sezval šest hostů významných jmen. Nevybrali jsme nic jednoduššího než normalizační architekturu, kterou „lid nemá rád“, ale o to větší je potřeba její významné kusy chránit a obhajovat. Řádění komunistických funkcionářů se často fatálně podepsalo na podobě českých a moravských měst, někdy se však nemůžu ubránit dojmu, že nemenší běsy přinesla i raná devadesátá léta, a to nejen v individuální výstavbě, ale i v případě nových veřejných budov. Nebouraly se tolik historické budovy, ale vznikaly často otřesné rekonstrukce a volný prostor nahrazovaly obludy. Ten kontrast vyniká ve srovnání se stavbami, jež vznikaly po založení Československa, kdy nová architektura byla součástí ideje nově se konstituující republiky, a s tím, co se stavělo, když jsme opět v roce 1989 získali svobodu a demokracii. Nikdo to nepovažoval za důležité, určitě se to nestalo součástí vládních reforem a česká města dostala zásah veksláckého kapitalismu.

To už je naštěstí pryč, začaly se stavět cenné domy, ale možná s výjimkou Litomyšle, která měla osvíceného starostu s uceleným urbanistickým konceptem, šlo spíš o náhodné jevy jako knihovnu v Liberci, Národní technickou knihovnu v Praze, fakultu architektury tamtéž nebo Pleskotovy realizace v bývalých průmyslových zónách Ostravy. Obdobná situace panovala v prvních dekádách i v individuální výstavbě, kde se řádění nevkusu vybouřilo v podobě podnikatelského baroka a v satelitních městečkách. Zachraňovaly to spíš nízkorozpočtové domy střední třídy, podnikatelé si začali dobré architekty najímat až mnohem později, když už si užili dost drahých aut a jiného spotřebního zboží a pochopili, že se mohou do dějin země zapsat i tímto způsobem. A je celkem fuk, jestli hlavním motivem byl snobismus, hlavně že takové stavby začaly vznikat. Takže dynamit by si developeři a stavebníci měli šetřit na disneyovské stavby z let 90. let, a to opravdu dobré z doby normalizace by měli nechat stát.

Z nového čísla Degenerace myšlení českých dětí. Proč umíme čím dál hůř počítat a logicky myslet?

Echo týdne: Džihádista, na kterého se zapomnělo ● Komentář: Sněmovna ztraceného času ● Komentář: Jak Trump poráží fakta ● Analýza: Privatizace nemocnic se blíží ● Salon: Koho ještě zajímají Oscaři? ● Historie: Fučíkovo srdce na oprátce ● Svět: Tajemství synopse a katedrály ● Fokus: Jako v House of Cards ● Esej: Limity fikce ● Rozhovor se scenáristkou Terezou Brdečkovou: Nemáme právo soudit, ale každý může říct své ● Umění a kritika: Namaluj to hodně černě, umělče! ● Recenze: Antonín Dvořák, vyhlášený řezník ● Kulturní tipy ● Styl: Cena Klubu Za starou Prahu ● Styl: Moser v Obecním domě ● Přeceňovaný vs. podceňovaný: Martin Komárek vs. Jiří Komárek ● Technologie ● Aplikace ● Auto    

Trump je stejně důležitý zlom, jako byl rok 1989 V dobách epochálních změn nezáleží na institucích, ale na lidech. Možné je všechno, říká známý politolog Ivan Krastev
Jaromír Jágr: naše slunéčko Nejlepší český hokejista je konstantou této společnosti. Navíc plní skvěle i roli, kterou má veřejná osoba hrát

Přejít na diskusi