Normalizační stavby nemá lid rád. Proto je chraňme

Témata:

V redakci máme architekturu rádi. Přiznám se, že s tímto tématem obtěžuju všude, kde působím, proto se také už téměř rok můžete setkávat s články Terezy Kozlové, která má podobnou zálibu, ale na rozdíl ode mne i větší znalosti, a proto její texty čtu rád. Ještě před lety jsem do Lidových novin přivedl Adama Gebriana, jenž několik let obohacoval jejich stránky, získal si velké renomé a stal se respektovaným popularizátorem architektury a urbanismu. Adam už píše málo a určitě ne do Lidových novin, z nichž odešel krátce po nás. Svým zálibám jsme ale věrni zůstali.

I Týdeník Echo vydává každý rok speciální přílohu a toto vydání je obdařeno Salonem, který se vyznačuje výjimečnou sestavou diskutujících. Jiří Peňás sezval šest hostů významných jmen. Nevybrali jsme nic jednoduššího než normalizační architekturu, kterou „lid nemá rád“, ale o to větší je potřeba její významné kusy chránit a obhajovat. Řádění komunistických funkcionářů se často fatálně podepsalo na podobě českých a moravských měst, někdy se však nemůžu ubránit dojmu, že nemenší běsy přinesla i raná devadesátá léta, a to nejen v individuální výstavbě, ale i v případě nových veřejných budov. Nebouraly se tolik historické budovy, ale vznikaly často otřesné rekonstrukce a volný prostor nahrazovaly obludy. Ten kontrast vyniká ve srovnání se stavbami, jež vznikaly po založení Československa, kdy nová architektura byla součástí ideje nově se konstituující republiky, a s tím, co se stavělo, když jsme opět v roce 1989 získali svobodu a demokracii. Nikdo to nepovažoval za důležité, určitě se to nestalo součástí vládních reforem a česká města dostala zásah veksláckého kapitalismu.

To už je naštěstí pryč, začaly se stavět cenné domy, ale možná s výjimkou Litomyšle, která měla osvíceného starostu s uceleným urbanistickým konceptem, šlo spíš o náhodné jevy jako knihovnu v Liberci, Národní technickou knihovnu v Praze, fakultu architektury tamtéž nebo Pleskotovy realizace v bývalých průmyslových zónách Ostravy. Obdobná situace panovala v prvních dekádách i v individuální výstavbě, kde se řádění nevkusu vybouřilo v podobě podnikatelského baroka a v satelitních městečkách. Zachraňovaly to spíš nízkorozpočtové domy střední třídy, podnikatelé si začali dobré architekty najímat až mnohem později, když už si užili dost drahých aut a jiného spotřebního zboží a pochopili, že se mohou do dějin země zapsat i tímto způsobem. A je celkem fuk, jestli hlavním motivem byl snobismus, hlavně že takové stavby začaly vznikat. Takže dynamit by si developeři a stavebníci měli šetřit na disneyovské stavby z let 90. let, a to opravdu dobré z doby normalizace by měli nechat stát.

Z nového čísla V kraji markýze Babiše. O triumfu ANO rozhodnou venkov a sídliště

Echo týdne: Pryč s hotovostí ● Téma: Evangelium podle Marka ● Komentář: Lidovci, zpátky na zem ● Komentář: Fraška v Trump Tower ● Fenomén: Mladí v pasti pesimismu a socialismu ● Svět: Úsvit Kurdistánu – splněný sen, nebo další noční můra? ● Analýza: Čeká Česko zářná lithiová budoucnost? ● Rozhovor s Ondřejem Zachem: Čekání na zlatou žílu ● Umění a kritika: Česká letní pohoda ● Recenze: Škoda, že ten film není horší ● Seriál: Náčelníkem v Arktidě ● Styl: Obecní dvůr ● Přeceňovaný a podceňovaný: Zrušení prasečáku v Letech vs. Masakr v Postoloprtech ● Technologie ● Aplikace ● Auto

Neštěstí nás zachránilo od katastrofy Známý francouzský filozof Alain Finkielkraut popisuje střet civilizací a ztrátu pocitu domova
Dobrý politik do zlých časů Hra o trůny pokračuje

Přejít na diskusi