Žádný samet v Rusku

Podle fotografií a záznamu z pondělních demonstrací v Moskvě a Petrohradu, které i přes státní obstrukce a zákazy svolal ruský opoziční lídr Alexandr Navalnyj, se zdá, že represivní složky zvolily taktiku vyjádřenou už ve Švejkovi větou starého sapéra Vodičky: „Vinnej, nevinnej, berte to po řadě.“ Zatčených je několik set, studentům, kteří se protestů zejména účastnili, hrozí jejich školy vyhazovem. Svolavatel demonstrace Navalnyj si posedí měsíc v chládku.

Ikonickou se stala zejména fotografie zatýkání aktivistky Marii Baronové. Jako by v ní bylo celé dnešní Rusko: vzpouzející se mladá žena, oblečená podle současné západní městské módy, vedená dvěma dráby v černých uniformách. Fanoušci putinovského režimu, jichž není ani v Čechách nedostatek, mají jasno: Dobře to provedli, molodci.

To by tak hrálo, aby se na Tverské, kde každého devátého května, při výročí Velké vlastenecké války, ukazují armádní gerojové nové tanky a jiné ocelové ptáky, roztahovali nějací rozvraceči. Dost bylo Majdanů. Rusko je silné a nedá se otrávit západním jedem. Naopak v lidech, kteří nemají z velmocenských ambicí bývalého kágébáckého kádra a jeho věrchušky klidné spaní, vzbuzují podobné akce vždy znovu a znovu naději: že Rusko, ta obrovská a nešťastná země, se přece jen obrací příčetným směrem.

Ve velkých médiích se okamžitě objevily komentáře označující Navalného za protivníka, se kterým musí Putin počítat. Jenže v tom je právě problém Západu s Ruskem. Projektuje si do něj vlastní naděje i frustrace a realitu často podřizuje zbožným přáním. Vůdce protestů Navalnyj není v žádném případě nějaký západní agent, který chce v Rusku rozšířit liberalismus a západní toleranci, tak nenáviděnou dnešními evropskými národovci. Naopak – v názorech na přistěhovalectví, nacionalismus či islám by s nimi rychle našel společnou řeč. Těžištěm relativního úspěchu Alexeje Navalného, coby nejviditelnějšího muže ruské opozice, není kritika režimu coby autoritativní, brutální a do morku kostí prolhané mašinerie, ale v podstatě výhradně upozorňování na obří systemizovanou korupci a nezřízené hrabání do vlastních kapes, prováděné lidmi kolem Vladimira Putina. V této zemi si stále ještě dost lidí pamatuje atmosféru listopadu 1989 a snímky mladých protestujících, házených policajty do antonů, jim ji v lecčem mohou připomínat.

Mezi tisíci lidmi, kteří se účastnili pondělních demonstrací, by se možná našlo dost Rusů, jimž by někdejší sametový étos nenásilí, pravdy a morálky zněl sympaticky. Jenže ve vztahu k Rusku je třeba být zcela nesentimentální a především neopakovat minulé omyly. Snaha o rychlou implementaci západního kapitalismu dopadla v Rusku devadesátých let katastrofálně a v podstatě vynesla Putina do prezidentské funkce. S Navalným by Západ mohl udělat další chybu. S mužem, který se v minulosti účastnil pochodů ruských nacionalistů a připíjel si na holocaust, by Rusko ani jeho sousedy zřejmě nečekala o nic sametovější budoucnost než se současným vládcem Kremlu.