1 K čemu potřebujeme husovskou tradici

Hrdinný Hus fascinuje naši stydlivou duši

Šestisté výročí upálení Mistra Jana Husa vybízí k zamyšlení nad jeho osobností možná trochu obecněji a ze současné perspektivy. Nejde mi o to analyzovat podrobně jeho konkrétní činy a odkaz, případně vést polemiku s Husovým obrazem v našich myslích, jak nám jej tradice vytvořila.

Chci vyzdvihnout Mistra Jana Husa jako fenomenální osobnost českých dějin, která svou činností trvale změnila, poznamenala a přiměla všechny následující generace, aby k jeho odkazu zaujímaly stanovisko. Jsem přesvědčen, že Mistr Jan Hus je jednou z nejdůležitějších konstitutivních postav nejen pro historii naší země, ale i pro naší národní identitu, jak ji většinově chápeme, a státnost. Ovlivnil a formoval je nikoliv pouze přímo svými skutky, ale dlouhodobě a zprostředkovaně hlavně svým odkazem a příběhem, jak se v tradici vytvořil a jak si jej pozdější generace i naše okolí vykládaly a přizpůsobovaly svým aktuálním potřebám.

Jestliže Přemyslovci vytvořili český stát a dali mu v zásadě jeho dnešní teritorium, jestliže Karel IV. tomuto státu dal pro svou dobu evropský význam a vytvořil pro něj symboly a instituce, které pomáhaly uchovávat povědomí o české národní identitě a české státnosti přes všechna staletí až do současné doby, Mistr Jan Hus dal našim dějinám zneklidňující a mobilizující tragický příběh člověka bojujícího s mocí za pravdu proti nespravedlnosti, člověka, který, než by odvolal, neváhal za tuto pravdu obětovat život.

Tento morální obsah Husova odkazu daleko přesáhl jeho význam středověkého církevního reformátora a činí jej přitažlivým a aktuálním do současnosti. V Husově době byl spouštěčem krvavé revoluce a husitských válek, v dalších staletích jeho odkaz působil jako skrytá hrozba pro vítěznou protireformační habsburskou moc a její pozdější germanizační politiku. Pro Palackého a národní obrození se Hus a husitství stali idealizovaným obdobím a příkladem národní velikosti a slávy. Komunisté v husitství našli předobraz sociální revoluce a pokusu o beztřídní společnost, zatímco současná doba přála spíše pokusům o demytizaci husovské tradice.

Význam Mistra Jana Husa je zásadní především a hlavně pro české dějiny. Ty ovlivnil podstatně. V evropském kontextu předběhl svou dobu a patří k těm tvůrcům historie, kteří připravovali půdu pro evropský úspěch reformace o století později.

Jeho kritika církve a náboženské názory nebyly originální. Vycházel z učení o 50 let staršího anglického oxfordského mistra Johna Viklefa a jeho následovníků tzv. lollardů. Je následoval v jejich důrazu na Bibli, jako jedinou autoritu v náboženském i světském životě, osobní zbožnost a v odsouzení rozmařilosti a zkaženosti tehdejší církve. Stejně jako oni kladl důraz na šíření svých názorů mezi prostým lidem a na význam národního jazyka.

Jana Husa lze stejně jako Johna Viklefa označit jako poslední reprezentanty středověké scholastiky a současně jako první věrozvěsty přicházející reformace. Husovo radikální učení však získalo masový revoluční ohlas převážně pouze v jeho vlasti nacházející se za zenitem všestranného rozmachu lucemburského období. Ostatní Evropa na přijetí husitské ideologie připravena nebyla. Žila schizmatem církve, stoletou válkou mezi Anglií a Francií a nastupujícím tureckým nebezpečím. Husova viklefovská kritika poměrů, husitské války a jimi vynucený kompromis v podobě vynucené tolerance českého utrakvismu církví však byly precedentem, který dál směřuje přímo k Lutherovi a německé reformaci na počátku 16. století.

Husův odkaz má demokratický charakter. On sám, člověk prostého původu, se stal univerzitním mistrem, rektorem a neváhal se pustiti do konfliktu s nejvyšší církevní i světskou hierarchií nejen vlastní země, ale i tehdejší křesťanské Evropy. Jeho učení o rovnosti lidí před Kristem a nadřazenosti individuálních lidských kvalit nad urozeností a postavením byly pro strnulý středověk revoluční. Husitská revoluce tak uvolnila nesmírné lidské síly a invenci dosud skryté pod středověkou společenskou nehybností. Příkladem je inovativní husitské vedení válek, které ovlivnilo evropské vojenství na celé jedno století.

Mistr Jan Hus a jeho doba mají především nesmírný význam národní. Sám Hus v souladu s viklefovským příkladem věnoval velkou pozornost šíření Božího slova v národním jazyce a je zřejmě autorem ortografické reformy češtiny a iniciátorem překládání Bible do národního jazyka. Známá je Husova role jako jednoho z iniciátorů Dekretu kutnohorského, který omezil vliv cizinců na pražské univerzitě a vedl k jejímu počeštění. Středověku byl sice moderní evropský nacionalismus cizí, o jistý souboj českého a německého živlu v naší zemi však v oné době nepochybně šlo.

Období přemyslovské kolonizace i lucemburská éra znamenaly velký příliv německých přistěhovalců a výrazné poněmčení měst a dvora. Na druhé straně ekonomický rozkvět země v době Karla IV. přinesl i populační růst domácího obyvatelstva. Husitství, které bylo dominantně českým fenoménem, uvolnilo tehdejší přehrady a jeho výsledkem byl nový příliv českého obyvatelstva do měst, která se znovu počeštila až do doby pobělohorské. Husitství skutečně bylo obdobím vzepětí českého živlu, jehož důsledky však byly různorodé, ale zdaleka ne pouze pozitivní.

Husův odkaz a jeho důsledky vždy byly a jsou předmětem sporů. Je nepochybné, že po lucemburském století rozkvětu a budování státu Otcem vlasti Karlem IV. je epocha husitství a husitských válek tragickou dobou rozvratu, násilí a ničení do té doby nebývalých rozměrů. Náboženskému fanatismu i obyčejné lidské krutosti, primitivismu a hamižnosti puštěným revolucí ze řetězu padly za oběť nesmírné lidské, materiální a kulturní hodnoty té doby. To byla odvrácená strana mince.

Na její druhé straně můžeme nalézt rozbití či otřesení bariér středověkého strnulého světa a příklady nepřemožitelné síly a génia prostých lidí přesvědčených o své pravdě a bojujících za své štěstí, jakkoliv chápané. Odtud pramení vítězství husitských vojsk porážejících celou Evropu, jejich novátorské vedení boje i mistrovství vojevůdců. Právě tato hrdinská a vítězná kapitola husitské revoluce tolik fascinovala pozdější generace a zapříčinila její označení za vrchol národních dějin v době obrozenecké či v éře komunismu.

Pro další české dějiny i vliv na naši současnost nebylo ani tak důležité, jak a co se ve skutečnosti na počátku 15. století u nás odehrávalo. Podstatná je samotná tradice, husovský mýtus, vybudovaný na morálním apelu Husovy oběti vlastního života za pravdu, který od svého počátku ovlivňuje a formuje průběh našich dějin. To byla ona jiskra, která zažehla velkou reformační a sociální revoluci v 15. století, z něj vycházela odbojná náboženská tradice, s níž zápolila pobělohorská protireformační habsburská moc a byla to idealizovaná hrdinská národní minulost a odvaha Husa a husitů postavit se celé Evropě, která mobilizovala nadšené obrozenecké vlastence před dvěma sty lety, stejně jako propagandisty minulého režimu vidící v chiliastických excesech husitství předobraz komunismu.

Jan Hus byl hluboce věřící člověk, dnes by se řeklo náboženský fundamentalista, jehož cílem bylo navrátit křesťanskou víru svých současníků k původním biblickým zdrojům, zbavit ji nánosu zkaženosti a dát jí ryzost osobního prožitku. Stejně opravdová a nesmiřitelná byla i víra a činy jeho stoupenců. Je paradoxem, že v důsledku konfliktů a pronásledování na počátku vyvolaných touto původně náboženskou revolucí se v českých zemích dlouhodobě vytvářely předpoklady pro odcizení lidí násilně vnucovanému oficiálnímu náboženství a pro dnešní většinovou náboženskou lhostejnost, v Evropě až extrémní.

České dějiny jsou dějinami malého národa složitě hledajícího cesty ke svému přežití a zachování své identity. Spíše než éry hrdinských vzepětí v nich nacházíme kapitoly úspěšného přežívání, kompromisů a podrobování se mocnějším kolem nás. S moderní dobou tato tradice vyčkávavého konformismu a vypočítavého prospěchářství spíše sílí a je ve světlých okamžicích zdrojem různých traumat v národní psychice. Jan Hus a husitství se této převažující nehrdinské tradici českých dějin vzpírají, jsou jejím totálním protikladem, a právě proto možná stále fascinují naši stydlivou národní duši.

Právě proto potřebujeme Husa a jeho oběť, potřebujeme si připomenout nikdy neporaženého vojevůdce Jana Žižku a vzpomenout na mládí s Jiráskem a Otakarem Vávrou. Ale již Svatopluk Čech na konci 19. století ve svých satirických broučkiádách postihl nebetyčný rozpor mentality české společnosti jeho doby s již tehdy „posvátnou“ dobou husitskou. Naše současnost tento rozpor ještě více prohloubila a obávám se, že na tom nezmění nic ani televizní série pana režiséra Svobody ani husitská vlajka nad Hradem.  


PhDr. Ing. Jiří Weigl, CSc. je výkonným ředitelem Institutu Václava Klause. Vystudovaný ekonom a arabista původně působil jako vědecký pracovník, v devadesátých letech byl pět let šéfem poradců předsedy vlády a do loňského roku deset let zastával funkci vedoucího Kanceláře prezidenta republiky.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující, před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní či takové, které odporují obecné lidské slušnosti.