Kolaps českých prezidentů ve studené válce

Prezident Miloš Zeman se v sobotu 10. ledna opět vyjádřil k probíhající studené válce demokratického Západu s Ruskem. Na dotaz redaktora Deníku, zda by každé budoucí jednání s Moskvou nemělo začínat slovy, že Krym je ukrajinské území a musí být vrácen Ukrajině prezident republiky sdělil, že by to ale chtělo připojit návod, jak toho cíle dosáhnout. Bez války toho prý, jak mu nedávno prozradil tentokrát německý prezident Gauck, „dosáhnout nelze,“ a do té se prý žádné zemi nechce.

Tato velemoudrost má ale jednu slabinu. Dějiny totiž ukazují, že takových cílů lze dosáhnout i důsledně vedenou válkou studenou. Druhá studená válka navíc právě probíhá, a je podle všeho naší morální povinností se do ní značně aktivně zapojit. Mohli bychom tak totiž odčinit svá dějinná i současná selhání. Nejen prezident Zeman ale o této dějinné šanci zatím nemá nejmenší tušení.

Dnešní prezidentskou truchlohru zahájil již československý prezident Edvard Beneš, když nepochopil politickou logiku první studené války. Bláhově se domníval, že stále ještě demokratické Československo může být dokonce mostem mezi demokratickým Západem a Stalinovou diktaturou. Místo aby se rázně bránilo komunistické agresi jako Finsko. Demokratickému Západu tehdy nemohl Beneš zapomenout, a nebyl sám, jeho věrolomné usmiřování Hitlerova Německa za cenu ztráty československé svobody a demokracie v r. 1938. Své osudové naivity a hlouposti pak litoval, až když bylo pozdě.

Komunistická diktatura se u nás v r. 1948 usadila na téměř 42 let první studené války. Tradičně demokratická země, nyní řízená ruskou komunisticko-policejní agenturou, se stala vyhlášeně nebezpečnou součástí totalitního komunistického boje za celosvětové vyhlazení svobody a demokratické civilizace.

Naše osvobození v listopadu 1989 by nebylo myslitelné bez principiální změny amerického způsobu vedení první studené války po nástupu prezidenta Ronalda Reagana v r. 1981. Právě tento zásadní obrat americké zahraniční politiky stál u zrodu porážky a následného rozpadu Sovětského svazu ve studené válce, který nynější ruský diktátor pokládá za největší geopolitickou katastrofu naší doby a usiluje o revanš.

Až tehdy u nás začala znovu vznikat občanská svoboda a demokratická civilizace. Zprvu ve zdánlivě trvalém idylickém období bez vnějších hrozeb. Nedávná agrese Putinova Ruska proti Ukrajině v odvetě za její pokus vymanit se z ruského područí toto již beztak stále zřetelněji narušované údobí definitivně ukončila. Okupací a anšlusem Krymu nutně spustila druhou studenou válku. Podobně jako britský premiér Chamberlain po německém útoku na Polsko 1. září 1939, nemohl tak nehorázný krok ignorovat ani současný notoricky mnichovanský americký prezident Obama, ani dosud neméně proruská a demokracií soustavně pohrdající Evropská unie.

Česká republika tedy dostala v probíhající první fázi druhé studené války významnou dějinnou příležitost ukázat, zda se poučila z té první, na jejímž počátku nejen prezident Beneš, ale i značná část občanů tak hanebně selhali. Většina občanů se dnes oprávněně staví proti ruské agresi na Ukrajině a přiklání se k demokraticky jakkoli problematickému Západu. A to přesto, že je s nedemokratickou Evropskou unií právem nespokojena. Takové stanovisko dosvědčuje, že jsme se ze svých tragických dějin poučili.

Prezident Miloš Zeman a jeho předchůdce Václav Klaus jsou na tom co do politické solidnosti o poznání hůře. Zřejmě jejich zažité, jednostranně ekonomizující vidění světa jim narozdíl od většiny občanů fatálně znemožňuje, aby uznali existenci a podstatný význam základních politických skutečností. První z nich je nevyhnutelný politický konflikt a i výsledná válka mezi diktaturami a zejména sousedními státy, volícími očividně demokratické směřování. Rodící se demokracie a demokracie vůbec jsou totiž svou samotnou existencí pro zejména blízké diktatury smrtelným nebezpečím. Musí se je proto snažit zničit. Obviňování Západu z nynější války na Ukrajině, obdobně jako to komunistické z dob první studené války a odmítání účinné pomoci Ukrajině z Ameriky a Evropy, včetně sankcí proti agresivní ruské diktatuře, je tudíž vyloženě nemístné. Rovněž tak politicky a geopoliticky neúnosné je tvrzení, že ukrajinská válka je čistě ukrajinskou věcí a problémem.

Oba naši prezidenti jsou v testu nynější ukrajinské války ve srovnání se svými polskými a baltskými protějšky dost smutnou ukázkou zásadního selhání nemalé části české politické elity čtvrtstoletí po odstranění komunistické diktatury. Mají mnohem blíže k Edvardu Benešovi než k Tomáši G. Masarykovi a dnešním postojům české veřejnosti. Máme ale stále ještě příležitost svou dějinnou hanbu z první studené války jednoznačně odčinit. Naštěstí se podle toho již chová většina občanů a armáda. Česká politika, jak parlamentní, tak i ta mimoparlamentní, z velké části nechápe svou nynější dějinnou odpovědnost. A dělat z takové nouze ctnost je už vyloženě hloupé.

Přejít na diskusi