Měli jsme nejnižší dluhy. Proč ten nihilismus?

I člověk, který si žije dobře, se může utápět v depresích, úzkostech a frustraci. Tak dlouho si sugerovat, že se má špatně, až se do toho stavu svým nihilismem dopracuje. Přesně to se nám přihodilo mezi roky 2011 a 2013, až jsme si z toho uhnali společenský rozklad.

Český statistický úřad přinesl zprávu, kolik skutečně dokázala vláda Petra Nečase ušetřit. Deficit veřejných financí dosáhl historicky nejnižší výsledek 1,44 procenta HDP. Schodek všech veřejných výdajů klesl na 55 miliard korun. Nejsme ani na polovině maastrichtského limitu. Dluhy jsme dokázali stlačit, přestože se ekonomika propadla o 0,9 procenta. Hlavní proud nejen naší ale i evropské debaty v poslední době razí názor, že se to v honbě za co nejnižšími dluhy přehnalo a zbytečně se přidusila ekonomika. To je samozřejmě pravda. Když do ekonomiky nalijete peníze, dosáhnete formálně vyššího růstu. I kdyby to byly úplně nesmyslné investice, které žádnou prosperitu nepřináší, vylepší statistiku.

Rádi se srovnáváme se Slovenskem, kde ekonomika v posledních letech na rozdíl od nás roste. Kdybychom do ní na dluh nalili stejné peníze jako v Bratislavě, rostla by nám taky. Má cenu si pořizovat prosperitu na dluh? Miloš Zeman i Andrej Babiš nás přesvědčují, že k vyšší životní úrovni nám pomůžou vyšší veřejné investice. To bohužel není pravda.

Španělsko investovalo na dluh do infrastruktury opravdu velkoryse. V rauši si pořídilo hned několik regionálních letišť, na nichž nepřistálo jediné letadlo. Portugalci mají jedny z nejlepších dálnic v Evropě. Obě země jsou ale považovány za symboly úpadku a rozházených peněz, nikoliv za centra prosperity.

Historicky nejnižšího schodku jsme samozřejmě dosáhli i díky nejnižším veřejným investicím od roku 2002. Pro lepší představivost. Ještě v roce 2009, kdy už byla země v krizi, se investovalo 191, loni už jen 108 miliard.

Jak vysokou společenskou cenu jsme ale za úspory zaplatili? Antikorupční hysterie, jakou zažíváme poslední roky, se zpravidla rozjíždí ve chvílích hospodářské stagnace. Kombinace škrtů, zvyšování daní a papouškování příběhů o kmotrech a vytunelované zemi vytvořila atmosféru nihilismu a touhu po tvrdé ruce. Z ní vzešel Andrej Babiš se svým gigantickým konfliktem zájmů a koncentrací moci, jenž zjevně vadí jen menšině společnosti, jako nejpopulárnější politik a jeho protestní hnutí jako nejsilnější strana.

Lidé podlehli dojmu, že se mají špatně, přestože si žijí nejlépe z celé střední Evropy. Podle poslední oficiální statistiky Eurostatu, máme podstatně vyšší kvalitu života než Slováci, Poláci i Maďaři. Jsme bohatší. Máme nesrovnatelně méně dlouhodobě nezaměstnaných i chudých. Dožíváme se ve zdraví vyššího věku. Přesto se drtíme nihilismem, jak se máme špatně.

Andrej Babiš proto snadno sbírá body na tom, jaký je dobrý hospodář. Jeho první rozpočet na rok 2015 ale bude horší než ten loňský. Ve chvíli, kdy už nejspíš ekonomika poroste, nás bude zadlužovat dvakrát rychleji. Utratit chce navíc i mimořádné příjmy jako je zisk elektrárenské firmy ČEZ. Veřejné investice jistě přinesou popularitu. O tom, jestli nám pomůžou k prosperitě, nebo budou míti španělskou kvalitu, se bohužel dozvíme s letitým odstupem.

Přejít na diskusi