1

Velká kremelská reality show

Americký historik Timothy Snyder, autor slavné knihy Krvavé země, sepsal nedávno několik bodů, co by lidé mohli dělat, aby nepodléhali skepsi z toho, kam se svět (možná) řítí. Na závěr svých rad doporučil také nějakou četbu. Kromě klasiků (Orwell, Havel, Camus, Arendtová) též autora zcela současného (ročník 1977), anglického novináře ruského původu Petera Pomerantseva a jeho knihu Nic není pravda a všechno je možné. Kniha z roku 2014 před nedávnem vyšla v českém překladu komentátora Echo24.cz Martina Weisse.

Do Ruska jezdili odhodlaní evropští cestovatelé od 19. století jako do země divů, hrůz a nadějí. Záleželo na jejich inklinaci a na schopnosti přiznat si pravdu. Z pohledů Západu na Rusko by se dala sestavit celá knihovna a byla by to zajímavá četba. Složená by byla ze lží, naivity a propagandy (za všechny Fučík a jeho O zemi, kde zítra znamená již včera), ale i z prozření, realismu a statečnosti (za všechny André Gide a jeho Návrat ze Sovětského svazu). Pomerantsev jistě patří mezi ty druhé, i když on prozírat příliš nemusel, neboť žádné iluze o Rusku jako dítě politických exulantů, kteří se na začátku 80. usadili v Británii, neměl. Přiletěl do Moskvy v roce 2001 krátce po svých studiích, zčásti jako „vlastní“, tedy do země, jejíž jazyk ovládal, ale zároveň jako cizinec, zápaďák, druh pořád ještě v zemi vyhledávaný a respektovaný, což se však právě v té době začínalo rapidně měnit.

V roce 2000 nastupuje na post prezidenta Vladimir Putin a Rusko po všem tom přešlapování, nejistotách, zmatcích a také nadějích devadesátých let nabírá ostře kurz vlastním, protizápadním směrem. Vzniká nové Rusko našich časů, Rusko, které nejde popsat jednoduchým slovníkem, není to ani demokracie, ani fašismus, ale hybrid mezi diktaturou a anarchií, mafiánský a zkorumpovaný stát s osvíceným a silným gosudarem v čele, který dělá vše pro to, by se zemi vrátila její ztracená imperiální čest. Tato její ideologická složka, v níž hraje základní roli nacionalismus provázený protizápadním postojem, je spojena se specifickou ruskou formou života, který nese pověstně divoké rysy. Pomerantsev je popisuje jako volnost bez skutečné svobody, jako divoký rej cynismu a protřelosti, jež je nejspolehlivější cestou na výsluní. Základní roli v tom hraje mediální struktura moci, která vytváří dojem bezuzdné svobody, ale ve skutečnosti je tvrdě řízena a dirigována, přičemž i kritika je součástí všeprostupující manipulace a kontroly. Putinovský mediální aparát vytvořil vlastní politickou opozici a opoziční média, která jsou jím samým řízena, přičemž nemají jiný vliv a význam než vytvářet dojem, že jakási kritika existuje a že mocenský aparát je někým kontrolován. Neexistuje a není.

Pomerantsevova kniha ale není politologická studie. Není to ani historie Putinova vládnutí. Pomerantsev píše reportáže z prostředí, do kterých pronikl jako novinář ruské komerční televize (byl přece ten „zápaďák“, takže o něj byl zájem), kde na začátku nultých let produkoval reality show (asi dosti pochybné úrovně) a dokumentární filmy: jeden z nich, o ruské topmodelce Ruslaně Koršunovové a její záhadné smrti v roce 2008, se stal podkladem pro atraktivní kapitolu o fenoménu ruských modelek Ztracené dívky (film je na YouTube).

Pomerantsev tedy viděl zblízka, jak současní Rusové – zvláště jejich mediální „elity“ – myslí, jak uvažují, čeho si váží (skoro ničeho), co chtějí. Zprvu vnímal Rusko jako většina současných rychlých západních pozorovatelů: sice jako trochu barbarský, ale svým způsobem jaksi „normální“ stát, který vlastně směřuje k nějaké ruskému svérázu odpovídající formě existence. Je to tam hodně divoké, často opilé, v některých projevech brutální a neotesané, ale přece jen se to nijak podstatně neliší od toho, co lze vidět i jinde – třeba právě na Západě. A pokud ne, pak tam aspoň není nuda. Večírek střídá večírek, čím divočejší a bizarnější, tím lepší, vystupují na něm transvestiti a avantgardní umělci, magnáti a vezírové sbírají moderní umění a pořádají festivaly, přičemž v motorkářské bundě a v drahých džínách mluví o prohnilosti Západu.

Pomerantsev byl zprvu též zaujat, ale brzy začal v ruské maškarádě spatřovat nikoli opojnost svobody, nýbrž „formu deliria“, jež zbavuje osoby na vrcholu moci pocitů odpovědnosti a solidarity s druhými. Stávají se z nich zvláštní formy nietzscheovských nadlidí ruského typu, totálních cyniků opojených možnostmi, jež neomezená vláda peněz a mravního vakua nabízí. To vakuum je ovšem nutné něčím zaplnit. Komunismus odešel, nebo spíš zmutoval do nacionalismu, ale ten sám o sobě náboženskou dimenzi života nenabízí. Stará pravoslavná církev na to již také tak úplně nestačí, případně nedosáhne k potřebám, po nichž „noví Rusové“ a nový režim dychtí. Mimořádně zajímavá je v knize kapitola Stručné dějiny sekt v postsovětském Rusku, v níž Pomerantsev předvádí své terénní výzkumy na tomto širokém poli. Nabídka náboženského typu je v Rusku neobyčejně široká, neboť v zemi, která je „hřbitovem všech ideologií“ a jež prošla nejrůznějšími stadii mesiášského vytržení, je trvalý hlad po pseudonáboženské extázi. Duch doby se v Rusku s velkou přilnavostí chytá všeho iracionálního a magického. Výsledkem jsou často zvláštní hybridní útvary, z nichž nejznámější jsou jistě Noční vlci, „bikeři, kteří našli ruského Boha“. Vousy jako Beowulf, kožené bundy z LA a americké harleye s ikonami bohorodičky a praporem Stalina. Když se jednoho z vůdců Pomerantsev zeptal, jak jde dohromady Stalin s harleyem, dostalo se mu odpovědi, že není na nich, aby Stalina soudili. Třeba to Bůh chtěl.

Noční vlci jsou oblíbenci Kremlu, Putina a jeho ideologa Borise Surkova, jehož portrétu věnuje Pomerantsev také jednu kapitolu. To spojení trůnu a harleye je bizarní, ale z jejich pohledu má logiku: země potřebuje nové vlastenecké hvězdy, velká kremelská reality show hledá talenty. Noční vlci jsou, píše Pomerantsev, přesně to, co vládcové Ruska hledají. Jsou dokonalým symbolem země, v níž má život stále a už zase pomíjivou hodnotu a která se hospodářsky drží jen za cenu plundrování svého bohatství – včetně lidských zdrojů. Zároveň je to země toužící ukazovat světu zuby, byť to jsou zuby zkažené, kolem nichž vane dech jakési staré temnoty, která je snad v Rusku domovem.

A přitom je na té zemi něco opravdu přitažlivého a v lidech cenného, co knihy jako ta Pomerantsevova připomínají. Jen je nutné to vidět bez iluzí a klamů. Proto ji asi Snyder tak doporučoval.

Peter Pomerantsev: Nic není pravda a všechno je možné. Přeložil Martin Weiss. Vydalo nakl. Dokořán, 2016. 258 stran.

Hesla: ,

Vážení diskutující, před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní či takové, které odporují obecné lidské slušnosti.