Teď už všichni vědí, co je Putin zač

Témata: ,

Včera zveřejněná zpráva britského soudce Roberta Owena o smrti Alexandra Litviněnka nepřinesla nic překvapivého. Vše podstatné bylo známo, to na první pohled politicky výbušné – názor soudce, že odstranění Litviněnka pravděpodobně nařídil sám prezident Putin – se neopírá o přímé důkazy, nýbrž je dovozeno z poznatků o fungování ruského režimu (hlavním svědkem, o něhož se soudce v tomto opírá, není žádný účastník událostí, ale svědek-expert, historik Robert Service). Tou skutečnou informací, tím pohybem v kauze, je míra oficiality, na niž se názor na Litviněnkovu smrt posunul.

Fakticky zpráva v ničem podstatném nerozporovala to, co ukázalo standardní policejní vyšetřování Litviněnkovy smrti v roce 2007. To skončilo tím, že Británie požádala o vydání dvou podezřelých, ruských občanů Lugového a Kovtuna, což Rusko odmítlo a nádavkem nechalo v prosinci Lugového zvolit poslancem Dumy. Vzájemným vyhoštěním čtyř diplomatů měla kauza skončit.

Britský justiční systém se vyvíjí organicky téměř po tisíciletí, takže může být na první pohled nelogický a pro nás je obtížné i přeložit, co vlastně to proběhlé „inquiry“ má být a jak se lišilo od „inquestu“ ohlášeného a pak zrušeného v roce 2011. Ale takhle to Britové prostě dělají. Je to nezávislý justiční systém nejen formálně¨, ale hlavně prakticky. Právě proto, že je nezávislý, má britská vláda ve zvyku hájit před ním zájmy státu celkem otevřeně. Konání „inquestu“ zabránila s tím, že by to nebylo ve státním zájmu. Souhlas s konáním „inquiry“ dala ministryně Theresa Mayová jen pár dní po sestřelení letadla MH-17 (když už jsme u tohoto tématu, je instruktivní připomenout, že britská vláda svého času také s otevřeným poukazem na státní zájmy zastavila vyšetřování korupce při exportu Gripenů do ČR, i když hlavně proto, že byla zabalena do řádově významnější zbrojní zakázky pro Saúdskou Arábii). Právě tento nedostatek nadšení britské vlády pro vyšetřování je ovšem nejlepším argumentem pro to, že Owenovy závěry nejsou zahraničněpoliticky motivovanou hrou.

Není pochyb o tom, že Litviněnko byl z pohledu Ruska zrádce – bývalý „čekista“, který začal zlobit už doma a na Západě pak Kremlu škodil, jak mohl. Není také pochyb o tom, že Litviněnko se snažil na Západě živit, jak to šlo, a jako takový šířil lecjaké zvěsti, o kterých předpokládal, že zalahodí uchu jeho chlebodárců, byť pro ně neměl důkazy. A ti chlebodárci byli i lidé s velmi strakatým morálním profilem, jako třeba oligarcha Boris Berezovskij (Američané, na které se Litviněnko na útěku obrátil jako na první, si ho vyhodnotili tak, že jim za udělení azylu nestojí). Extrémním příkladem budiž jeho tvrzení, že Putin byl pedofil, jež nebylo nijak doložené ani nemá řádnou mezinárodněpolitickou relevanci. Litviněnko nebyl zkrátka žádná Jelena Bonnerová. Na druhou stranu podal soustu informací přinejmenším o dvou důležitých kauzách, pro něž byly shromážděny i důkazy z dalších zdrojů: propojení ruského organizovaného zločinu ve Španělsku na nejvyšší místa v Kremlu a série výbuchů v obytných domech v Rusku v roce 1999, ve skutečnosti provedená FSB.

Tajné služby civilizovaných zemí ale své zrádce (a prezidenti své osobní nepřátele) nelikvidují takovýmto brutálním způsobem. Rusko dalo najevo, že takovou zemí není, když v rámci zásady „jednou čekista, vždycky čekista“ zavraždilo britského občana (Litviněnko získal občanství) na britském území.

Přesto těžko předpokládat, že zveřejněná zpráva něco změní. V prohlášení, jež Litviněnko připravil v listopadu 2006 na smrtelné posteli za pomoci své ženy a právníka, uvedl: „Můžete sice umlčet jednoho muže, ale křik protestů bude znít ve vašich uších, pane Putine, až do konce vašeho života.“ To se samozřejmě nestalo a nestane. I samotná Británie po roku či dvou, jež ohled na veřejné mínění vyžadoval, se rozhodla přestat na Rusy tlačit. Západ byl rozhodnut zacházet s Ruskem jako s normální zemí, se kterou je nejen třeba dělat byznys, ale je jeho „strategickým partnerem“. Nechal se ohlupovat průhlednými hrami jako třeba rošádou Medveděva a Putina ve funkcích, skousl gruzínskou válku, vkládal naděje do různých „resetů“. Vždy, když Rusko udělalo něco, čím připomnělo, že je to gangsterský režim, stavěl se Západ překvapeně, tvářil se, že se nic nestalo, případně hledal chybu u sebe. Kreml vždy chytře své chování vůči jednotlivým zemím diferencoval, a ony se domnívaly, že když se budou chovat dostatečně vstřícně, tak jim Kreml žádnou poloniovou vraždu neprovede. A tak jsme to dopracovali až do do anexe Krymu a války s Ukrajinou. Význam zprávy soudce Owena je v tom, že nikdo nemůže říkat, že nevěděl, co je Putin zač.

Přejít na diskusi