Média se naučila mít ráda lidovce, gentleman s kudlou
Protagonisty dnešních vydání jsou lidovci obecně a jejich předseda Pavel Bělobrádek zvlášť. Vítáme další miliardáře v politice.
V kanceláři KDU se dnešní noviny musely číst se značným uspokojením. „Bělobrádkovi vyšel plán, lidovci jsou zpátky v sedle“, hlásí otvírákový titulek Mladé fronty Dnes. „Bělobrádek. Odchod jsem si rozmyslel“ je hlavní titulek Práva, které otevírá rozhovorem s lidoveckým předsedou. Úspěch křesťanských demokratů nějakým způsobem konstatují i Hospodářské noviny a LN. Co se taky dá dělat jiného – skutečně uspěli.
V Hospodářských novinách úspěch tradičních stran (lidovců a ČSSD) v senátních volbách komentuje Petr Honzejk („Země, co říká měkké ano“). „Andrej Babiš získal jen čtyři senátory. Kdybychom volební výsledek ANO přepočítali, bylo by to nějakých 13 procent. Z pohledu Babišových ambicí stát se hegemonem české politiky jde o jasnou nevýhru. (...) Pokud neoligarchické strany prokážou, že umí dělat čistší politiku, nejsou do budoucna bez šance. Nejlépe to je vidět na KDU-ČSL, která je nenápadným vítězem nejen těchto voleb. Pod vedením dua Bělobrádek-Jurečka se vrátila na všechny úrovně politiky. Získala nejvíc komunálních mandátů, nebývalý úspěch zaznamenala i v Praze. Zbavila se pověsti strany těch, kteří chodí do kostela, což je vidět z toho, že uzavírala komunální i senátní koalice se zelenými, kteří jsou s lidovci v řadě otázek na nože (třeba gender).“
V Právu se příčiny comebacku lidovců snaží pojmenovat Jiří Pehe a Lukáš Jelínek. První z nich: „Ještě důležitější je, že strana má program, který je dlouhodobě spojován se srozumitelnými hodnotami, protože je zakotven ve srozumitelném světonázoru. Ač se značné části veřejnosti nelíbí lidovecká podpora pro církevní restituce, jejich konzervativní rodinná politika nebo rezervovaný postoj k registrovanému partnerství, i jejich kritici chápou, z jakých ideových zdrojů tyto postoje pramení, a že tedy nejde o žádný okamžitý oportunismus. To samé lze říct o pevných lidoveckých postojích k mezinárodním otázkám, kde navíc mají silné zázemí v podobě nejsilnější frakce v EP i mocných sesterských stran napříč Evropou.“ Jelínek: „K úspěchu lidovců přispěly tři faktory. Občané neměli důvod hlasovat proti vládě jako v letech 2008, 2010 a 2012, někteří tudíž zůstali doma, jiní to hodili koaličním kandidátům. Zároveň ale u významné části z nich zafungovala opatrnost. Kdo už je fajnšmekr chodící ke 2. kolu senátních voleb, volí zpravidla s rozmyslem a ‚dostředivě‘, tedy umírněné uchazeče. Takové lidovci a zelení postavili.“ V Lidových novinách k tématu krátký text Ondřeje Koutníka s titulkem „Předseda roku Bělobrádek“. „Kdyby se udělovaly v politice ceny, Bělobrádek by si za uplynulých dvanáct měsíců ocenění zasloužil. Nejen za výsledky ve volbách, ale i za to, že v Sobotkově vládě jeho strana působí dojmem tlumícího prvku a jakéhosi krotitele divochů. Je tu přesto ještě jedna výzva, která před Bělobrádkem leží jako hozená rukavice. V středo-pravém prostoru se z KDU-ČSL stává nejsilnější hráč. Pokud by se chtěl předseda zasadit o integraci pravice, měl by učinit gesto a nabídnout návrat bývalým lidovcům kolem Miroslava Kalouska ve skomírající TOP 09. Jejich nula mandátů ze senátních voleb mluví za vše.“
Moje přípodoteky: Ta pauza, kterou si lidovci od parlamentní politiky nedobrovolně dali, mohla taky některé lidi (ve vztahu ke KDU se nedá mluvit o úspěchu nějak masovém, ale postačujícím) vést k uvědomění si, že s jejich odchodem by se z politiky něco ztratilo, a že by ta ztráta mohla být nějakým způsobem škodlivá. A předsedovi Bělobrádkovi a jeho lidem se podařilo dosáhnout pozoruhodného výkonu – lidovce změnit a nezměnit zároveň. Vytvořit dojem politické síly, která je jiná než byla a přitom zůstala jistým způsobem stejná, pročež může na politické scéně, která prochází všelijakými podivnými změnami, působit jako zdroj stability. Během posledních let se taky změnil vztah médií ke KDU, lidovci přestali být snadným terčem, strašákem. Pro tuhle roli se objevili daleko perspektivnější kandidáti. Ještě v době Bělobrádkova nástupu se přitom na sociálních sítích dělalo velké téma z toho, že tehdy čerstvý předseda kdesi na blogu psal o tom, jak ve třinácti letech poslouchal Orlík.
Jinak. Hospodářské noviny na titulní straně hlásí příchod dalších miliardářů do politiky, konkrétně Jiřího Hlavatého (ANO) a majitele skupiny Synot Iva Valenty. Poznámku k tomu přičinil Petr Fischer, nadepsal ji „I vstali noví Babišové...“. „Andrej Babiš se zvýznamňuje antipolitickým hnutím za přehledné finance, Jiří Hlavatý podnikatelskými zkušenostmi. Ivo Valenta starostí o svůj milý region, i když v něm už 15 let nežije. Ať už je to jakkoliv: i miliardáři v ČR začínají vracet společnosti, co si od ní vzali. Ještě to není ten úplně pravý, americký způsob, jak ho známe od Gatese či Rockefellera, ale krok do budoucna to je. A při všem oprávněném strachu: lepší takový politický pohyb miliardáře než žádný.“ Moc nevím, v čem by bylo tak hrozivé, kdyby se hypotetický miliardář politicky nehýbal. Navíc – pro miliardáře asi platí stejná věc jako pro příslušníky ostatních skupin – jsou různí. A pány Hlavatého a Valentu bych za „nové Babiše“ taky neoznačoval. Ano, jsou také bohatí. Ale význam AB přeci netkví jenom v tom, že ten pán má značné jmění a dělá politiku, ale v tom, jak ji dělá.
Značnou kreativitu policejních mluvčích při popisu kriminálních kauz dokládá Právo. Cituje vyjádření Tomáš Hulana k případu přepadení. Na Klamovce jakýsi muž přepadl mladou cestující noční tramvaje, vytáhl na ni nůž a vzal jí mobil a peněženku. Dívka mu kořist dala a pak se „nestačila divit“. „Muž se v tu chvíli k poškozené zachoval částečně jako gentleman, a to když jí dovolil vyndat si z telefonu SIM kartu. Poté si přístroj definitivně přivlastnil, přičemž stále trval na vydání peněženky.“ Inu, žijeme v době neustále se snižujících nároků nebo co. Dosáhnout statusu gentlemana moc velké úsilí nestojí – evidentně je slučitelný s ozbrojeným přepadáváním dam v nočních parcích. Stačí nechat je vyndat simku (v daném případě spíš projev stupidity, než dobrých mravů). Trochu jako v té anekdotě s Leninem, který svůj socialistický humanismus demonstroval tím, že holčičku nepodřízl, i když mohl.
