1 KOMENTÁŘ

Úsvit miliardářů v Česku

Dnes už je celkem jisté, že Andrej Babiš není nějaký ojedinělý fenomén, ale jen mimořádně úspěšný protagonista toho, co budou jednou historici a politologové označovat za počátek éry oligarchizace české politiky. Bohatí byznysmeni samozřejmě na scéně už nějaký čas byli, ale pokud jejich nástup bude postupovat tempem nasazeným tento týden, velmi rychle nebude pro nikoho jiného místo.

Projektem, který už je nějaký čas na scéně, jsou Realisté, o nichž panuje přesvědčení, že za nimi stojí zejména majitel skupiny Penta Marek Dospiva. Jde o model pořízení si politické strany „by proxy“, maskování oligarchizace jakýmsi „simulakrem“, které se snaživě co nejvíc chová jako politická strana. Projekt se zatím příliš neosvědčil, „mentor“ Petr Robejšek asi dosáhl stropu přitažlivosti – a ten není vysoký.

Majitel skupiny Jablotron Dalibor Dědek zvolil jiný přístup: otevřeně, sám za sebe nabídl své síly politické straně STAN. A otevřeně promluvil o svých názorech na politiku – a jsou to velmi typické názory bohatého, úspěšného podnikatele na politiku. Na otázku, co si myslí o mottu řídit stát jako firmu, odpovídá v rozhovoru pro Novinky:

„To je krásná iluze, která se bohužel nedá uskutečnit. Ve firmě to funguje mnohem dynamičtěji proto, že majitel si sám vybírá lidi. Jestliže se neosvědčí, velmi rychle se jich zbaví. Bohužel politika a demokracie fungují tak, že voliči na základě dojmů, nikoli vědomostí, dají dohromady jakýsi dav lidí. A já si myslím, že kdyby těch 200 poslanců bylo vybráno tak, že se vezmou v určitou dobu dva vagony metra, bude kvalita celé instituce velmi podobná. Já chci teď podnítit lidi, kteří si o sobě myslí, že jsou slušní, aby nastoupili do těch dvou prvních vagonů.“

To není žádný PR-speak, je to konzistentní vyjádření a je v něm všechno. Myšlenku řídit stát jako firmu neodmítá proto, že smysl státu a firmy je úplně jiný, ale proto, že to „bohužel“ nejde. Tedy ne proto, že firma má jasný cíl řídit lidi k produkci něčeho užitečného za účelem zisku majitele, zatímco stát má za úkol umožnit lidem, aby tu spolu nějak mohli žít a sledovat své vlastní cíle. Ne proto, že firma nemusí být pro všechny zúčastněné stejně výhodná (uvědomují si ti, kdo přikyvují, že Babiš má řídit stát jako firmu, že průměrný plat v Agrofertu je pod celostátním průměrem?). Ne proto, že stát je tu pro každého a má chránit práva občanů, když je to odůvodněné, třeba právě proti firmám. Ne – nejde to proto, že poslanci jsou hloupí a průměrní (tj. reprezentují lidi). Dědka by řečnění ve sněmovně nebavilo, v tom je stejný jako Babiš. Churchill byl loser.

Konstantou takových představ je, že do politiky je třeba dostat „slušné lidi“. To je velmi líbivý názor, protože kdo by chtěl více neslušných lidí? Potíž je v tom, že to, kdo je slušný, bude určovat velitel. A že i slušní lidé mohou mít zásadně odlišné názory a cíle. To právě podnikatelský vůdce nechápe, pro toho je vždycky „přece jasné“, co se má dělat, jde jen o to, konečně to dobře řídit. Před pětadvaceti lety bylo pro řadu inteligentních lidí „přece jasné“, že nebudeme vstupovat do NATO.

Dědek v tomto směru není nijak zabedněný. „Uvědomuji si, že mám spoustu vlastností, které bych na dobrém politikovi vidět nechtěl. Nemám trpělivost, neumím dělat kompromisy s někým, koho si nevážím.“ Ale právě od toho politika je, dohadovat se s lidmi, kteří chtějí něco jiného.

Hezké řeči končí, když přijde řada na aktuální otázky. Přes rozpor, že je proti tomu, aby byli v politice lidé závislí na státních dotacích, i když v mnohém podporuje Andreje Babiše, se Dědek v rozhovoru přenáší tak, že ho prostě nechá být. A jeho přeřeknutí se na tiskovce STAN – když mluvil o tom, kolik by strana měla získat procent, řekl místo STAN omylem ANO – asi napovědělo o smyslu jeho politického angažmá víc než všechno ostatní.

Pokud používáme slovo oligarchizace v soudobém kontextu, tedy v tom, jak k nám to slovo přišlo z bývalého SSSR, pak bychom se přece jen zdráhali nazývat Dědka oligarchou. Protože co by pak reprezentoval Pavol Krúpa?

Podnikatel, s jehož jménem se veřejnost poprvé setkala v souvislosti se zázračným zbohatnutím nebožtíka Grosse, se řemeslu učil na Ukrajině. Podpoří stranu Dobrá volba, která snad dokonce existuje – stojí za ní bývalý místopředseda TOP 09 Pavol Lukša (tak jako u Dědka se STAN i zde narážíme na zbytky rozpadlých politických konstrukcí Miroslava Kalouska). Jeho záměr je přímočarý: kupování hlasů:

„V rámci jednotlivých regionů se zeptáme lidí, co potřebují, co by jim pomohlo, usnadnilo život. Třeba zdravotnický přístroj, čistička nebo sportoviště, družiny pro děti, nový chodník. Podle toho, co lidé napíší, a podle volebního výsledku v daném regionu potom ze svých osobních prostředků tyto věci, které v daném místě zlepší život, zafinancuji,“ uvedl pro Právo Krúpa.

Nedělám si iluze, že se třeba v některých sociálně vyloučených lokalitách nekupovaly hlasy bezohledněji. Ale takhle organizovaně a otevřeně to ještě nikdo neprezentoval. „Podle mě je nejlepší způsob vlády osvícený diktát,“ řekl Krúpa. A to holt něco stojí.

Na Krúpovi je zajímavé to, že oligarchizaci srozumitelně popisuje a zároveň ji ztělesňuje. Poslední citát pochází z rozhovoru, který poskytl týdeníku Echo v roce 2015. Řekl v něm taky mimo jiné: „Na Ukrajině jsem se naučil jedné věci. Když nepomáhá zákon, pomáhá Majdan nebo demonstrace. A to uděláme. Takže importujeme takové know-how z Ukrajiny.“ Vybaven ukrajinským know-how Krúpa zorganizoval třeba výlet horníků a nájemníků bytů OKD do Švýcarska demonstrovat před rezidencí Zdeňka Bakaly (úspěšné završení znemožnily švýcarské úřady). Krúpa si toto vykuchání demokracie, jež dovedli k dokonalosti ruští oligarchové za pomoci svých „politických technologů“, nepokrytě pochvaluje:

„Ukrajinští oligarchové něco zprivatizovali za nižší ceny, ale mají závazek, kterého se drží, že zpětně tomu regionu něco vracejí. Takže staví byty a nekradou je, stavějí stadiony, podporují sport, kulturu. Samozřejmě se dá polemizovat, že dávají lidem chléb a hry. Důležité je ale něco jiného...“

A právě tady vidíme, že když oligarcha vysvětluje, zároveň i pracuje. To, co tvrdí, je totiž falešná realita. Ukrajinští oligarchové jsou ve vysávání kapitálu ze země stejní jako Rusové. Ty byty a stadiony (a čističky a družiny a nové chodníky) jsou drobky od stolu, které se oligarchům bohatě vyplatí. V místech, kde se perou peníze (třeba na londýnském nebo newyorském realitním trhu), narazíte na Ukrajince stejně snadno jako na Rusy. Když se podíváte na statistiky, jak se od pádu komunismu vyvíjela životní úroveň, vidíte, že Rusku se vedlo o třetinu hůř než střední Evropě a Ukrajině zase o třetinu hůř než Rusku. Rozdíly? Jednak Ukrajina nemá přírodní bohatství, jednak musí ruští oligarchové krást tak, aby se neznelíbili Vladimiru Putinovi. Ale zplundrované jsou ty země „vlasteneckými“ oligarchy plus minus podobně. A pojetí demokracie jako inscenované komedie pro blbečky se v obou zemích rozvíjelo paralelně.

Proč k nám přichází ukrajinizace právě teď? Je možné najít několik důvodů. Asi bude hodně prosté pravdy v tom, co o Daliboru Dědkovi napsal na Twitteru komentátor vystupující pod jménem Žížala (Hospodářské noviny nedávno shromáždily indicie nasvědčující tomu, že jde o bankéře Radovana Vávru): „Jako spousta jinejch lidí s penězma má pocit, že by mu národ měl naslouchat, a v klasické politické straně by to šlo pomalu.“

Další důvod prozrazuje ono Dědkovo přeřeknutí na tiskovce STAN. Babišův vstup do politiky přiměl ostatní bohaté lidi reagovat. Musejí se rozmyslet, jestli jít s ním, nebo proti němu, ale nějak politicky reagovat musejí, aby si vůbec zachovali nějaké své teritorium a bezpečí.

Další důvod může být slabost a vyčerpanost tradičních politických struktur – trosky Kalouskových projektů jsme zmiňovali.

Stojí za to zmínit ještě jednu okolnost. Mezi oligarchy je disproporční počet Slováků. Těžko říct, pro které je Česko už jejich země a pro které je to další Ukrajina, kde vám nemusí tolik záležet na vaší skutečné lidské reputaci a na budoucnosti té země. Ale musíte pochopit metody toho, jak se plundruje, a jak říká Krúpa, mít ostré lokty a umět na lidi zařvat.

Děti na objednávku Posouvání hranic: Náhradní mateřství, výroba dětí na zakázku. Smíme všechno, co umíme?
Jsme poslední romantici Sochař a malíř Jaroslav Róna o židovských předcích, svých souputnících i dávných civilizacích

Hesla: ,

/
komentátor ECHO24.cz

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující, před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní či takové, které odporují obecné lidské slušnosti.