Nový bloger ECHO24.cz

Jsme jako Československo

Témata: ,

Politické rozložení sil ve Španělsku nápadně připomíná to v meziválečném Československu. Na jedné straně je tradiční osa levice-pravice, na druhé otázka loajality k centrální vládě, jinými slovy národní cítění. Co je důležitější? A co převáží, když se tyto dva aspekty dostanou do konfliktu?

V Katalánsku, jak se ukázalo minulou neděli, je představa nezávislého národního projektu schopna spojit tak různorodé a jinak zcela znesvářené spektrum stran jako krajně levicovou stranu Kandidátka lidové jednoty (CUP), antimonarchistickou Republikánskou levici Katalánska (ERC) a pravicovou liberální stranu Demokratická konvergence Katalánska (CDC).

Tyto tři strany dokázaly na poslední chvíli nečekaně postavit do čela koaliční vlády Katalánska Carlese Puigdemonta, číslo tři na kandidátce pravicové strany Konvergence (CDC) a neochvějného celoživotního zastánce nezávislosti, a odvrátit tak hrozící předčasné volby v Katalánsku. Puigdemont, muž kompromisu vyhovující i krajně levicové CUP, dostal od separatistů 18 měsíců na to, aby vytvořil struktury nového státu (například katalánskou národní banku), a zejména vyjednal s Madridem a Bruselem odtržení.

Začíná chvíle pravdy, která jasně ukáže, zda náhlá sázka Konvergence na z jejich strany dříve tolik neprosazovanou nezávislost Katalánska je bluf, mající za cíl zastínit velké problémy korupce a špatného hospodaření jejich nedávných vlád, nebo zcela vážně míněný a nevratný politický směr. Zatím vyplouvají na povrch v zásadě dvě téměř nepřekonatelné překážky. První je neexistence institucionálního postupu pro odtržení. Vyhlášení nezávislosti by bylo unilaterálním krokem s nepředvídatelnými následky, nebo by muselo přijít prostřednictvím nepravděpodobné dohody s centrální vládou, která by musela být nakloněna přijetí potřebných reforem.

Druhá je prostý fakt, že formace, které v současné době podporují vládu Puigdemonta v cestě k nezávislosti, jsou ideologicky tak daleko od sebe, že bude potřeba hodně odhodlání, aby předložily funkční a akceschopný vládní program v oblasti hospodářské a sociální.

Katalánská karta v Madridu

Španělská politika byla vždy ve velké míře závislá na katalánské vzhledem k silnému postavení jejích nacionalistických stran a i v této situaci mohou poslední kroky na katalánské politické půdě prolomit začarovaný kruh, který přetrvává v Madridu po všeobecných volbách konaných na konci prosince 2015.

Poprvé od španělského přechodu k demokracii došlo k rozbití politického systému dvou stran, který je nyní rozdělen mezi čtyři politické síly: dvě tradiční strany pravice a levice, lidovce (PP) a socialisty (PSOE), a dva nováčky na půdě parlamentu: Podemos (Můžeme), ztělesňující protestní hnutí tzv. Indignados a Ciudadanos (Občané), což je původně katalánská antinacionalistická strana, která se prezentuje jako liberální pravice.

PP je momentálně vládní stranou a získala v prosincových volbách nejvíce hlasů, zdaleka ale nedosáhla na nadpoloviční většinu. Podat jí pomocnou ruku by ale pro ostatní parlamentní strany, které svoji kampaň postavily na kritice korupce, ekonomické stagnace a úsporných opatření současného premiéra vlády Mariana Rajoye, znamenalo politickou sebevraždu.

Je proto nepravděpodobné, že socialisté přijmou nabídku tradiční pravicové strany (PP), aby se zdrželi hlasování o předsedovi vlády a umožnili tak návrat k moci tentokrát menšinové vládě Mariana Rajoye. Nezdá se proto, že dojde k vytvoření velké koalice, jak ji známe z českého prostředí v podobě opoziční smlouvy, a jedinou alternativou by tak mohla být dohoda mezi socialisty, Podemos a Ciudadanos v podobě trojbarevné vlády.

Aby se něco takového ale mohlo stát, musela by být překonána jedna zásadní překážka, a to obhajoba práva na sebeurčení Katalánců stranou Podemos formulovaná v jejím programu jako právo na závazné referendum. Ani PSOE ani Ciudadanos nemohou tento bod přijmout, aniž by nenávratně nezradily své voličstvo.

Právě otázka nacionalismu je velkou slabinou strany Podemos. Zatímco její sympatizanti v regionech s nacionalistickou tradicí, jako je Katalánsko a Baskicko, očekávají, že tato strana bude hájit právo na sebeurčení, její voliči ve zbytku Španělska by její podporou pro odtržení Katalánska rozhodně nadšeni nebyli. Dilema, jak se k této otázce postavit, Podemos zaměstnávalo nejen v katalánských regionálních volbách, ale především na konci roku při všeobecných volbách ve Španělsku. Řešení nabízí dvojaké. Říká ne nezávislosti Katalánska, ale do programu zahrnulo právo vyjádřit se v závazném referendu.

Patová situace trvala až do minulé neděle, kdy jmenování premiéra Puigdemonta odvrátilo hrozbu předčasných voleb v Katalánsku. Podemos se tím uvolňují ruce a aniž by se musela obávat negativních důsledků svých katalánských voličů, může ustoupit od obhajoby referenda. Její předseda Pablo Iglesias by tak mohl zaujmout více pragmatický postoj vedoucí k zahájení konstruktivních jednání o tříbarevné koaliční vládě.

Je to opět katalánská otázka, která určuje mantinely pro vyjednávání na národní úrovni a ovlivňuje vládnutí v celé zemi. Postoj k nezávislosti Katalánska dominuje nad politickými a sociálními tématy a současně pracuje ve prospěch tradičních stran, které jsou vnímány jako ručitelé status quo.

Právě roky vládnutí Konvergence a PP v době hospodářské krize vedly k jejich propadu u veřejnosti. Otázka nezávislosti Katalánska je ale udržuje na scéně a pomohla jim k relativnímu volebnímu úspěchu. PP potvrzuje svoji roli urputného zastánce jednoty Španělska a Konvergence se pasovala do role iniciátora a hlavního propagátora odtržení.

 

Přejít na diskusi