Svazáci, pankáči, líná hovada a nakonec průŠvih
Před několika lety mi jeden čerstvě vyhozený kolega šéfredaktor hrdě oznamoval, že v rámci terapie přestal číst noviny, včetně těch, které léta vedl. Že je nepotřebuje, že se všechno podstatné dozví stejně z internetových serverů. Vnímal jsem to jako pózu, jako sebeobranu proti nespravedlivému vyhazovu. Kolega profesně nakonec ukázal, že je skutečně moc k životu nepotřebuje a svoji existenci v médiích obhájil i bez tištěných deníků.
Terapii zatím nepotřebuji a oboje noviny, které vydává vydavatelství, v jehož vedení jsem téměř pět let seděl, sleduji denně. Neumím ale posoudit, do jaké míry je to věc profesní potřeby a do jaké míry jde o autentický čtenářský zájem. Co posoudit umím, je vývoj deníků Mladá fronta Dnes a Lidové noviny v posledních měsících.
Přiznám se, že k Mladé frontě Dnes jsem si nikdy vztah nenašel. Nepopíral jsem její roli a funkci agenda setting, kterou měla hlavně v 90. letech a v první polovině desetiletí nového tisíciletí, ale nikdy jsem Mladou frontu neměl rád. Svazáctví má nejen ve svém názvu, ale i v genetickém kódu, který sice může být u věcí abstraktní, ale pro mne byl vždy jedinečně přítomný. Zato Lidové noviny se prakticky od svého znovuobnovení neustále potýkaly s vnitroredakčními spory a hlavně s existenčními problémy, respektive s pověstí neustálých finančních problémů. Konečně i já sám jsem z nich jako právě vyučený elév odcházel v roce 1996, kdy jim dramaticky padal náklad a byly takzvaně na zavření. Jsou dodnes a vysloužily si kód pankáčství. Vždy tam totiž byli trochu jiní lidé, kteří pod tlakem vymýšleli a přinášeli nové nápady, které noviny držely nad vodou. Lidové noviny jsem měl ze všech novin vždycky nejraději.
Nejznatelnější změnu pozoruji u současné Mladé fronty, která se mimochodem nikdy nebyla schopna zbavit toho idiotského názvu. Zkuste si říct pomalu a nahlas: čtu Mladou frontu Dnes. Je to sice sémantická blbost, ale pořád je vás hodně, co si to kupujete. Němci to překládali jako Die Junge Front Heute. Taky jim smysl unikal, ale respektovali to. Říkali si sice, že je to nějaké divné, ale když ti Češi jsou na to zvyklí, nevadí jim to a chtějí to, my jim to měnit nebudeme. Nevědomě ten svazácký kód udržovali. Ani netušili, jak se tento étos bude novému majiteli nakonec hodit.
Po změně poměrů a vlastnických vztahů v médiích jsou právě u Mladé fronty nejviditelnější rozpaky z nových perspektiv. Projevuje se to poklesem relevance a s tím spojeným propadem kvality obsahu. Ne že by před změnou nebyla silnou doménou Mladé fronty tzv. spotřebitelská témata, kdy titulní straně dominovaly zprávy o růstu cen másla, a nebo několikatýdenní masáž s kalorickými vánočními recepty, které vzápětí střídal novoroční seriál o dietách. To ale jaksi deník, který si chtěl uchovávat pozici seriózního titulu a zároveň svým nákladem byl spíš deníkem populárním pro širší masy, dělat musel, protože přinášel i pro společnost důležitá témata. V posledních měsících se ale zdá, že Mladé frontě zbyla hlavně ta témata kalorická. A svou jasnou orientaci potvrzuje celebritózně postavenou redakční radou a chystanou novou soutěží po vzoru miliónové soutěže typické dosud hlavně pro Blesk. Mladá fronta bude totiž brzo každý den rozdávat deset tisíc korun denně, aby nakonec rozdala milióny. Ale i tomu lze rozumět, nový majitel chce bohatým brát a chudým dávat a taková loterie sedí jeho politickému stylu. Ať je každý tím, kým chce být. Mladá fronta se vrací k dávným kořenům, ale k seriózní novinářské práci - upřímně za současného "set upu" to ani jinak nejde - opravdu nesměřuje.
Lidové noviny hodnotit nechci. Je to nepatřičné a bylo by to, vzhledem k tomu, že jsem je ještě před půl rokem vedl, i nevěrohodné. Je v nich zřejmá přítomnost kapitálu a to i toho lidského. Navíc většinu novinářských tzv. kauz bytostně nemám rád.
Nesnáším publikování odposlechů, které jsou pro mě většinou důkazem neschopnosti policajtů a dokladem lenosti a naivity novinářů, kteří dostanou od zdrojů nějaké "files", obvolají zainteresované, a pak jen vymýšlejí titulek. S takovou zhovadilostí jsem sváděl boje už když jsem v Lidových novinách byl, a jsem šťastný, že to řešit už nemusím.
Úplně jsem nesnášel práci novinářů s tzv. stošestkou, tedy zákonem na právo na informace. Když novináři neměli co do novin, hodili na někoho stošestku. Nejčastěji pak pronásledovali nějakého ubohého úředníka, že od šéfa dostal 30 nebo 50 tisíc odměn ročně ke svému nízkému tabulkovému základu. A ta líná života neznalá novinářská hovada nebyla schopna porovnat, jaký objem práce dotyčný třeba odvádí, jak se platí za podobnou práci v soukromé sféře, a už vůbec si to nebyli schopni dát do relace se svými platy, které často nebyly o mnoho nižší. Nechutný byl třeba výběr těch, na koho se kouzelný zákon uplatní. Třeba slavné odměny na Klausově Hradě byly čistě výběrové. Dotyčný autor totiž se všeobecnou náladou ve společnosti nesnášel Jakla a Hájka a ještě jednu nebohou úřednici, která ho čímsi naštvala, a tak na ně nasadil stošestku. Věděl, že se to chytne. Na některé, které naopak rád měl, se ale jaksi nezeptal. Nakonec po peripetiích jejich platy včetně odměn dostal a Hájek s Jaklem dostali pořádnou mediální koupel. Tak všichni přeci víme, že jsou divní, takže si to zasloužili. Autor pak za to dostal nějakou novinářskou cenu. A stošestka pak byla u epigonů v kurzu.
Ale abych se vrátil k současným Lidovým novinám, u těch je pořád viditelný i jejich genetický kód: tedy touha přežít okolnostem navzdory. Jak, to je už věc vkusu, který hodnotit nebudu.
Chci ale upozornit na text Petra Zídka o Švihově aféře v posledním vydání Orientace. S kolegou Zídkem jsme se názorově míjeli, ale jeho texty mě vždy zajímaly. Švihova aféra je v jistých kruzích dostatečně známá, včetně původu slova průŠvih a inspirace pro Kafkův Proces. Hlavně ti mladší aspiranti by si Zídkův text měli přečíst a to nejméně třikrát. Vše se totiž tenkrát vyvíjelo úplně jinak než to na první i druhý pohled vypadalo. Obávám se ale, že to, co vidíme, je nezastavitelný Proces a tady žádné čtení nepomůže.
