1 Národní knihovna prochází složitým obdobím

Sedm let těžkých časů v Národní knihovně

Týdeník Echo

O Latinské čtvrti v Paříži má povědomí každý trochu kulturnější turista. Jejím centrem je univerzita Sorbonna a kdysi se tam opravdu mluvilo latinsky, neboť to byla čtvrť studentů a vůbec vzdělanců. Má Praha svou latinskou čtvrť? Hypoteticky má. Není na levém břehu jako Quartier latin, nýbrž na pravém a sídlí na v několik humanitních fakult, především filozofická a právnická. Jejím historickým centrem je Klementinum. Tedy mohlo by být.

Do Klementina v těchto dnech přichází nový ředitel. Jmenuje se Martin Kocanda, je mu 43 let, vystudoval evangelickou teologii a od roku 2000 působil jako baptistický kazatel a dobrovolný, pak profesionální vězeňský kaplan. V posledních několika letech byl vrchním ředitelem kanceláře Vězeňské služby v Praze.

Je tedy Klementinum věznicí či náboženskou institucí? Nikoli, v Klementinu sídlí Národní knihovna ČR, centrální a největší bibliotéka v zemi: sedm milionů svazků, čtyři sta šedesát zaměstnanců. Sám pan Kocanda říká, že nemá s řízením knihoven žádnou zkušenost – ale rád si odbornost doplní. Ministr kultury Daniel Herman, který kolegu teologa, byť tedy z konkurenční církve, vybral a jmenoval, v tom nevidí problém, zdůrazňuje Kocandovy dobré organizační schopnosti a komunikativnost. Zda je to to pravé, co instituce tak důležitá, rozsáhlá a v citlivé fázi existence se nacházející právě potřebuje, je otázka, kterou si kladou ti, kteří bryskně provedené jmenování sledovali – a byli jím veskrze překvapeni a zaskočeni. Dokonce tak, že odbory v NK vyhlásily stávkovou pohotovost.

Rychlost výměny stávajícího ředitele Petra Kroupy, jehož práci ještě před půl rokem Herman ocenil (vyjádřil se jazykem ptydepe, že „personální situace je stabilizovaná“), je skutečně poněkud zarážející. Výběrové řízení na nového ředitele Národní knihovny bylo vypsáno v dubnu pouhé tři týdny před termínem podání přihlášek. Tomu odpovídala skutečnost, že se do něj přihlásili pouze tři zájemci. Vedle Martina Kocandy to byl dosavadní ředitel Kroupa a renomovaný kunsthistorik, dlouholetý vedoucí pracovník Národní galerie Vít Vlnas. Ten se 18. května slyšení před komisí složené napůl ze zástupců ministerstva kultury a odborné veřejnosti nezúčastnil – byl se studenty v zahraničí. Přišli tam dva, stávající ředitel Kroupa a kaplan Kocanda. Komise doporučila statečně oba, Herman, který má jako ministr právo jmenovací, vybral Kocandu. Jeho koncepce (dostupná na internetu) je sotva třístránkovým souborem frází a klišé, jež by byl schopen ad hoc sepsat každý začínající píárista (nikoli piarista). Například: „Národní knihovnu vnímám především jako místo setkávání, mezinárodní spolupráce a významnou součást národní i mezinárodní sítě knihoven.“ Dle informátorů autora článku se lze ostatně důvodně domnívat, že pan Kocanda nikdy před výběrovým řízením v Národní knihovně, tedy v Klementinu, nebyl a doporučení mu kandidovat bylo překvapením i pro něj samotného…

Kdo to bude ředitel? Třeba ty

Klementinum přitom prochází mimořádným obdobím. Stačí se tam jít podívat. V celém areálu se totiž staví, respektive tam probíhají různé stavební práce, takzvaně se revitalizuje. Od roku 2010 je celá Národní knihovna v pohybu. Začalo to v roce 2007 za ředitele Vlastimila Ježka kauzou Kaplického chobotnice, která se vedla tak bouřlivě, že se zapomnělo, v čem byla podstata věci: že Klementinum už dávno nestačí potřebám moderní vědecké knihovny v informačním věku. Odpískáním blobu, který byl sice interesantní jako architektura, ale přece jen poněkud problematický, měl-li sloužit knihovnickému a studijnímu účelu (přece jen je Letná trochu z ruky, a knihovna je především zázemím univerzit), se o to naléhavěji obnažila potřeba něco dělat s Klementinem. Měla mu odlehčit výstavba depozitáře v Hostivaři (byl dokončen roku 2014), kam byly přeneseny dvě třetiny knižních fondů a kde pracuje skoro polovina zaměstnanců (probíhá tam digitalizace) a především měla stará jezuitská kolej jít do nového. V roce 2010 byl, jak již bylo řečeno, zahájen projekt revitalizace za téměř dvě miliardy korun. Hotovo mělo být v roce 2018, k výročí republiky. Už v prvních letech se začaly práce silně opožďovat, pravda, také kvůli archeologickému průzkumu, který byl, díky unikátním nálezům, rozsáhlejší, než se předpokládalo. Objevovaly se však také šílené návrhy, jakým bylo probourání barokního traktu z Platnéřské ulice, čímž měl vzniknout průjezd pro zásobování. Prý to tehdy projektanti Metrostavu, generálního dodavatele, tak zkusili, jestli se někdo ozve…

Od začátku nebyla zcela jasná koncepce, plány se měnily za pochodu, stejně jako ředitelé: po Ježkovi byl jmenován Pavel Hazuka, dlouholetý ředitel školy v Kardašově Řečici (nic proti Kardašově Řečici), toho vystřídal manažer z vydavatelského domu Ringier Tomáš Böhm, který vedl NK pět let: rezignoval v březnu 2015, na půl roku byla funkce svěřena Miroslavu Rovenskému (odborník na žesťové nástroje – nic proti lesním rohům). Od dubna 2015 byl vedením NK pověřen Petr Kroupa, památkář z Brna. V jeho případě šlo o respektovaného odborníka v památkové péči, který měl za sebou realizaci několika význačných revitalizací, především barokního divadla ve Valticích a rekonstrukci významné brněnské vily rodiny Stiassni, kde vzniklo jím iniciované Centrum obnovy památek. Kroupa se dříve též „proslavil“ tím, že nechal zastavit a prověřit několik dle jeho názoru předražených zakázek, což podnikl i po svém příchodu do čela knihovny. Zrušil dosavadní architektonický projekt třetí etapy revitalizace Rudolfina a vypsal nové výběrové řízení. V něm zvítězil návrh architektonického studia Petra Hrůši. Mluvilo se o druhém dechu, který snad revitalizace Klementina nabrala. Pak bylo vypsáno výběrové řízení. Petr Kroupa v něm neuspěl, respektive uspěl, ale ministr vybral pana Kocandu…

Smutek v baroku

Klementinum je zvláštní místo uprostřed historické Prahy. Je to rozsáhlý barokní komplex nejstarší a největší jezuitské koleje v českých zemích. Má složitou a zajímavou historii, její stavba trvala už za baroka 170 let, de facto od příchodu jezuitů v roce 1556, kdy si vyhlédli poloopuštěný areál dominikánského kláštera, až do (dočasného) zrušení Tovaryšstva Ježíšova v roce 1773. Architektonicky jde o jedinečný soubor obytných a provozních budov, dvou kostelů (sv. Klimenta a sv. Salvátora) a tří kaplí. Sešly se tu tři generace nejvýznamnějších v Čechách působících barokních stavitelů, počínaje Carlem Luragem přes otce a syna Dientzenhoferovy až po Františka Maxmiliána Kaňku. Pracovali zde přední umělci a řemeslníci své doby, například sochař J. J. Bendl nebo štukatér G. B. Cometa. Mohutnost a výstavnost areálu si člověk uvědomí spíš svrchu nebo z barokních plánů, z nichž je patrné, že v Praze mohl stavbě konkurovat jen Hrad – však také byli pražští jezuité už na začátku 18. století kritizováni řádovým ústředím (generalátem) v Římě pro rozmařilost, která odporovala asketickým regulím Tovaryšstva.

Jako by se k jižní patě Karlova mostu přitiskla pevnost, která zalehla velkou část Starého Města. Trochu brání v pohybu a ne každý ví, jak do ní vniknout. Je to svým způsobem samostatná čtvrť ve městě: jezuitům se podařilo uzavřít areál ze všech stran a uvnitř dát vzniknout systému kvadratur, které jako by dávaly najevo, že jsou samostatným organismem ve světském i duchovním slova smyslu. Dvaapadesátimetrová Astronomická věž, na jejímž vrcholu třímá socha Atlanta zeměkouli, jako by dávala najevo, že tady je těžiště idejí, těžiště světa – aspoň ve zmenšeném pražském poměru. Ostatně internacionální, především německo-česko-italské (vlašské) složení jezuitského učiliště, profesorů i studentů zaručovalo, že svět, ovšemže jen křesťanský, jejž ovšem jezuité horlivě rozšiřovali, zde má své dveře otevřené.

Klementinum sloužilo vzdělanosti i po (problematickém) zrušení jezuitského řádu v roce 1773. Jeho rozsáhlé prostory používala dále univerzita, která tu měla své hlavní zázemí, učebny a posluchárny, až do začátku minulého století. Byla tu filozofická a právnická fakulta, stejně jako generální seminář, katedry české i německé. A samozřejmě tu byly knihovny, které se různě slučovaly a rostly, sloužily studentům i veřejnosti. Knihy, tisky i cenné rukopisy naplňovaly zdánlivě nekonečné, nadzemní i podzemní prostory barokního areálu – až bylo plno.

Současná Národní knihovna ČR (před rokem 1989 se jmenovala Státní knihovna ČSSR) je institucí, bez níž se moderní společnost neobejde. To je banální konstatování jako z koncepce pana Kocandy. V něm chybí však skutečnosti, že se chronicky potýká s nedostatkem finančních prostředků, a to nejen na nákup nové literatury, ale i na platy, jež jsou tradičně pod úrovní průměrné mzdy nejen v Praze, ale v celé České republice. NK dostává každý rok účelovou dotaci ve výši 15 milionů korun, ta však od roku 1997 zůstala stejná, zatímco inflace se zvedla o 40 procent. Chybí skladovací kapacity – skoro půl milionu knihovních jednotek se skladuje v bednách, a je tedy nepřístupných.

Oprava Klementina se od zahájení prací v roce 2010 stále zdržuje, takže je zřejmé, že v roce 2018 rozhodně neskončí. Suma 1,8 miliardy korun, již měla revitalizace stát, bude zcela jistě překročena, přičemž není zcela neoprávněný názor, že to těm, kteří o věcech rozhodují, tedy „náměstkovskému“ systému na ministerstvu kultury spolu s manažerským establishmentem stavebních firem, vyhovuje, a to z důvodů snadno představitelných. Knihovna a ti, kdo do ní chodí a v ní pracují, jsou tak odsouzeni k dalším letům provizoria, takže představa o moderní, vlídné, rychlé a ve všech směrech kulturní instituci, která by učinila zadost učenecké tradici místa, se odkládá na neurčito. A přitom by tady mohla být tak krásná latinská čtvrť.

Hesla: ,

Vážení diskutující, před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní či takové, které odporují obecné lidské slušnosti.