Estébák odhaluje pravdu. Na proruském webu

Mojí nejoblíbenější činností během základní vojenské služby bylo politické školení mužstva. Na zdi visely velké plakáty tištěné offsetem. Polovina byla z veselých barev a tam bylo napsáno „Varšavská smlouva – hráz míru.“ Něco o tom, že kdybychom jen na chvilku polevili v odlévání naší mírové oceli pro ruské tanky, byli bychom okamžitě napadeni.

Na těch plakátech byly počty raket, děl, tanků a letadel. Nikdy jsem nepochopil, proč zrovna tohohle haraburdí. Čísla nebyla nikdy důležitá, ale přesně si pamatuji, že útočný pakt NATO měl ve všem převahu, jenom tanků měl o něco méně. Když se přiblížil civil a naše drzost postupně rostla, optal jsem se při jednom školení, zda je NATO opravdu tak nebezpečné. Byl jsem ujištěn, že ještě nebezpečnější. Následovala logická otázka, proč nás teda nenapadne, když má skoro ve všem převahu. Celkem očekávaně jsem byl konfrontován s nabídkou, jestli si náhodou nechci prodloužit vojnu.

Můj druhý dotaz, proč má Varšavská smlouva jako obranná organizace převahu tanků, což je útočná zbraň, jsem již nepoložil, neboť nám na generálním štábu jakýsi hlavoun prozradil, že půjdeme domů již 21. března, „tak ať neblbnem.“

Vzpomněl jsem si na truhle brutální propagandu v souvislosti s proruským webem aeronet.cz. Můj kolega Peter Rendek, špičkový počítačový odborník, kterého vyhodili pro nadbytečnost z Ústavu pro studium totalitních režimů již před půl rokem, vyhledal, že společnost provozující web sídlí v Nizozemí, dá se jim psát pouze anglicky a při návštěvě redakce je třeba se předem ohlásit. Fotky na webu jsou kradené, články anonymní, počty čtenářů zfalšované a ukazatel vybrané sponzorské částky se již měsíc nepohnul. Ale neboj se, milý čtenáři, web jistě nějakého sponzora najde. Hlavním článkem je již několik měsíců „Svědectví bývalého příslušníka Vojenské kontrarozvědky o tom, jak fungují americké výzvědné služby v Česku.“

Nejprve je třeba čtenáře přitáhnout trochou napětí. Vyvolat v něm pocit, že nečte tlachy bývalého estébáka, se kterým se „redaktor“ daleko spíše sešel v hospodě Na Vlachovce než v USA. „Rozhovor jsme připravovali v poněkud netradičním prostředí v jedné malebné restauraci v Dallasu a dosud v nás přetrvává pocit určité tajuplnosti…. Žádný mobil, žádné kreditní karty, pouze diktafon, který si on přinesl sám a po skončení rozhovoru nám dal jenom kazetu. Když jsme záznam přehráli na našem přehrávači, měl záznam pozměněný hlas na způsob hlasového syntezátoru.“ Tohle je poměrně veselá část příběhu. Reálně se dají diktafony na kazety obstarat poměrně těžko, jde o již zastaralou technologii a pokud by chtěl tajemný estébáček opravdu zůstat v anonymitě, vytvořil by anonymní emailový účet, připojil se k internetu anonymizačním systémem Tails a mohl s novináři vesele a bezpečně komunikovat. To by ale případu nedávalo ten správný úvod.

Zpovídaný tvrdí, že pracoval u Vojenské kontrarozvědky, ale činnost s odposlechy telefonů, tak jak o ni mluví, mohl znát pouze příslušník Správy zpravodajské techniky, který sloužil na druhém odboru. Později údajně působil v zahraničí. A tady se dostáváme ke smyslu celé dezinformace. „Tak to zrušení VKR, to by vydalo na román. Tehdy za námi přišli noví mocipáni s rozkazem, že máme americkým „kolegům“ předat všechny seznamy našich rezidentů na celém Západě. To znamenalo, že by ti lidé byli pozatýkáni v těch zemích, jejich rodiny deportovány a samotní rezidenti by skončili bůhví jak.“

Vojenská kontrarozvědka byla součástí kontrarozvědných správ Státní bezpečnosti a působila na území Československa, kde úzce spolupracovala s Rusy. Výjimku tvořil třetí odbor, který řídil agenty v Rakousku a ve Spolkové republice Německo. O faktu, že by zde působili nějací rezidenti, které místní kontrarozvědka nezná, nemůže být řeč. Registrační protokol se všemi svazky tohoto odboru lze najít takto: Zdejte si do vyhledávače Archivu bezpečnostních složek jméno Jiří Kašpárek 13.3.1928 odkaz vás zavede na první stranu protokolu, který začíná registračním číslem 57919. Celou knihu si následně můžete stáhnout ve formátu PDF. To jsou oni tolik utajovaní rezidenti, o kterých píše propagandistický web.

Několik dalších otázek má ve čtenáři navodit dojem, že v západní Evropě existuje jakási tajemná neodhalená sít věrných rezidentů. Možná existuje, ale zcela jistě ji nevytvořili českoslovenští estébáci.

V další části rozhovoru je uváděn počet více než třiceti nelegálů v USA. Jde o zcela smyšlené číslo, tolik nelegálních rozvědčíků Státní bezpečnosti nepůsobilo před rokem 1989 v celém světě a dle dostupných informací pouze dva se rozhodli po domluvě s místní kontrarozvědkou zůstat v zahraničí.

Zbytek dlouhého a evidentně z několika zdrojů slepeného textu popisuje obecně známé aféry se sledováním, které se provalily na služby Spojených států. Text obsahuje několik informací pocházející z BIS, které však zpravodajsky dávno zastaraly.

V závěru textu nechybí útok na Václava Havla a Alexandra Vondru. Alespoň tady jsou soudruzi důslední a svoji nenávist udržují stále při životě. Václav Havel byl jistě člověk, který měl mnoho chyb, ale homosexualita mezi ně opravdu nepatřila. Ani Pavel Bělobrádek, se nevyhnul pozornosti proruského trolla.

Ke konci je již text hodně nastavovaný a nedá se v podstatě číst. Jde o posbírané drby ze zpravodajské komunity a pospojované do sotva soudržného celku.

O činnosti americké zpravodajské služby v Praze se čtenář nedozví nic. Měl by si ale odnést pocit, že i po pětadvaceti letech by naši estébáci dokázali pracovat jako nebezpečná a akceschopná zpravodajská služba. Proč jí nebyli, když vládli v Československu komunisté, vědí asi pouze oni.

Přejít na diskusi