1

Britské raketové ponorky: Pro budoucnost bez Evropské unie

Britská vláda dne 21. října 2016 oznámila, že nová třída raketonosných ponorek obdrží jméno Dreadnought. Má to veliký symbolický význam, což se ostatně dá říci o celém tomto projektu, jenž i ve Spojeném království čelí silné kritice. Podle zastánců však jde o prostředek nezbytný pro zajištění pozice Londýna v nebezpečném světě. A dokonce se zdá, že Dreadnought zapadá do dlouhodobých plánů na úspěch mimo Evropskou unii.

Připomeňme, že královské námořnictvo nyní provozuje čtyři jaderné ponorky třídy Vanguard, z nichž každá dopravuje šestnáct balistických raket Trident s dosahem až 12 000 km. Podobně jako předchozí třída Resolution (vybavená raketami Polaris) tedy disponuje střelami americké výroby, ačkoli Britové pro ně dodávají vlastní atomové hlavice. Každý Trident jich může nést až dvanáct, ačkoli v praxi to bývá daleko méně (na každé ponorce je max. 48 hlavic). Celkově dnes Londýn deklaruje vlastnictví 215 nukleárních zbraní.

Také třída Dreadnought má být vyzbrojena raketami Trident, ovšem v modernizované podobě (na které již Američané pracují) a v počtu „jen“ dvanácti kusů. Řadu let se o těchto ponorkách mluvilo pod pracovním označením Successor („Nástupce“), obecně se však předpokládalo, že dostanou jiné definitivní jméno. Ono oznámení, které mimochodem přišlo na den výročí bitvy u Trafalgaru, tedy nebylo příliš překvapivé, neboť dokazuje hrdost Britů na historické odkazy, ovšem v současném politickém kontextu asi sděluje ještě víc.

Slovo Dreadnought, odvozené z biblické fráze „Fear God and dread nought“ (volně přeloženo „Boj se Boha a ničeho jiného“), už bylo pro lodě použito vícekrát. Nepochybně nejznámější je bitevní loď HMS Dreadnought, jež vstoupila do služby v roce 1906 a ve své kategorii přinesla technologický zvrat. Nazývala se tak i první britská jaderná ponorka (stíhací, ne raketová), jež působila ve službách Royal Navy mezi roky 1963 a 1980.

V každém případě Britové zvolili název, který implikuje cosi s velkou strategickou důležitostí pro království i celý svět. Navzdory silnému odporu vůči britským jaderným zbraním se tímto definitivně potvrzuje odhodlání Londýna udržovat samostatný odstrašující atomový potenciál. Kritici ovšem tvrdí, že Tridenty představují relikt studené války, který se v současném světě a proti dnešním hrozbám stejně nedá rozumně využít.

Na tuto kritiku by se dalo ironicky odpovědět, že „relikt studené války“ podezřele připomíná i celý dnešní svět, resp. podoba mezinárodních vztahů. Jestliže některé velmoci už více či méně otevřeně mluví o jaderné válce a jestliže počet vlastníků atomových zbraní zřejmě v budoucnu dále poroste, je celkem pochopitelné, že existuje zájem udržovat odstrašující arzenál, který lze v krajní situaci použít coby důkaz a záruku mocenské pozice. To samozřejmě platí obecně, ale v případě Velké Británie hraje důležitou roli ještě další faktor.

Rozhodnutí Britů ve prospěch odchodu z Evropské unie totiž oživilo cosi, co někteří pokládají za problémové dilema, zatímco jiní za velkou příležitost. Kam vlastně Británie patří? Unikátní pozice mezi kontinentem a mořem (resp. mezi Evropou a vlastním globálním impériem) se po vstupu do Evropského hospodářského společenství (1973) začala měnit, dnes se však ukazuje, že ve skutečnosti šlo o posun jen dočasný a zdánlivý.

Přestože se diskuse o Brexitu a referendu nejčastěji zužovaly na tématiku imigrace a bruselské byrokracie, existovala i velice seriózní (médií ale obvykle opomíjená) debata o ekonomických otázkách. Významná část britských konzervativců totiž považuje Unii za překážku v obnovení britského vlivu po světě, resp. pro revitalizaci Commonwealthu jako nástupce někdejší britské globální říše. Některé procesy, které se rozběhly po výsledku letošního referenda, koneckonců napovídají, že výše zmíněné úvahy nebyly daleko od pravdy.

Na kontinentu převládalo nadšení z evropské integrace, o níž se patrně předpokládalo, že bude pokračovat dál a dál (takřka se chce dodat „zpátky ni krok“), kdežto skeptičtí Britové se dívali na tento projekt od počátku spíše se zdrženlivým realismem. Podvědomě počítali i s něčím, co oficiálně dosud platí málem za „kacířství“, a to s možným koncem EU, protože neměli důvěru k převratným nápadům z oboru „na věčné časy“. Projevilo se to ostatně tím, že Velká Británie svého času iniciovala zrod jakési alternativy k EHS.

Evropské sdružení volného obchodu (EFTA) je zdánlivě zapomenuté, ale málokdo ví, že tahle organizace formálně stále existuje. Pod vedením Londýna se do ní zapojily vesměs „periferní“ země Evropy, převážně ty skandinávské, ale také mj. Portugalsko, Švýcarsko či Rakousko. Po vstupu většiny členů do EHS fakticky pozbyla smysl, jenže se může docela dobře stát, že záhy zažije (v poněkud změněné podobě) svoje velké probuzení.

Respektovaný analytik George Friedman opakovaně tvrdí, že projekt EU selhal a rozpad Unie je již jen otázkou krátkého času. U hlavních velmocí se pak logicky obnoví jejich geopolitické imperativy, jež se promítnou i do ekonomiky, resp. do zaměření na různé trhy. Němci se proto budou orientovat na střední a východní Evropu (zřejmě včetně posilování vztahů s Moskvou), zatímco Francouzi znovu soustředí hlavní pozornost na svoje dřívější kolonie ve Středomoří a Africe. Jakou alternativu pro Evropu mají Britové?

Kromě oživení ekonomického významu Commonwealthu (tzn. vesměs opět bývalých kolonií) se tu zákonitě nabízí také revitalizace EFTA, resp. vybudování jakéhosi mocenského a tržního bloku na severu Evropy. Mimochodem, v tomto paradigmatu je vlastně irelevantní, jestli bude Skotsko součástí Spojeného království, nebo jestli se rozhodne pro samostatnost, protože bude i ve druhém případě pevně zakotveno v zóně vlivu Londýna.

Vrátíme-li se tedy k otázce britských jaderných zbraní, pak snaha konzervativců uchovat tento prvek ozbrojených sil dává ještě větší smysl. Střely Trident a nové ponorky třídy Dreadnought zapadají do dlouhodobé strategie Londýna, a to bez ohledu na existenci EU nebo členství v ní. Velká Británie se již prozíravě připravuje na „post-unijní“ svět, v němž chce nadále hrát úlohu velmoci, k čemuž odstrašující arzenál logicky patří.

Je dosti příznačné, že myšlenka zrušení domácích nukleárních zbraní nikdy nenašla relevantní podporu ve Francii, která je považuje za jednu ze základních „pojistek“ samostatnosti. Francie navíc (kromě balistických střel na ponorkách) vlastní letecké nukleární rakety ASMP. Naopak Britové své taktické letecké pumy vyřadili, a proto by v krizové situaci mohli vybírat jen mezi Tridenty a ničím. Z toho patrně pramení i kritika Tridentů coby nevhodných prostředků, avšak realistická odpověď na ni by měla vypadat naprosto jinak.

Místo zrušení svého atomového arzenálu by jej Britové měli obohatit o něco „menšího“, co by jim nabídlo alternativu „stupňované odvety“, kterou mají Francouzi díky ASMP. Stojí ostatně za zmínku, že Francie výslovně deklarovala, že i na rozsáhlejší konvenční teroristický útok by mohla reagovat „jádrem“ (a to právě použitím raket ASMP). Žádná jiná jaderná velmoc nikdy nevyslala případným protivníkům tak otevřený vzkaz.

K pověstné britské zdrženlivosti by podobné prohlášení asi příliš nesedělo, ale již sám fakt, že Britové s nukleární výzbrojí pořád počítají, je důležitou zprávou. A to nikoli jen pro nepřátele, ale i pro spojence. Pokud Londýn opravdu kalkuluje s rozpadem EU a oživením EFTA, pak se jeho jaderný arzenál může stát „deštníkem“, který zabezpečí ochranu nejen Velké Británii, ale celému bloku zemí s neformálním britským vedením. Údajný „relikt historie“ by se tedy mohl stát důležitou trumfovou kartou ve hře o budoucnost Evropy.

Děti na objednávku Posouvání hranic: Náhradní mateřství, výroba dětí na zakázku. Smíme všechno, co umíme?
Jsme poslední romantici Sochař a malíř Jaroslav Róna o židovských předcích, svých souputnících i dávných civilizacích

Hesla: ,

/
Vojenský a bezpečnostní analytik

Vojenský a bezpečnostní analytik a publicista. Zabývá se tématy moderních zbraní, ozbrojených sil, konfliktů a bezpečnostních hrozeb. Pravidelně přispívá např. do časopisů ATM, Střelecká revue, Válka Revue nebo II. světová a vydal knihu Zbraně 21. století (2009). Narodil se v roce 1983 a žije v Tišnově.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující, před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní či takové, které odporují obecné lidské slušnosti.