Odsun po švédsku

Témata: ,

Švédský ministr vnitra Anders Ygeman v rozhovoru pro list Dagens Industri prohlásil, že jeho vláda odsune desetitisíce neúspěšných žadatelů o azyl. Za uplynulý rok se ve Švédsku zaregistrovalo více než 160 tisíc žadatelů, a protože podle zkušeností ze dřívějška bývá téměř polovina žádostí zamítnuta, vychází ministrovi „určitě 60, možná až 80 tisíc“ kandidátů na odsun. Nejprve po dobrém – a když to nepůjde, tak po zlém. (Což se zdá pravděpodobnější, dosud na 70 procent odmítnutých žadatelů mizí švédským úřadům z dohledu poté, co jsou vyrozuměni o výsledku žádosti; tj zanoří se v přistěhovaleckých čtvrtích a komunitách, nad nimiž úřady nemají přehled.)

Zatím není vůbec jasné, jak by ohlášený masový odsun mohl probíhat. Turecko až dosud skoro nikoho z EU zpátky nebralo. Jedna dílčí statistika: Řecko má sice s Tureckem už léta platnou readmisní dohodu, podle níž v roce 2014 vláda v Aténách podala žádost o zpětné přijetí 9700 běženců. Tehdy jich Ankara uznala 470 a reálně přijala šest. Loni do začátku prosince byla čísla podobná: 8700 žádostí z Řecka, Turecko sice jakoby ochotnější se uvolilo přijmout z nich asi 2400, nakonec ale zpátky přes Egejské moře putovalo osm lidí. (Ostatní se dávno vydali na severozápad – do Rakouska, Německa, Švédska. To asi byla řecká policie překvapena, když je nezastihla.) Dohody o vracení se evropské země postižené přistěhovaleckou vlnou pokoušejí vyjednat zpravidla na vlastní pěst, Berlín takhle už od podzimu jedná zatím bez výsledků s vládou v Kábulu. Na jaře se v Afghánistánu navíc očekává ofenzíva Talibánu, co bude pak, nikdo neví. Jediná platná, dokonce celounijní, dohoda je uzavřena s Pákistánem – ale moc nefunguje. Před měsícem se například Řecko pokoušelo podle dohody vrátit do Pákistánu několik desítek jeho občanů, tamní úřady ale prostě nespolupracovaly.

Takže proč ministr Ygeman avizuje něco, co zřejmě nebude v silách švédské vlády naplňovat? Třeba proto, že chce, jak se říká, vyslat signál, a to třemi různými směry. Za prvé: je to nepochybně gesto pro doma. Ministr vnitra patří k sociálnědemokratické straně ,sociální demokrati mají premiéra, ale s 23 procenty nejnižší preference za posledních zhruba padesát let. Konzervativci, kteří donedávna prosazovali stejnou „vítací politiku“ k přistěhovalcům, po migračním tsunami loni obrátili a teď vedou průzkumy. Sociální demokracie pak je nucena reagovat na posílení konzervativců. Dobré je, že konzervativci dosti podstatně vypustili rybník Švédským demokratům, kteří sice na rozdíl od nich byli proti vítací politice od začátku, ale je to, marná sláva, strana s jistým podílem (bývalých?) neonacistů. Švédský příklad ukazuje, že změna kursu v přistěhovalecké politice může přicházet vlastně jen skrze konzervativní část establishmentu, ovšem teprve poté, co se konzervativci cítí ohroženi zprava. Může se totéž stát v Německu (CDU kancléřky Merkelové versus Alternativa pro Německo)?

Druhé publikum, k němuž Anders Ygeman hovořil, jsou utečenecké tábory a mnohé domácnosti na Blízkém a Středním východě, v severní Africe. Pokud by byla pravda, co před dvěma týdny veřejně odhadl německý ministr pro rozvojovou pomoc Gerd Müller, je v tuto chvíli jenom ze Sýrie a z Iráku na cestě do Evropy 8-10 milionů běženců. Ani takoví azyloví šampioni jako Německo nebo Švédsko takové množství nezvládnou, už z kapacitních důvodů. Každé dramatické oznámení a-la Ygeman zmenšuje počet lidí, kteří se skutečně do Evropy vydají. Jsou to antiselfíčka.

Třetí směr jde dovnitř Evropské unie. Snahy o zavedení přerozdělovacích kvót na azylanty mezi členskými státy loni byly na podzim fakticky odraženy, což ale neznamená, že s příchodem hlavní uprchlické sezóny na jaře opět nebudou oživeny. Zajímavý je v této souvislosti plán nizozemské vlády, která v tomto pololetí předsedá EU a ve spolupráci s Německem, Švédskem a několika dalšími vládami chce právě s Tureckem vyjednat dohodu, že by ještě za čerstva přijímalo zpět běžence, co právě dopluli do Řecka. EU by je podle nizozemského plánu na speciálních trajektech obratem posílala do Turecka. To je údajně pro, ovšem za předpokladu, že Evropská unie z něho bude oficiálně odebírat čtvrt milionu běženců ročně.

Tady se ukazuje slabina v argumentaci české vlády z loňského podzimu, kdy kvóty odmítala s argumentem, že dokud se neucpe vnější hranice, není se o čem bavit. Tím implicitně dala za sebe najevo, že za jistých podmínek se kvótám bránit nebude.

Na druhou stranu je tu ale jednoznačná zkušenost z podzimu. Pokus prosadit celounijní kvóty silou skončil totálním neúspěchem – v politické i praktické rovině, kdy se azylanti do středovýchodní Evropy zrovna nehrnou a středovýchodoevropské vlády se po nich taky nepřetrhnou. Dnes je tedy minimálně padesátiprocentní pravděpodobnost, že ti, kdo ve staré Evropě kvóty prosazovali, nebudou o druhé kolo nátlaku ani pokoušet a čtvrtmilion z Turecka si rozdělí sami mezi sebou – pokud jim ovšem ta či ona vláda z visegrádské zóny nebude, třeba nevědomky, dávat najevo, že by se s ní ještě dalo pracovat.

Zatím lze konstatovat, že z masy lidí, kteří měli být podle představ Evropské komise, Berlína, Stockholmu a dalších z podzimu proháněni systémem kvót a umisťováni po Unii, už teď přinejmenším polovina jaksi virtuálně mizí.

Přejít na diskusi