Vědci se spletli. Česko není zemí bez chudých

Nejméně chudých je v České republice, říká tradiční pravda, kterou politici rádi opakují, když se chtějí něčím pochlubit. Těžko s tím šlo polemizovat, když přesná data o chudobě podle Eurostatu mluví jasně. Na tisíc lidí je v Česku chudobou ohroženo 97 občanů, až za námi jsou Nizozemsko a Dánsko se 116 či 119 chudými občany. Němci by se od nás vůbec mohli učit se 167 chudými na 1000 obyvatel. Zdejší sociální stát je při relativně nízkých výdajích supervýkonný.

Čerpat z tohoto faktu národní hrdost je bohužel možné jen v případě, že člověk nepřekročí hranice. Když člověk pronese vědecky prokázanou pravdu, že chudých je u nás méně než v Německu před Němcem, obvyklou reakcí je útrpný úsměv. Jak se vyrovnat s takovou nespravedlností?

Chudý člověk neplatí složenky

Dnes je k dispozici odpověď, kterou předložili sociologové Martina Mysíková a Jiří Večerník z Akademie věd. Prostě říkají, že statistickým údajům není možné věřit, i když jsou podepsány uznávanou evropskou institucí. Ve skutečnosti v Česku ohrožuje chudoba mnohem víc lidí než v bohatých zemích západní Evropy.

Eurostat neudělal chybu ve výpočtech, prostě jen zvolil postup, který úplně přesně nevystihuje realitu. Zajímá ho pouze chudoba, která se dá měřit nízkými příjmy. Kdo má k dispozici vyšší částku než šedesát procent příjmů průměrné rodiny, ten prostě není chudý. Oba pražští sociologové v publikaci „Chudoba v České republice“ připomínají, že se tím mnohem spíše měří rovnoměrné rozdělení bohatství. Jsme nejvíc rovnostářskou společností v Evropě, ovšem s chudobou je tomu jinak.

Naštěstí existují jiné zdroje informací. Podrobná šetření SILC se lidí dotazují, jestli neměli v uplynulém roce velké potíže vyjít se svými příjmy. Ptají se tedy „jen“ na subjektivní pocit. Ukázalo se, že potíže mělo 93 Čechů z tisíce. Ovšem stejné problémy mělo pouze 28 Němců, 29 Švédů, 44 Holanďanů atd. Vtip je v tom, že otázka míří jiným směrem. Když položíte dotaz, jak člověk vyjde s příjmy, ptáte se i na to, jak vysoké má člověk výdaje. Někdo může jen platit vyšší nájem ve velkém městě, jiný splácí vysoké dluhy, další musí udržet dítě na škole nebo podporovat příbuzné v problémech. I při průměrném příjmu musí žít mnohem skromněji než ten, kdo bere málo, žádná podobné závazky však nemá. A je jasné, že v zemích s vyšší životní úrovní se lidé do potíží s nezaplacenými složenkami dostanou mnohem vzácněji. „Subjektivní“ přístup tedy lépe odpovídá zdravému rozumu, který logicky říká, že i chudý Němec se má lépe než mnohý Čech se středními příjmy.

Čertovo kopýtko sociálního státu

V Evropské unii jsme podle subjektivního pocitu chudoby až dvanáctí, což samozřejmě není špatné číslo. Zdejší společnost tedy i bez pomoci nepodařené statistiky patří ke stabilnější části Evropy. Zavedení pořádku ve statistické chudobě, pokud se s ním veřejní činitelé rozhodnou smířit, ovšem může leckoho automaticky dovést k nepříjemným úvahám, jestli je tuzemský sociální stát opravdu tak výkonný, jak se dosud říkalo.

Při sociálním přerozdělování se na celém světě přihlíží pouze k tomu, jaké mají občané příjmy, respektive jaké příjmy přiznávají. Třeba v Německu má většina lidí s finančními potížemi také nízké příjmy a mohou tedy spoléhat na sociální stát. Naopak jen desetina Němců, která má k dispozici méně než dvě třetiny průměrného příjmu, trápí skutečná chudoba, tedy nevyjde s financemi.

V Česku je sociální stát méně výkonný, protože třetinu lidí s nízkými příjmy nezbaví dávky pocitu chudoby. To ještě není tak špatný výsledek, třeba z Maďarska chodí o hodně horší čísla. Ještě horší je však zjištění, že jen třetina lidí, kteří se považují za chudé, má tak nízké příjmy, aby měla větší šanci na státní podporu. Vzniká tedy podezření, že stát rozdává peníze těm, kteří se mají relativně dobře, ale nedostane se na ty, kdo jsou opravdu v potížích.

Pochybnosti o tom, že se sociální dávky v Česku vždy přidělují jen těm potřebným, odpovídají běžné zkušenosti stejně jako jistota, že v Německu se žije lépe. Jak je to ve skutečnosti, to by samozřejmě vyžadovalo podrobnější průzkum. Je na čase ho udělat, i když jeho důsledkem může být revize sociálního státu.