DOKUMENT ROKU 2014

Tuning, má láska aneb Svůdná vůně spálených pneumatik

K OBLAKŮM VZHLÍŽÍME

Titul nejlepšího českého dokumentu loňského roku získal v Jihlavě film Martina Duška K oblakům vzhlížíme. Režisér se v něm přes portrét hlavní postavy pokusil vystihnout i podobu, jak říká, ztracené evropské generace.

Existuje jakési zvláštní pouto mezi kluky a auty. Vztah, který přesahuje účelovost, vidění automobilu jako dopravního prostředku, jehož pomocí se člověk z bodu A přemístí do bodu B. Ten bod B totiž bývá dvojí – nějaká konkrétní, dost prozaická destinace a taky prchavé místo určení, unikající cíl, v němž řidič a jeho touhy dojdou potvrzení, naplnění. Situace člověka za volantem jako by byla metaforou štěstí někoho, kdo má svůj osud pod kontrolou, řídí ho, vede k cíli. Dá se pochopit, že právě auto může hrát nepřiměřeně významnou roli v životě člověka, který ten cíl před sebou v reálu moc jasně nevidí.

Auto, nebo práce, dívka, kamarádi

Nedlouho před zhlédnutím Duškova filmu jsem viděl velmi „osmdesátkový“ horor Johna Carpentera Christine podle povídky Stephena Kinga. Její hrdina Arnie – outsider v přísně hierarchizovaném světě střední školy – se upne na vrak Plymouthu Fury, který dá vzorně do kupy. Auto se stane středobodem jeho života, má přednost před čímkoli a kýmkoli jiným (bohužel pro něj je to auto posedlé žárlivým a vraždícím zlým duchem, ale to nás teď nemusí zajímat). Ráďa, protagonista K oblakům vzhlížíme, je figura v něčem podobná. Jistě, není to hororová postava, spíš docela dobrosrdečný, možná trochu dětinský mladík. A jeho Ford Probe není nějaká zlá mašina – trochu obstarožní a kutilsky všelijak vylepšené vozidlo, s nímž Ráďa objíždí tuningové srazy. Kdyby ale byl Ráďa postavený před podobnou volbu jako Carpenterův hrdina – auto, nebo práce, dívka, kamarádi –, dost možná by vybral stejně.

Svět téhle zábavy je pro většinu publika festivalových dokumentů asi neznámý, jemu hodně vzdálený. A Duškovi se víceméně daří ukazovat ho bez světáckého ohrnování nosu. Tuningový sraz by se nakonec, jen s mírnou ironií řečeno, dal brát jako naplnění ideálů vyznavačů alternativních životních strategií. Akce komunity, která se zorganizovala zdola a spontánně, aby mohla dělat, co se jí líbí. Z hlediska zeleněji smýšlejících je ovšem tuning na škále zla někde blízko utloukání tuleních mláďat pádlem. Oslava automobilu, spojená s radostí z kutilství a taky ničení. Dým spálených pneumatik po ránu někomu prostě voní – lidé jsou různí.

Obrazy ze země „náplav“

Dušek svět, v němž se jeho hrdina realizuje, neukazuje předsudečně, nachází v něm i nějakou ne snad krásu, ale poutavost, kterou se spolu s kameramany Lukášem Milotou a Tomášem Nováčkem snaží zprostředkovat v až nedokumentárně komponovaných záběrech – třeba s užitím jeřábu. Zevnitř zeleně osvícené auto (pro zelená světla má Ráďa zjevně slabost) ujíždí tmou, jakýsi závod je odstartovaný zášlehy ohně a podobně. Jen ve dvou momentech ty obrazy působí odpudivě – v analogických scénách velké tuningové party, kde na pódiu tančí nějaké dívky (pravděpodobně z publika), od nichž se čeká, že se odhalí. Převážně mužský dav na ně jednou pod vlivem přehrávané písně skanduje opakované „Kurvy!“, podruhé se ho moderátoři snaží vybudit k pokřiku „Kozy!“. Uf.

Cosi barvitého, ale v krajině nepatřičného, jakási vizuální náplava. Podobně působí i podniky, kam Ráďa večer zajde, sídla firem, jako kdyby to všechno vyjadřovalo historickou skutečnost – obyvatelé jsou v tomhle kraji z větší části noví, nesrostlí s ním.

Ta estetika tuningu nějakým způsobem souzní s vizualitou severních Čech, kde Ráďa žije a kde se odehrává většina Duškových snímků. Cosi barvitého, ale v krajině nepatřičného, jakási vizuální náplava. Podobně působí i podniky, kam Ráďa večer zajde, sídla firem, jako kdyby to všechno vyjadřovalo historickou skutečnost – obyvatelé jsou v tomhle kraji z větší části noví, nesrostlí s ním. I Ráďa působí jako člověk bez kořenů, neukotvený. Většinou nemá práci, dělá mu problémy si ji udržet. Jeho ambice na tomhle poli jsou docela skromné – jednou by rád jezdil s ještěrkou, ani tenhle malý sen ale v jeho situaci není naplnitelný. Peněz je málo. Za dobu natáčení vystřídal dvě přítelkyně, tu první z nich film ukazuje detailněji – jako účastnici protiromského pochodu, která sama žije ze sociálních dávek, nevidí pro sebe velkou perspektivu. Podobně jako Ráďa, který se o to silněji upíná ke světu tuningu, kde by snad jednou mohl něco znamenat. Ani v něm se mu to ale nedaří, jeho klub se rozpadá, stupně vítězů mu unikají. Asi by potřeboval nové auto, kde by na něj ale mohl vzít…?

Dušek to všechno ukazuje s jakousi účastnou, ale nezamlčující distancí. Jeho film zachycuje výmluvné situace, jež autor necítí potřebu nějak doříkávat nebo interpretovat. Nenabízí ani nějaká snadná vysvětlení. Zobrazuje Ráďovu „ztracenost“, jež pravděpodobně v rámci generace i Evropy skutečně není nijak výjimečná – spíš naopak. Nepřichází s jednoznačným tvrzením: mohou si za to sami, nebo naopak může za to „systém“ (ať už si pod tím slovem představujeme cokoliv). V jeho filmu by se asi daly najít argumenty pro obě ta tvrzení. Co by se ale mělo stát, aby ti lidé ztraceně nepůsobili, necítili se tak? Těžko říct, alespoň pro mě. Jistě, práce by pomohla. Ale byla by odpovědí i na ten existenciální problém, který je v Radkově bezcílnosti znát? Spravila by to všechno trocha peněz? Název Duškova filmu, to K oblakům vzhlížíme, může působit jako jasná ironie. To, co Ráďa a lidé kolem něj dělají, je antiteze pohledu vzhůru. Snímek ale hrdinu a jeho přítelkyni zachycuje v působivém obrazu vzhlížení k oblakům. Nehnutě v objetí sledují noční nebe, na kterém vybuchuje ohňostroj z tuningového kempu. Co je přitahuje víc? Hvězdy, nebo ty laciné rachejtle?

 K oblakům vzhlížíme. Režie: Martin Dušek / Česká republika / 2014 / 66 min. Uvádí festival Jeden svět 2015.

Zajímá vás, co se děje kolem vás? Zajímají vás dokumenty? Čtěte speciál JEDEN SVĚT 2015

Přejít na diskusi