Řecká antikapitalistická tragikomedie je tragédií celé Evropy

„Já to ministru Schaublemu vytmavím,“ naparoval se financministr řecké revoluční vlády Janis Varoufakis, který se rozběhl po Evropě (Paříž, Londýn, Řím), aby získal podporu pro konfrontaci s Německem. „On jistě pochopí, že právě proto, že jsme taková banda levičáků, tak si vezmeme na paškál naše kartely a oligarchii.” Nepochopil. Dohodli se, že se nedohodli.

Bankrotující Řecko chtělo totiž vyměnit svůj nesplatitelný dluh (177 % HDP) za věčné dluhopisy, z nichž by splácelo jen úrok (pochopitelně opět snížený) podle výše primárního rozpočtového přebytku nad 1,5 % HDP, který letos odhaduje vláda na nepravděpodobné 2,9 %.

Z Bruselu, Frankfurtu i Berlína zaznívají (zatím) rezolutní hlasy: dluhy jsou stejně suverénní jako řecká vláda a musí se platit. Nevymlouvejte se na demokracii! A za německým ne stojí v eurozóně ještě tvrdší Finové (mají před volbami, ve kterých jako všude je ohrožen unijní establishment) a také Holanďané i stále ještě o dost chudší Baltové i Slováci. A na jihu, ohrožen neméně revoluční stranou Podemus, by španělský premiér Marian Rajoy nechal šéfa řecké Syrizy nejraději upálit za živa.

Jenomže bankrot je bankrot, i když vnitřní, naordinovaný Řecku na záchranu eura a půjčky nejsou odpustky (ostatně byly sníženy už třikrát). Měly přinutit neochotné Řeky reformovat hospodářství, ti to sice brzdili, jak mohli a přesto jim nezaměstnanost vzrostla na 26 %, ekonomika spadla o 22 % a státní dluh narostl o 35 % HDP, nemluvě o nesolventních bankách, které si stále musí půjčovat z Evropské banky. Půl milionů mladých a nejschopnějších vyhnala krize do ciziny. Společnost bez naděje se hroutí.

Není divu, že se proti politice úspor Řekové vzbouřili a jejich rebelantská vláda den po zvolení slíbila vyhnat nenáviděné cizí dohližitele (EU, ECB, MMF), zastavit privatizaci, zvýšit penze i sociální pomoc chudým, najmout propuštěné státní úředníky a uklízečky. Konec škrtů.

Už miliony slov anglojazyčných ekonomů, neovlivněných evropskou integrační ideologií včetně mnoha laureátů Nobelovy ceny, bylo během šestileté eurokrize vyplýtváno na vysvětlení, proč deflační politika (interní devalvace) nemůže v Řecku dlouhodobě fungovat. Proč další půjčky (místo odpisů) a současně úsporná opatření spolu se zvyšováním daní nerozhýbají hospodářství, rozhodně ne dostatečně rychle, aby se ekonomická krize nepřevlékla v krizi politickou.

Liberalizace trhu ovládaném státními rentiéry, kartely a novodobými cechy (odbory) je sice potřebná a nafouklý státní provoz i klientelismus musí splasknout, ale reformovat v krizi, krizi prohlubuje. Německo však na nefunkční hospodářství Jihu nechce donekonečna doplácet a obává se, že bez krize jižní státy zeštíhlit přebujelý rozpočet i aparát nikdo nedonutí.

Jenomže úbytek hotovosti v oběhu (M3) měl být kompenzován snížením daní a výpadek státních příjmů za sociální pojištění, by musel být Unií zaplacen jako v Americe. Proto je za miliony nezaměstnaných a společenský rozvrat Jihu Unie zodpovědná. Němci si měli připomenout deflační třicátá léta, kdy se tak tragicky drželi zlatého standartu. Samozřejmě v ekonomii záleží i na mnoha specifických faktorech včetně těch politických a psychologických. Baltské státy (vázané na euro) a Irsko se skutečně proškrtaly z deflačního propadu — existovala tu ovšem větší výkonnost, disciplina, důvěra ve státní instituce a silná politická vůle, nemluvě o absenci černého trhu a korupci.

Jih proti Severu

Půjčky nesolventním dlužníkům byly pokrytecky vysvětlovány jako solidární hospodářská pomoc. Bankrotu se ale Jižané dodnes smrtelně bojí a vlivu před úvěrovou krizí podhodnoceného a dnes nadhodnoceného eura běžní občané nerozumějí. Úpadek a emigrace schopných ve všech postižených jižních státech donedávna narůstaly a ani Španělsko a Portugalsko, které jsou na tom přece jen o něco lépe než Řecko, ztracenou generaci zpátky nepřivolají a více než dvacetiprocentní nezaměstnanosti se ještě dlouho nezbaví. V Předalpí se už ale propadla do recese Itálie (státní dluh 137 % HDP a roste) a stagnuje i Francie.

V Evropském parlamentu zasedla třetina odpůrců Unie, francouzský prezident vyhrál volby mimo jiné i rétorikou odmítnutí úspor a zvýšil daně. Europolitici Jihu se proti Německu a jeho severním satelitům srotili a v Evropské bance prosadili politiku kvantitativního uvolňování. Příliš pozdě a při 60 miliardách eur měsíčně příliš slabou na zásadní obrat. Ostatně monetární politika neřeší vysoké daně, byrokracii, zaměstnanecké kartely a špatné podnikatelské poměry ani půjčky začínajícím firmám (venture capital), kterých se Evropě tak tragicky nedostává. Medián platů neporoste, ostatně nevzrostl ani v Americe. Stárnoucí společnost bude šetřit i nadále. Devalvace eura na nějaký čas export oživí, stagnaci zpomalí, časem ale budou devalvovat i jiní.

Řecko je samozřejmě v extrémní situaci. Před vstupem do unie (1981) šlo o chudou zemi, která se pomalu a vlastními silami vyhrabala z válečných ruin a občanské války s deficitem 22 % HDP. „Integrační pomoc” po vstupu do Unie „vyhnala” kupodivu deficit za deset let na 71 %. Řekové si zavedli bankovní kapitalismus a v euru byly půjčky levné. Místní inflaci v EU nikdo neměřil. Symbióza dotační korupce s řeckým návykem klientelismu a podplácení nutným k přežití v osmanském impériu vytvořila nejzkorumpovanější politickou třídu v Evropě. Obě strany, jež se střídaly u vlády, ochotně vyráběly falešná makroekonomická i fiskální data. Ačkoli se to vědělo, bylo Řecko pro slávu jednotné Evropy přijato do eurozóny. Bylo malé, vymanilo se z diktatury a šlo přece o staroslavnou kolébku demokracie. Ostatně politici Unie nikdy nepochopili, že jsou už od rozdělení Říše římské Evropy dvě, dvě politicky odlišné civilizace. Měli představu jediné Evropy (a někdy i budování jedné celosvětové civilizace) a ve snu netušili, že Řecko patří do té Putinovy samoděržavné a pravoslavné, se Západem těžko pokud vůbec slučitelné.

Co teď s bankrotující zemí? Premiér Alexis Tsipras se svou nacionálně protiněmeckou rétorikou připadá Seveřanům jako šílenec. Der Spiegel se diví, že euro, které mělo sjednotit evropské národy, je štve proti sobě. V Itálii narůstá opozice, oživená Severní liga žádá odchod z německé disciplíny společné měny a není sama. Němci ale po straně výhodu podhodnoceného severního eura neochotně přiznávají. Angela Merkelová na tajném sezení unijní ekonomické rady v létě 2012, kde se jednalo, zda nechat Řecko padnout, se ještě rozpadu eurozóny obávala. Dnes už tvrdí, že ne, řecké dluhopisy neleží v bankách.

Stále ale platí ideologické: euro je politickým projektem sjednocení a to na věčné časy (proto Unie nesmí nikoho vyhostit a přistupující státy slibují přijetí), výpadek z eurozóny by byl přiznáním slabé politické vůle a státy Unie, jež společnou měnu nemají, by získaly legitimitu. Proto se také Řecku vyhrožuje i odchodem z Unie. To ale ideologie nepřipouští a finanční trhy by v nerozbornost eura už nikdy neuvěřili! Řekové tak mají navrch. A kompromis považují za zradu, což je tvrdá vyjednávací pozice.

Kancléřka musí teď zvážit, zda pro výstrahu bouřícím se Španělům a Italům nechat Řecko zbankrotovat, nebo nabídnout úlevu. Řekové dluh tak jako tak v celé výši nezaplatí a odpůrcům doma (65 %) může namítnout, lepší něco než nic. Neřízený bankrot by byl děsivý a voliče ve všech zemích by na čas vrátil k unijnímu establishmentu, ale o to rychleji by se Řecko ekonomicky vzpamatovalo a stalo příkladem. Athény mají i své špatně utajené spojence (Rusko, pragmatickou Čínu), a ani Američané si nepřejí destabilizaci NATO na Balkáně.

Požadavky na uvolnění rozpočtové discipliny řecká revoluce nijak neovlivní.

Začne se zase utrácet. Německo, jak už dnes navrhuje domácí opozice (AfD), svou nepsanou politickou smlouvu se společnou měnou časem vypoví. Jižní Evropa se propadne do další krize.

Řecká tragédie opět potvrdila, že se Evropa skládá z národních států, které nemohou mít jednotný režim.

Přejít na diskusi