Premiérovy maily v médiích. Není to ‚trochu blbý‘?

Český premiér Bohuslav Sobotka nikdy neměl pověst třeskutě zábavného muže. Hacknuté maily, které přišly na privátní e-mailovou adresu, to myslím dokládají. Jestli je obecná představa „vzrůša“ takováhle, asi jsem fakt ztratil kontakt s realitou. Ano, předsedovi vlády píší lidé, kteří čtenářsky mu nijak atraktivním způsobem sdělují, že po něm něco chtějí nebo se s ním dělí o svoje názory na politiku. Jedním slovem: fakt odvaz.

Je docela udivující, že některá média (lidovky.cz například), aby seznámila čtenářstvo s tímto pokladem, byla ochotná zaplatit docela vysokou cenu. O zveřejňování všelijak uniknuvších odposlechů, soukromé komunikace a vůbec korespondence se v téhle zemi vede periodicky se vracející debata, jsem v ní na straně, která je proti. Zároveň ale chápu, že někdy je to pokušení skutečně velké – dávné zveřejnění odposlechů fotbalového bosse Ivana Horníka eticky nebylo v pořádku, ale dokážu se vcítit  do kůže těch, kdo o něm rozhodovali. „Máme si tuhle nádheru nechat pro sebe?“ V jiných případech (ne, že bych si zrovna dokázal vzpomenout, ale přinejmenším teoreticky) by se dalo argumentovat veřejným zájmem. Ale tohle?

Lidi a instituce neradi vypadají blbě. Pro fungování společnosti je to docela důležitá věc, strach ze ztrapnění se ji ušetřil mnoha jistě mimořádných výkonů na tomto poli (ne, že ty, k nimž došlo, nestačily). Někdy to ale člověk riskne, když má pocit, že ten blbý vtip, který se chystá říct, je prostě geniální, doufá, že tím způsobem získá hodně peněz, stane se populárním, okouzlí ženu či muže… Jednomu to za to pak třeba stojí. V tomhle  případě ale úvahu těch, kdo maily ze Sobotkovy schránky posílali dál, skutečně nechápu.

Nepoměr „cena – výkon“ mi v tom případě přijde totiž ohromující. Za to, aby zveřejnili nudné maily, v nichž skutečně nic světoborného není, a jejichž jedinou atraktivitu může někdo spatřovat v tom, že jsou ze schránky mocného muže, byli ochotni zaplatit nejenom tím, že se podíleli na narušení soukromí. Vytvořil navíc synergii s neonacisty, kteří – mimo jiné – představují opak hodnot, k nimž se ta média (přinejmenším v případě Lidovek) hlásí. Někdo by mohl na obranu použít argument – když ne my, udělal by to někdo jiný. No právě – někdo jiný. Jeden se v takových situacích ptává, jestli to XY třeba nepřipadá „trochu blbý“. Ale problém je možná na jeho straně. Aniž by si toho povšiml, posunula se hranice toho, co je vnímáno jako „trochu blbý“, ještě dál než se domníval.