1

Jaro 1945: Na co půjdeme do kina, drahoušku?

Je jaro 1945, válka skončila, představte si, že se vám chce do kina. Na co asi tak mohli jít lidé před dvaasedmdesáti lety? Byl to zajímavý a zlomový okamžik.   

Kina bývalého protektorátu nebyla nijak zvláště poškozena, takže krátce po osvobození mohla opět vesele promítat. Okamžitě byly vyřazeny všechny německé filmy, které do té doby tvořily velkou část nabídky, a rovněž většina českých filmů protektorátních, už jen proto, že byly vybaveny povinnými německými titulky. Pomalu je nahrazovaly první filmy Spojenců. Pořadí a výběr byly výmluvné. Prvním zahraničním filmem v českých kinech byl sovětský velkofilm z roku 1941 Generál Suvorov režiséra Vsevoloda Pudovkina. Slavnostní premiéry se 1. června zúčastnil prezident Beneš. O týden později se hrál první britský film, válečné námořní drama San Demetrio, ovšem už bez oficiální účasti, a další týden přijde na řadu americká komedie Věčná Eva s Deannou Durbinovou, v níž není po válce ani vidu ani slechu, prostě svižná veselohra z milionářského prostředí, jak to Hollywood vždycky uměl a na co se také u nás nejvíce chodilo. 

Nic ale netrvá věčně: kinematografie se zestátňuje a na ministerstvu informací populárního stalinisty Václava Kopeckého je zřízen filmový odbor. V jeho čele stojí básník Vítězslav Nezval, i když funkci bude brát spíše formálně. Zároveň vzniká cenzurní komise, později přejmenovaná na aprobační a od roku 1950 na výběrovou, která se stará o to, aby byly dováženy filmy „skutečně hodnotné“. Takové jsou téměř všechny sovětské, americké jen některé, po roce 1950 na několik let dokonce žádné. 

Na železnou oponu, která několik let po válce oddělila „svobodný“ (Západ) a „pokrokový“ (Východ) svět, si obě strany promítaly svou filmovou verzi druhé světové války. Byl mezi nimi zásadní rozdíl. 

Pro americký filmový průmysl byla válka pouze jednou z tematických možností. Nikdy, ani v čase, kdy Spojené státy byly plně v konfliktu a bojovaly na několika frontách, se válečné filmy nestaly dominantním produktem, nikdy se nepřešlo na válečnou výrobu, nikdy se v Hollywoodu netočily filmy „ryze“ propagandistické. Dvanáctidílný cyklus dokumentárních filmů Zač jsme bojovali (1943–1945), na kterém spolupracovala pod šéfováním Franka Capry řada známých režisérů (často evropských emigrantů), vznikal sice na zakázku amerického ministerstva války a byl určen ke vzdělávání vojáků, kteří odcházeli na frontu, do Afriky, Tichomoří, Evropy, ale nijak se svým mobilizačním záměrem netajil. Hrané válečné filmy, které se v USA točily od přepadení Pearl Harboru, pochopitelně oslavovaly vojenské ctnosti (čest, kamarádství, soudržnost), v některých vlaje americká vlajka a tu a tam je pronesena procítěná řeč o nutnosti osvobodit porobené národy. Ve své podstatě jde však o pokračování dobrodružných, napínavých a exotických (např. Guadalcanal, Sahara, Konvoj do Murmanska a spousta jiných), případně i revuálních příběhů. Například Bílá legie (So Proudly We Hail!) o krásných a neohrožených amerických zdravotních sestrách během bojů na Filipínách; promítala se u nás už v létě roku 1945, a to jako první americký film s „válečnou tematikou“. Snímky čerpaly převážně z bojů v Tichomoří či severní Africe, což bylo pro Středoevropana poněkud z ruky a odtažité. Tyto filmy nepředstíraly, že mají jiné poslání než takové, pro které se v Americe filmy vyrábějí: pro zábavu a aby vydělaly, a jistě v ideálním případě i proto, aby ukázaly, že „fricků“ nebo „japončíků“ se Američané nikdy neleknou: za války ani po ní, kdy bude možné dosadit Rusy, Korejce, Vietkong... Zvláště když mají takové chlapíky jako Johna Waynea nebo Humphreyho Bogarta, na jehož Casablancu (natočena 1943) mohli naši občané chodit do biografů od března 1947 a poněkud se usmívat nad „československým agentem Victorem Laszlem“. 

Úplně  jiný byl obraz vytvářený sovětským válečným filmem. Film má, ba musí mobilizovat, burcovat, vyvolávat svaté emoce oddanosti a nenávisti. Film je politika a propaganda v jednom, naplnění stranické a státní linie. V situaci, kdy jde státu a režimu o přežití, je to postoj pochopitelný a těžko mohl být jiný. O filmech jako Ona bránila vlast dobová charakteristika psala: „Strhující sovětské filmové drama kdysi veselé venkovské ženy, kterou Němci připravili o vše. Nový životní cíl najde ve vítězném boji partyzánské skupiny.“ Nebo Prostý hrdina: „V rozhodujícím boji Matrosov hrdinně obětuje život, aby dopomohl svému oddílu k vítězství.“ A do třetice Duha, k níž dobový český recenzent připojil poněkud krkolomné poučení: „U nás bude film trvalou připomínkou, abychom nezapomněli, že zvěrstva, která u nás Němci prováděli za zavřenými dveřmi mučíren a popravních cel, byla stejně nelidská jako ta, s nimiž se na Ukrajině neskrývali.“ 

Už v červnu 1945 je v Praze podepsána smlouva o dovozu filmů; sovětský filmový import zavalí československá kina hned v létě roku 1945 a neopustí je dobrých čtyřicet let, až do roku 1989 (zato pak náhle a také k naší škodě). Před rokem 1948 tvoří SSSR polovinu zahraniční produkce v kinech Benešovy republiky, přičemž zcela převládaly filmy válečné.

Statistiky návštěvnosti se ovšem nevedou, nebo se pro jistotu netisknou. Z filmových časopisů se toho vyčíst mnoho nedá. Kinorevue sice až do roku 1949 připomíná „normální“ filmový žurnál, ve kterém se píše o hercích, recenzují se nové filmy, přináší zprávy a zajímavosti. Pokaždé ale, když je řeč o sovětském filmu, autoři nasadí tón nejhlubší vážnosti a začnou sázet superlativy. Stejně jako je nekritizovatelný Sovětský svaz, jsou nekritizovatelné jeho filmy, neboť samy jsou ztotožněny se Sovětským svazem, to jest se Stalinem. Případné výhrady musejí být nutně odhaleny jako výhrady vůči Stalinovi, neboť nic není v sovětském filmu mimo něj. Nad americkými válečnými filmy nikoho nenapadne rozplývat se nad hrdinstvím a lidskostí obyčejných vojáků, neboť jde „jen“ o film, lépe či hůře natočený, s lepším či horším námětem; nad sovětskými je už před únorem 1948 nutno ohromovat sděleními, že „sovětský člověk nerad vraždil a přál si horoucně, aby nemusel“. 

Na festivalu v Karlových Varech při premiérovém uvedení nejmakabróznějšího díla filmového stalinismu, dvoudílné epopeje Pád Berlína, „ovace nebraly konce“ a přítomní se obrátili k tvůrci filmu, režisérovi Čiaurelimu, aby mu vyjádřili obdiv a dík, neboť si byli vědomi, že spatřili „vyvrcholení celé epochy filmového umění“, psalo se v dobovém tisku. Psali o mladém dělníkovi, který když „šel z kina, měl pocit naprosté jistoty, že naše věc je neporazitelná. Pád Berlína ze mě shodil poslední zbytky mých pochybností“. Čímž nejlépe vyjádřil „úžasný výchovný vliv pokrokové sovětské kinematografie“. A měli pravdu. Cestou z westernu by myslel na jiné věci. 

 

Bitcoin: pizza za miliardu a zabiják státu Digitální měna, do níž vkládají naděje nejrůznější nadšenci, si veřejnost získává jen velmi pomalu
Propil se do nebes Tvůrce románového šperku české literatury Jaroslava Haška přivedla záliba v bizarnostech až do řad bolševických teroristů

Hesla:

Vážení diskutující, před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní či takové, které odporují obecné lidské slušnosti.