Sny eurofederalistů narazily na Merkelovou
Při sporech o evropskou integraci jde občas o symboly – upozadění evropské státnosti, symbolizované oficiální vlajkou a hymnou či samotným termínem ústava, je jedním z rozdílů mezi odmítnutou euroústavou a její nástupkyní, Lisabonskou smlouvou. Vygenerování tzv. Spitzenkandidátů před letošními evropskými volbami bylo dalším takovým pokusem dát Evropské unii tvář skutečného státu. Ve skutečné republice zpravidla šéfa exekutivy nominuje strana či koalice, která zvítězí ve volbách, zatímco v hybridním útvaru jménem EU tomu tak nebylo. Hlavní slovo měla Evropská rada, tedy zasedání šéfů vlád členských zemí, a europarlament mohl tak leda přitakat. Teď to mělo být v představách poslaneckých klubů mocenského kartelu v europarlamentu jinak – šéfa Evropské komise měli nominovat oni z lídrů svých stran v evropských volbách. Výsledek je svým způsobem velmi evropský: naděje spitzenkandidátů jsou v troskách, ale nikdo jim to otevřeně neřekl.
Spitzenkadidátům v udržování jejich snu nebránilo to, že jejich nápad evropskou veřejnost nijak nezaujal. Jejich předvolební debata, vysílaná na kanále Euronews a na internetu, měla být jakousi obdobou amerických a podobných předvolebních debat. Sledovalo ji jen 120 000 tisíc lidí. Podle průzkumu pro německý deník Bild vědělo jen 17 procent voličů, že socialistickým spitzenkandidátem je Martin Schulz, a jeho lidovecký protějšek Jeana-Clauda Junckera znalo jen 7 procent Němců. Právě tento Juncker si nyní nárokuje post předsedy Evropské komise a tváří se, že to bude konec demokracie, když se jím stane někdo jiný.
Jeho nárok je směšný z několika možných úhlů. V neposlední řadě proto, že Evropané pro žádný federalistický sen nehlasovali. Volební účast byla úplně stejná jako minule v roce 2009 – zastánci spitzenkandidátů se snažili tvrdit, že jejich vzrušující souboj účast zvedl, ale po zrevidování se ukázalo, že účast stoupla o jednu desetinu procenta. A těch, co hlasovali pro euroskeptické strany, bylo dvakrát tolik, co minule. Ty asi sotva nalákali k volbám Juncker, Schulz či Verhoefstadt. Pokud ve vás zkrátka hlodá pocit, že jste asi špatnými Evropany, když nehoříte touhou vidět Junckera v čele Komise, nezoufejte. Vaši evropští spoluobčané na tom nejsou jinak.
Jako ve všem, i tady nakonec rozhoduje Německo. Kancléřka Merkelová nejevila pro ideu spitzenkandidátů valné nadšení, ale nakonec se objevila po boku Junckera na jednom předvolebním mítinku. Po volbách ovšem nasadila taktiku „ano, ale“. Proti Junckerovi se otevřeně vyslovili jen Viktor Orbán, švédský premiér Reinfeldt a britský ministerský předseda Cameron. Vypadalo to na klasický scénář, jak ho milovníci evropské myšlenky mají rádi: Britové jako věční kverulanti, kterým jejich vydírání pořád prochází (v roce 1994 Britové zablokovali jmenování Belgičana Leana-Luca Dehaenea do čela Komise). Realita byla trochu komplikovanější. Po summitu minulé úterý na tiskové konferenci kancléřka Merkelová promluvila ve stylu, že Juncker je jistě kandidátem na předsedu Komise, ale že tím by mohli být i jiní. A že je třeba zvažovat celý balík jmenování do ostatních funkcí v Komisi a dalších institucích. A že Lisabonská smlouva koneckonců nedává Evropskému parlamentu právo jmenovat předsedu Komise – jen ho má Evropská rada jmenovat „s přihlédnutím k výsledkům voleb“. A poučení z nedávné historie prý zní, že dohody se musejí dodržovat. Což byla zjevná narážka na porušování maastrichtských rozpočtových kritérií, jehož se v minulosti dopustilo i Německo. Takže ne že by Juncker byl ze hry, ale jeho jmenování je třeba odložit a vést konzultace. Merkelová zkrátka předvedla perfektní výkon toho druhu, jakým je proslulá – ve vší zdvořilosti a korektnosti, dokonce s použitím sebekritiky, dala najevo, že bude po jejím.
Od té doby zpravodajství poodhalilo zákulisí tohoto obratu. Rakouský deník Der Standard získal zápis z jednání Evropské rady. Z něho vyplývá, že zatímco veřejně před summitem podpořili okamžité jmenování Junckera třeba i Rakušané, Španělé a Francouzi, na Evropské radě samotné už promluvil ve prospěch jeho okamžité nominace jen portugalský premiér. A, jak se praví v důvěrném zápise, „tento návrh nezískal velkou podporu.“ Není divu, že se teď všichni rádi schovají za Brity.
Vedením konzultací je nyní pověřen předseda Evropské rady Herman Van Rompuy. Ten nejen že není fanouškem zvětšování moci Evropského parlamentu. Důležité také je, že jeho nejbližším spolupracovníkem je Němec Uwe Corsepius. Do funkce Rompuyova tajemníka v roce 2011 nastupoval jako poradce Merkelové pro evropskou politiku. Tak Evropa funguje – pokud zastává nějakou funkci politik z malé evropské země, můžete si být jisti, že v jeho kabinetu najdete někde hned po jeho pravé ruce špičkového a špičkově napojeného úředníka z Německa, Francie, případně Británie.
Ten, kdo má ve zvyku sázet, by na Junckera sázet neměl. Vše nasvědčuje tomu, že předsedou Komise bude někdo přijatelnější pro velké země, někdo nespojený s bruselsko-štrasburským divadlem, třeba i nějaký úřadující premiér, a někdo méně fanaticky posedlý eurofederalismem. Protože jak koneckonců zní vzkaz, kteří voliči do Bruselu poslali? Že počet těch, kteří by si přáli, aby se tam koncentrovalo více moci, rozhodně neroste. Proto je taky reakce šéfů vlád s Merkelovou v čele pragmaticky správná. Jen se musí odehrávat v jazyku mytologie evropské demokracie.
