ROZHOVOR

Jak jsem dělala rozhovor s Bašárem Asadem

ZPOVĚĎ ČESKÉ NOVINÁŘKY

Novinářka Tereza Spencerová je první Češka, které poskytl rozhovor syrský prezident Bašár Asad. Musela si na něj ale počkat rok a půl. Asad si pouze na ni vyčlenil téměř hodinu. V Damašku ji přijal, aniž by byla podrobena jakýmkoli bezpečnostním opatřením. Asad působil prý dojmem vyrovnaného a normálního člověka. To, jak rozhovor tváří v tvář se syrským diktátorem probíhal, popsala Tereza Spencerová deníku ECHO24.cz.

Jedná se o vůbec první rozhovor, který Bašár Asad poskytl českému tisku. Jak si vysvětlujete, že dal Asad rozhovor zrovna vám, redaktorce Literárních novin?

Je to spíše otázka, proč si vůbec vybral české noviny. To, že rozhovor dal zrovna nám, je dáno tím, že jsme o to jako jediní požádali. Aspoň předpokládám. A proč to dal Čechům... To poselství českým firmám je celkem jasné, v Damašku teď krouží všemožné obchodní zájmy.

Takže se dá říct, že poskytnutí rozhovoru českým novinám bylo účelové rozhodnutí z hlediska možné obchodní spolupráce v budoucnu?

To netuším, a ani o motivech nechci spekulovat.

Jak jste se tedy k rozhovoru dostala?

Na internetu jsem si normálně našla stránky tiskového odboru syrského ministerstva zahraničí a poslala žádost. Nic komplikovaného. Ministerstvo si to pak nějakou dobu přehazovalo nejspíš s prezidentským palácem. Ozvali se mi téměř po ruce a půl.

Jak rozhovor probíhal? Musela jste se po příjezdu do paláce podrobit nějakým bezpečnostním opatřením?

Překvapivé bylo, že tam žádná bezpečnostní opatření nebyla. Asad mě přijal v menším přilehlém domku v prezidentském areálu, který postavil ještě jeho otec. Čekala jsem, že tam budou bzučící rámy a kulometná hnízda. Byli tam ale jen dva postarší páni, kteří vypadali, jako kdyby chtěli trhat lístky do kina. Přišli mi jako dva vysloužilí členi strany Baas. Rozhodně to nebyli typy, kteří by měli odrazit případný útok. V okamžiku, kdy jsem už chtěla vzít za kliku, se dveře najednou otevřely a otvíral mi sám Bašár Asad. „Welcome,“ vítal mě.

Když čtyři roky o někom slyšíte, že je brutální diktátor a vrah, tak si představujete, že jdete někam do masny, kde budou rozvěšený lidský hlavy. Byl to naprostý opak.

Byla tu absence veškerých bezpečnostních opatření a naopak velmi osobní a neformální přístup. Asad na mě působil velmi vyrovnaně, uvolněně. Bylo z něj cítit sebevědomí, ale ne arogance. Sebevědomí člověka, který je pevný v kramflecích a přesvědčený o své pravdě. Působil velmi dobře, možná je to i tím, že je studovaný lékař. Dokážu si ho živě představit, jak někde v ordinaci utěšuje malé děti. Mluvil z patra bez většího rozmýšlení. Jeho odpovědi nebyly nijak strohé, ani ten rozhovor nebyl nijak napnutý, až mě to překvapilo. Když čtyři roky o někom slyšíte, že je brutální diktátor a vrah, tak si představujete, že jdete někam do masny, kde budou rozvěšený lidský hlavy. Byl to naprostý opak.

Já tyhle teze o diktátorech ale neberu moc vážně. V době, kdy našimi nejbližšími partnery v oblasti je tmářská Saudská Arábie a otrokářský Katar, vyčítat někomu, že je diktátor, mi připadá trapný. Z hlediska Blízkého východu, kde žádný demokrat není, a ani nikdy nebyl, tvářit se, že zrovna Asad je horší než ostatní, je pokrytecké. Ale i tak mě Asad svou uvolněností prostě překvapil. V Sýrii je válka a nějaké pnutí, vyostření jsem přirozeně očekávala.

Jak vás vůbec napadlo dělat rozhovor s Asadem? Bylo třeba určující to, že jste působila jako zpravodajka ČTK v Káhiře?

Samozřejmě, problematice regionu se věnuji bezmála 25 let. Prvotním impulsem bylo ale to, že před více než rokem a půl měl Asad vlnu rozhovorů. Dal ho například Spiegelu, Guardianu nebo čtyřem americkým televizím. To trvalo snad měsíc. Já jsem si je tak pročítala a říkala si: všichni tam jsou, jen já ne. Věděla jsem, že když budu sedět v koutě, tak že si mě nenajde. Napsala jsem tedy na ministerstvo.

Pak ale nastalo období, kdy rozhovory dávat přestal a já jsem na to mezitím zapomněla. Když se mi pak v prosinci ozvali, vyrazilo mi to dech. Chvíli jsem i přemýšlela, o co vůbec jde, než se mi oživila ta stará žádost.

Máte na váš rozhovor nějaké odezvy?

Po 15 minutách, co jsme na webu Literárních novin avizovali rozhovor s Asadem, mi volali z Reuters, Bloomberg nebo z Ria Novosti, že by o ten rozhovor měli zájem. Najednou si člověk přidala opravdu světově. Jinak mě za to poplácalo po zádech pár známých pivkařů a zapila jsem to na vínečku. Jak říkali Cimrmani, světový ohlas to mělo hlavně u nás na Litoměřicku.

V Damašku mezi lidmi včetně odpůrců režimu Bašára Asada převládá podle mě přesvědčení, že mají výběr pouze mezi Asadem a Islámským státem. Snaží si proto najít nějaké místečko na život, a to Islámský stát nenabízí. 

V Sýrii už od jara 2011 probíhá občanská válka. V zemi operují islamističtí radikálové, kteří běžně unáší novináře. Neměla jste obavy, když jste do Damašku jela?

Ani ne. Nějakou představu člověk má, a když si vymyslíte rozhovor s Asadem, tak tam prostě jedete. Musím ale říct, že situace tam byla překvapivě klidná. Je vidět, že vládní armáda s Hizballáhem postupuje a že společně získávají půdu pod nohama. Islámský stát je relativně daleko v poušti, na severu u hranic s Tureckem bojuje s Kurdy. To je oblast od Damašku poměrně vzdálená. Syřani si čistí prostor hlavně kolem libanonských hranic a Aleppa, v podstatě v hlavních průmyslových oblastech. A Syřané na to začínají být velmi hrdí. Hrdí jsou například na to, že se v obchodech opět objevuje syrská balená voda z pramene u libanonských hranic, který dříve ovládali islamisté. Začínají se tam rozbíhat také nějaké textilní továrny.

Čtěte také: Západ naše varování neposlouchal, vzkázal Asad přes českou novinářku

V Damašku mezi lidmi včetně odpůrců režimu Bašára Asada převládá podle mě přesvědčení, že mají výběr pouze mezi Asadem a Islámským státem. Snaží si proto najít nějaké místečko na život, a to Islámský stát nenabízí. Celý Damašek je obsypaný portréty Asada, je pomalovaný syrskými vlajkami. Panuje tam ohromný patriotismus, přitom mi nepřipadalo, že sám Asad je ten typ, který by se dmul pýchou, že je jeho podobizna na každých dveřích ve městě. Stejně jako potkáte náhodného turistu, tak Asad mi přijde jako náhodný diktátor.

Měla jsem možnost s pár lidmi promluvit, skrze překladatele ovšem. Jsou to stále ty samé příběhy. Jeden mladý kluk mi třeba vyprávěl, jak jeho bratrance, muslima, popravili ve městě Rakka jen za to, že neznal určité súry Koránu nazpaměť. Přestože byl muslim, Korán nazpaměť nikdy umět nemusel. To přichází až teď s nástupem radikálních islamistů. Celkem mě i dojalo, že tenhle sedmnáctiletý kluk říkal, že jediné, co od života chce, je manželka a stádo ovcí, jako měl jeho táta. Vsadím se, že toho nikdy jen tak nedosáhne, přitom to z našeho pohledu není žádná velká životní ambice. Takovýchto příběhů je tam ale spousta.

Zajímavé ale bylo, že Syřané měli tendenci neustále něco slavit. Nebylo z toho ale poznat, jestli slaví úspěchy armády a že se začíná dařit, nebo jestli slaví jen proto, že neví, jestli přijde zítřek. Když ale pak vidíte děti, jak se koulují ve sněhu, tak ani nevěříte, že je válka.

Tereza Spencerová po studiu žurnalistiky na Univerzitě Karlově působila sedm let v zahraniční redakci ČTK, v letech 1991 až 1992 mimo jiné v Egyptě jako zahraniční zpravodaj pro Blízký východ. Později pracovala v nakladatelství Reader’s Digest Výběr, pravidelně psala sloupky pro časopis Reflex nebo byla editorkou časopisu Mf Plus. V současnosti je redaktorkou Literárních novin. Ke konci 90. let podstoupila operativní změnu pohlaví. V roce 1998 stála u zrodu občanského sdružení Transforum, první oficiální organizace svého druhu ve východní Evropě. V roce 2000 vydala knihu Jsem tranďák!.

Přejít na diskusi