Trump a selhání mluvících hlav

A je to. Američané si budou vybírat příštího prezidenta mezi Hillary Clintonovou a Donaldem Trumpem. Poslední Trumpův reálný konkurent, Ted Cruz, to včera vzdal po prohře v primárkách ve státě Indiana, a posléze oznámil svůj odchod i John Kasich, který zůstával v boji jako čistý kazimír (stále nenasbíral ani tolik delegátů jako Marco Rubio, který odstoupil z boje už 16. března). To znamená, že Republikánský národní výbor a řady kongresmanů, guvernérů a dalších nejviditelnějších politiků této strany se už nebudou moci schovávat za oficiální neutralitu a budou se muset rozhodnout, zda Trumpa aktivně podporovat.

Američany čeká mimořádně neapetitlich volební kampaň. To lze doložit na číslech. Trump zdůrazňuje, kolik hlasů v primárkách získal – víc než Ronald Reagan. Nezdůrazňuje už, jak nízké procento těch hlasů získal. Rekordní je totiž i počet hlasů odevzdaných v primárkách i proti němu.

Na straně Demokratů to nevypadá o moc líp. Tam dokonce ještě primárky pokračují, socialista Bernie Sanders nehodlá Hillary jít z cesty, přestože nominaci již prakticky nemůže získat. Nikdo si nedokáže vzpomenout, že by někdy v historii dvě hlavní strany nominovaly tak nepopulární kandidáty. Clintonová vypadá dobře jen vedle Trumpa, který je – měřeno tzv. favorability/unfavorability rating, tedy poměrem lidí, kteří mají pozitivní a negativní náhled na kandidáta – nejméně populárním kandidátem v měřené historii. I její čísla se pohybují v čistých negativech. O tom, jak charakterově problematičtí oba jsou, svědčí vedle nekončícího proudu Trumpových skandálních výroků i to, že oba kandidáti budou v průběhu kampaně mít co dělat s justičními orgány.

Přímo v době republikánského nominačního konventu v červenci začne soud projednávat žalobu na tzv Trump University, který jde vlastně k jádru Trumpovy image úspěšného podnikatele – bývalí frekventanti této „vysoké školy“ se domnívají, že je Trump obloudil sliby, vytahal z nich peníze a ošidil je. Clintonová pro změnu musí počítat se nekončícími spekulacemi, zda bude nebo nebude formálně obviněna za svůj privátní emailový server a porušování zákonů o utajovaných informacích. Jen včerejšek přinesl titulky „Federální soudce otevírá dveře k výslechu Clintonové v kauze emailů“ a „Kampaň Clintonové platila firma specializovaná na likvidaci pevných disků a souborů“.

Současný stav poznání vyznívá tak, že Trump nemá proti Clintonové šanci. V minulosti se odehrály kampaně, při nichž se poměry od tohoto bodu v čase ještě výrazně změnily, včetně jedné Reaganovy. Jenomže rozdíl je v tom, že Trump i Clintonová již jsou – na rozdíl od některých protagonistů v minulosti – oba veřejnosti velmi dobře známi. Pravděpodobnost, že veřejnost s tím, jak je bude víc vídat, na ně změní názor, je úměrně tomu malá. Podle analýzy New York Times by Trumpovi nepomohlo, ani kdyby zvýšil svou popularitu o pět procent rovnoměrně po celém území USA. Potřeboval by deset procent.

Háček je v tom, že tento odhad je založen na nějakých historicky opřených předpokladech a na nějakých modelech. A když jde o Trumpa, mají historické předpoklady a modely pozoruhodný sklon vypovídat poslušnost.

To je také něco, o čemž lze už dnes, na rozdíl od prorokování výsledků, smysluplně přemýšlet. A navzdory všem rozdílům mezi USA a námi – kulturním, ekonomickým i systémovým – se v té situaci můžeme poznávat. Rozumíme si s Američany přinejmenším v jednom ohledu. Oni i my dnes známe ten depresivní a matoucí pocit: Máme demokracii, nejlepší systém správy věcí veřejných, o jakém víme. Máme svobodnou diskusi, můžeme se bavit o tom, co nás trápí. A ne že by neexistovali lidé snažící se ty problémy pojmenovávat a přicházet s řešeními. A pak zíráme na ty typy, které systém vynesl na vrchol, jak Američané na Clintonovou a Trumpa, a zoufale si říkáme: To se fakt nezmůžeme na něco lepšího?

V americké politice mimo jiné evidentně selhal „novinářsko-komentátorsko-analytický průmyslový komplex“. Když si projdete, o čem psali ti nejlepší reportéři a komentátoři, co navrhovaly ty nejlepší thinktanky, jaké myšlenky testovali ti nejnadějnější politici, dojdete ke skličujícímu poznatku. Leccos z toho bylo zajímavé, podnětné, dobře vypozorované a napsané, poučené, morálně přesvědčivé. A jen velmi málo se dotýkalo toho, co nakonec vedlo k Trumpově vzestupu. A pokud ano, bylo to po zásluze zadupáno či přehlíženo.

Ti, kdo mají určitý nárok tvrdit „já jsem to říkal“, jsou třeba tzv. reformocons, skupina mladších konzervativních intelektuálů, kteří poukazovali na to, že vzpomínat na Reagana je sice hezké, ale sliby dalšího snižování daní pro podnikatele toho pro střední třídu, jejíž životní úroveň stagnuje, mnoho neudělají. A že Republikáni musí uvažovat o formách finanční podpory pro ty chudší. Řada aktivistů a populárních komentátorů, třeba na stanici Fox News, je opovržlivě označovala za odpadlíky, „RINOs“ (Republicans in name only – Republikáni jen co do jména). Titíž lidé dnes patří k nejnadšenějším fanouškům Trumpa, politika, který v minulosti finančně přispíval víc Demokratům než Republikánům a mnohými postoji je celkem nalevo.

Jenže co je to nalevo? Kategorie průzkumníků veřejného mínění dávají roztodivný obrázek. Řadu Trumpových příznivců klasifikují jako „umírněné“ Republikány, což je výraz, pod kterým si člověk automaticky nepředstaví fanoušky hvězdy televizní reality show s podprůměrnou informovaností o světě a rasistickými a xenofobními sklony. Jenže průzkumníci tu „umírněnost“ měřili třeba postojem k zákazu potratů.

Mimochodem, to křídlo Republikánů, jež typický Evropan považuje za náboženské magory, se ukázalo být nejrozloženější částí republikánské koalice. Lidé, kteří ještě před dvěma lety dokázali vnutit na republikánské kandidátky politiky, kteří prohlašovali, že znásilnění je něco, co Bůh zamýšlel, si dnes svou většinou a hlasy svých mluvčích lehli na záda před třikrát ženatým děvkařem, který tvrdí, že v životě neměl potřebu žádat Boha o odpuštění a druhé epištole Korintským říká „Dva Korinští“.

To mluvím hlavně o Republikánech. Liberálové většinou líčili Republikánskou stranu jako xenofobní, nenávistnou a primitivní, takže si pro nástup Trumpa nenechali žádné místo na své škále opovržení.

Na levici mezitím prezident, kterého mnozí podezírali z toho, že je socialista, mimo jiné překopal a podřídil centrálnímu řízení sektor představující 17 procent ekonomiky (zdravotnictví) a za desítky miliard z rozpočtu zachránil americké automobilky – a reakcí částí demokratické koalice je, že Amerika nepotřebuje hanebné Obamovy kompromisy, ale více opravdového socialismu. Kdo předvídal tohle?

Společenskou rolí zmíněné vrstvy novinářů, komentátorů a analytiků je zajišťovat oběh myšlenek ve společnosti, umožňovat jí, aby rozuměla sama sobě a dokázala se sama se sebou dohodnout ke všeobecnému prospěchu. Právě v situaci, kdy na povrchu defilují výlevy primitivů a oportunistů, je třeba si připomínat taky selhání těch sofistikovaných.