1 Týdeník Echo

Babišův novinářský parťák přemýšlí o světě

ESEJ

Redaktor MF Dnes Marek Přibil se stal představitelem jedné v významných vedlejších rolí v politické krizi posledních dní. Ta jeho úloha byla sice rozsahem nevelká, v jiných ohledech ale velmi výživná a Přibil se jí zhostil, když už nic jiného, tak s nasazením. Na několika minutách zveřejněného záznamu z jeho „konzultací“ s Andrejem Babišem lze ocenit Přibilův koncentrovaný výkon, díky němuž na té malé ploše přesvědčivě vytváří figuru „uriáška“, muže vyhřívající ho se v přítomnosti moci, užívajícího si toho teploučka, slastně přitom vrnícího.

Detaily jeho angažmá a motivací jeho postavy ještě nejsou známy. Seznámení se s novinářskou produkcí Marka Přibila v poslední době a se svědectvími jeho bývalých kolegů, podle nichž byl Přibil v Babišově mediálním domě mužem pro „zvláštní úkoly“, ale naznačují, že v jeho případě sovy, které se zdají být sovami, sovami také skutečně jsou.

Část bílých míst v portrétu Marka Přibila může zaplnit jeho druhá kniha, román Svátosti sadistického boha, který publikoval koncem minulého roku, tedy přibližně v době, kdy vznikaly ty slavné nahrávky. Autor ji dokončil v březnu 2016. Je to text velmi vypovídající, ne tolik o prostředí českých médií, jež popisuje, ale především o autorovi (každý při psaní vykresluje také sám sebe). To jistě také bylo Přibilovým úmyslem, osudy jeho hrdinů v mnohém připomínají peripetie jeho novinářské dráhy, některé vedlejší postavy mají snadno rozpoznatelné (alespoň pro insidery) reálné předobrazy. Kniha je také napsána se zjevnou ambicí podat svědectví o světě a sobě, vytvořit svůj obraz k veřejné spotřebě. Stylem i strukturou textu o sobě ale autor říká něco výrazně jiného než asi zamýšlel – stane se.

Název Přibilovy knihy je velice výstižný, text reprezentuje dobře. Anoncuje značnou velkohubost, snahu prvoplánově zaujmout a zároveň být jaksi zaumný, a taky kontroverzní či spíš „kontroverzní“. Velká a silná slova, seřazená ve snaze dosáhnout efektu, ve skutečnosti ale spíš skládající otřepanou banalitu – v tom lepším případě. Čtenář očekávající cosi odpovídajícím způsobem skandálního (Bůh! Sadismus!) může ale být po konfrontaci s Přibilovou prózou poněkud zemdlen. Asi jako po večeru ve společnosti muže se sklonem vést únavné monology, v nichž obšírně popisuje nijak zvlášť zajímavé věci, líčí přitom kvantum zbytných detailů a prokládá úvahami, v nichž jen opakuje věci řečené už mnohokrát a mnohem lépe. Formuluje je ale s jistotou čerstvého objevitele Ameriky. Jisté uspokojení ve Svátostech sadistického boha může snad najít člověk, který se potřebuje utvrdit v pravdivosti mantry „Všeci kradnú“.

Zaparkuje hrdina auto?

Hrdinou knihy je novinář Viktor, v úvodu Svátostí přijíždí do Portugalska, chce se na pobřeží Atlantiku trochu srovnat, reflektovat svůj dosavadní život, shledává ho dost klišovitým. „Jeho život je utkán z klišé, známých z pokleslé literatury a mainstreamových seriálů, vybuchují mu v mozku (Au! – poz. aut.).“ Zpětně rekonstruuje posledních pár roků svého života, především působení v časopise Expres, kde pracoval pod šéfredaktorkou Zitou a bezskrupulózním majitelem Žežulkou. Vedení redakce ho nechávalo zpracovávat kauzy na zakázku, kšeftovalo se s informacemi, Viktor v tom nějak přežíval, byl ale nespokojený. Má skvělé kontakty v policii, ví, jak se věci mají doopravdy, je ale obtížně, snad i nemožné tu pravdu do médií dostat. Nakonec jsou pro něj poměry v Expresu už trochu moc a Viktor přestoupí do deníku, který vlastní „miliardář-politik“. I tam mu nějaké staré struktury hážou klacky pod nohy, ale třeba bude líp.

Když Viktor rekapituluje, dělá to pořádně, popisuje kauzy, na nichž v Expresu pracoval, lidi kolem sebe, zároveň ale jeho text jako by žádné postavy neměl, jenom se jím míhají jména, jimž autor přiřknul nějakou elementární charakteristiku, vybral pro ně stereotyp (třeba hloupá a všechoschopná kariéristka, která jde na věc přes postel). Asi by autorovi zacláněly ve výhledu do vnitřního světa hrdiny. Viktor totiž hodně času tráví přemýšlením, o světě a svém místě v něm. Jsou to úvahy, často s předmětem Viktorova vyprávění související jen volně, autorova jistota, že je dobré s nimi čtenáře seznámit, je však neotřesitelná. Podobně jako některým jiným novinářům na literárním poli se mu stává, že přehlcuje text faktickými údaji, snad v domnění, že tak může vzniknout skutečně obsažné dílo. „U Státní opery stočil do odbočovacího pruhu. Projel jednosměrnou odbočkou a ocitl se v proudu vozů v protisměru na Wilsonově třídě. Přejel dva pruhy a zařadil se do krajního vpravo. Ale jakmile dojel k parkovišti v horní části Václavského náměstí, nacházejícím se naproti budově někdejšího Federálního shromáždění, všiml si cedule s tučným červeným nápisem obsazeno.“ Pro napjaté čtenáře – nakonec to auto přeci jen zaparkuje.

Celý článek si přečtěte na EchoPrime nebo v aktuálním vydání Týdeníku Echo zde

Děti na objednávku Posouvání hranic: Náhradní mateřství, výroba dětí na zakázku. Smíme všechno, co umíme?
Jsme poslední romantici Sochař a malíř Jaroslav Róna o židovských předcích, svých souputnících i dávných civilizacích

Hesla: ,

Vážení diskutující, před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní či takové, které odporují obecné lidské slušnosti.