1

Nové tanky, stíhačky, ruční zbraně. Němci se vrací ke zbrojení

Speciální partnerskou zemí letošních Dnů NATO v Ostravě bylo Německo, jehož armáda tady návštěvníkům předvedla široké spektrum své moderní techniky. Na obloze se proháněl bojový letoun Eurofighter Typhoon, kdežto na zemi byl k vidění mj. tank Leopard 2 nebo samohybná houfnice PzH 2000. Zbraně s černými kříži na trupech a pancířích znovu připomněly to, na co se občas zapomíná, totiž status SRN jako vojenské velmoci.

Pravda, tento status v posledních dvou dekádách dosti utrpěl. Německá vojenská moc výrazně poklesla, což se v některých zemích vítalo s tichým potěšením, protože navzdory NATO a EU platí, že Němci mají dosud leckde (diplomaticky řečeno) kontroverzní image. Paradoxně však v posledních letech začaly stále silněji znít i hlasy volající po tom, aby náš západní soused své kapacity obnovil. Na scénu se tedy tiše vrací otázka, kterou Evropa řeší už nejméně 145 let: Je silná německá armáda potřebou, nebo naopak hrozbou?

Pozice Německa jako hlavní evropské kontinentální velmoci je něco jako geopolitický axiom. Před oněmi 145 lety se totiž Německo sjednotilo pod vládou „železného kancléře“ Bismarcka, ale špičkovou vojenskou mocností byla již země, jež tento proces iniciovala, tedy Prusko. Pak přišla první světová válka, během níž německá armáda Evropu opravdu vyděsila. Versailleská mírová smlouva proto poraženým Němcům nadiktovala obrovská omezení vojenské moci, ale současně v nich vzbudila sžíravou touhu po odplatě.

Adolf Hitler tyto emoce zachytil a využil, avšak tichá remilitarizace Německa probíhala již od počátku 20. let. Němci řadu omezení oné smlouvy prostě porušovali či obcházeli. Právě tak se zrodilo jejich tankové vojsko nebo letectvo. Strach z německé armády za „Velké války“ nebyl ničím proti tomu, co znamenala za druhé světové války. Nelze se proto příliš divit, že velmoci chtěly německou vojenskou sílu opravdu důkladně „zkrotit“.

Podle některých plánů se Německo mělo rozdělit na několik částí, průmysl měl takřka zmizet, ozbrojené síly již neměly existovat. Realita studené války sice vedla k tomu, že existovala dvě Německa, ale myšlenky na zánik průmyslu a armády měly jen velmi krátké trvání, jelikož obě supervelmoci začaly „svoje“ Německa posléze opět vyzbrojovat. Je ovšem nutno dodat, že tak nečinily s příliš velkým potěšením, nýbrž z nutnosti.

NDR se (třeba na rozdíl od Československa) nikdy netěšila skutečné důvěře Sovětského svazu a východní Němci to Sovětům opláceli špatně skrývaným pohrdáním. Američané váhali, jestli dát Němcům „druhou šanci“. Navzdory pochopitelné opatrnosti Francouzů a Britů to udělali a Západní Německo bylo poté přijato i do NATO. Bylo však příznačné, jak se tehdy popisovalo zadání této organizace: Keep Americans in, Russians out, Germans down. Jinak řečeno: Držet Američany v Evropě, Rusy mimo Evropu a Němce při zemi.

Západ pochopil, že v realitě studené války nelze udržet Německo bez armády, takže bude lépe ho mít pod kontrolou, resp. „ochočit“ jeho sílu pro obranu Západu. Existovala totiž i obava, že v opačném případě by Německo nakonec stejně zesílilo tak, že by se opět stalo hrozbou. Dnes už si jen málokdo vzpomene, jakou podporu kdysi mělo v SRN hnutí „vlastenecké neutrality“, tedy požadavek sjednocení obou německých států, jejich udržení mimo oba mocenské bloky a uskutečňování zcela samostatné bezpečnostní politiky.

Západoněmecký Bundeswehr se každopádně vypracoval na perfektní ozbrojenou sílu, která se v polovině 80. let mohla chlubit téměř půlmilionem mužů v aktivní službě. Západní Německo tak mělo (po USA a Turecku) třetí největší armádu v Alianci. Zákonitě se tak stalo oblíbeným „strašákem“ komunistické propagandy, která vždycky začínala americkým imperialismem, po kterém ale téměř vždy následoval západoněmecký revanšismus.

Německo si znovu vybudovalo i vyspělý zbrojní průmysl a zařadilo se mezi největší exportéry zbraní. Nemělo snadnou pozici, jelikož (na rozdíl od USA, SSSR a Francie) nemohlo spoléhat na satelity či tradiční zákazníky. Příslovečná kvalita německých výrobků však nakonec slavila úspěch. Ruční zbraně od značky Heckler & Koch, tanky Leopard, hladinové lodě řady MEKO či ponorky Typ 209 se staly skutečnými bestsellery.

Německý zbrojní export se stále udržuje v první pětce světového žebříčku, avšak Bundeswehr prožíval po konci studené války velice hubená léta. Škrty samozřejmě zasáhly všechny státy a armády, jenže v případě sjednoceného Německa byly obzvláště silné (mj. právě proto, že bylo třeba „zaplatit sjednocení“). Dnes má německá armáda necelých 180 000 mužů, a tak je menší než francouzská. A kdybychom brali do úvahy také aktivní zálohy, tak Němci v Alianci spadli z hlediska počtů dokonce až na páté místo za Brity.

Pro mnoho Němců musí být tristní pomyšlení, že jako tradiční kontinentální velmoc dnes mají pozemní síly s asi 60 000 vojáky, kdežto britské pozemní síly mají 88 000 příslušníků. Stojí tu možná za připomínku, že Bismarck kdysi dostal otázku, co by udělal, kdyby se britská armáda vylodila na pobřeží Německa. „Železný kancléř“ prý odvětil, že by poslal pruskou policii, aby ji zatkla. Ano, situace se v řadě ohledů skutečně změnila.

Tváří v tvář zhoršující se bezpečnostní situaci proto v Německu znovu sílí volání po obnovení povinné vojenské služby. Němci se jí drželi hodně dlouho, zrušili ji až roku 2011 a stále trvají pochybnosti, zda šlo o správný krok. Pravicová strana AfD má tento bod obsažen v programu, ale podobně se vyjadřují i jednotliví politici z dalších stran, řada vojáků a civilních odborníků. Nejde ovšem pouze o počty mužů, protože znepokojení budí i redukce řady kategorií techniky a evidentní zastarávání některých významných typů zbraní.

Není divu, že to bylo právě Německo, které na loňské představení ruského tanku T-14 Armata jako první reagovalo zahájením vývoje nového tanku. Program nese oficiální označení MGCS (Main Ground Combat System), ale zpravidla se označuje jako „Leopard 3“. Patrně se k němu připojí Francie a zájem projevilo i Polsko. Podle kuloárních informací postupuje projekt velmi rychle, protože se vlastně jen „oprašují“ koncepty tanků nové generace z konce studené války, takže design nového tanku je údajně téměř hotový.

O novou techniku však stojí i německé letectvo. Firma Airbus Defence and Space publikovala první vizi nového bojového letadla FCAS (Future Combat Air System), které by mělo po roce 2030 nahradit soudobé stroje Tornado. Navzdory dřívějším tvrzením, že Evropa už pilotované bojové letouny patrně stavět nebude, má být FCAS pilotovaný stroj, jenž bude sloužit mj. jako velitelská platforma pro „roje“ bezpilotních prostředků.

Údiv některých komentátorů nad tím, že Němci „táhnou“ projekty dvou nových typů techniky v klíčových kategoriích (tedy tancích a nadzvukových letounech), ukazuje spíše na nedostatky ve znalostech historie a geopolitiky. Krize a napětí v mezinárodních vztazích způsobuje, že se Němci vrací ke zbrojení a chtějí obnovit pozici hlavní vojenské síly na evropském kontinentu. Nejde o normativní hodnocení, je to jen konstatování faktu, který by však neměl překvapovat, neboť geopolitické zákonitosti prostě pořád platí.

Je ještě třeba zdůraznit, že členství Německa v NATO a EU na to nemá takřka žádný vliv, protože geopolitické axiomy se nedají změnit dokonce ani z Bruselu. Obrovský politický a ekonomický význam Německa pro Evropu si jistě každý uvědomuje, ale zkrátka bude nutno si zvyknout, že totéž platí o vojenské dimenzi. Vnucuje se samozřejmě otázka, co z toho může výhledově plynout pro další státy. Např. prestižní americký analytik George Friedman v knize Ohrožená Evropa neskrývá obavy z růstu německé moci.

Může tak remilitarizace Německa skutečně znamenat hrozbu? Vojenské kapacity samy o sobě nebezpečné nejsou, protože záleží zejména na tom, co s nimi zamýšlejí politici. Silná a aktivní SRN může být (jako kdysi) i jedním ze stavebních kamenů obrany Západu. Volby v Německu bychom tedy měli velmi pečlivě sledovat nejen kvůli migrační krizi, ale také kvůli tomu, že se v nich může rozhodovat o smyslu německé armády.

Další zajímavé články si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo zde

Týdeník Echo si můžete koupit zde

Děti na objednávku Posouvání hranic: Náhradní mateřství, výroba dětí na zakázku. Smíme všechno, co umíme?
Jsme poslední romantici Sochař a malíř Jaroslav Róna o židovských předcích, svých souputnících i dávných civilizacích

Hesla: ,

/
Vojenský a bezpečnostní analytik

Vojenský a bezpečnostní analytik a publicista. Zabývá se tématy moderních zbraní, ozbrojených sil, konfliktů a bezpečnostních hrozeb. Pravidelně přispívá např. do časopisů ATM, Střelecká revue, Válka Revue nebo II. světová a vydal knihu Zbraně 21. století (2009). Narodil se v roce 1983 a žije v Tišnově.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující, před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní či takové, které odporují obecné lidské slušnosti.