1 Rozhovor se šéfem NG Jiřím Fajtem

„Volali od Klause, že v názvu nesmí být slovo Boží“

TÝDENÍK ECHO

Jiří Fajt bude za měsíc třetím rokem ve funkci ředitele Národní galerie a až na pár škarohlídů se veřejnost shoduje, že si vede dobře. Veletržní palác se ze zakletého domu stal živým místem, palác Kinských se proměňuje v perlu Starého Města, celá instituce získává dynamičtější drive. A hlavně se po Fajtovi už nebude možné vymlouvat, že se v Praze nekonají žádné významné výstavy. Momentálně zde vystavují dvě esa současného světového umění: Gerhard Richter a Aj Wej-wej, k nimiž bychom mohli sebevědomě přiřadit i naše eso, Františka Skálu. To vše je snad dobrým důvodem k rozhovoru trochu osobnějšího ladění.

Ve vašem životopise člověk s překvapením zjistí, že jste absolvoval vysokou školu zemědělskou. Jak jste se tam ocitnul?

To souvisí s mou tehdejší nevyhraněností. Tehdy jsem na asi docela slušné úrovni hrál basketbal, nejdříve dorosteneckou ligu, pak krátce za vysoké školy a nakonec léty za Bohemku národní ligu. Sport pro mě znamenal hodně, kromě jiného jsem se naučil být součástí kolektivu. Jsem extrovert – potřebuji kolem sebe lidi, s nimiž mohu vše probírat. Nejdřív jsem si myslel, že bych po gymnáziu šel na sportovní fakultu. To se však nezdálo rodičům, kteří namítali, že se sportem neuživím, budu ho hrát tak do pětatřiceti, a pak co? Taky jsem už sice myslel na dějiny umění, věděl jsem ovšem, že nikdy nebudu mít tak dobrou protekci, abych se tam dostal. No a bez ní to tenkrát prostě nešlo... Navíc dějiny umění se neotevíraly každoročně. A tak padla volba na zemědělskou školu. Doma jsme měli akvária a andulky, tak bylo usouzeno, že mám vlastně vztah k přírodě, a šel jsem tam. No a samozřejmě jsem nechtěl jít na dva roky na vojnu. Tehdy mě ani nenapadalo plánovat nějaký profesní život, slovo kariéra bylo negativně vnímané.

Takže jste vystudovaný zemědělský inženýr?

Ano, inženýr zootechnik. Nedávno jsem na to vzpomínal a uvědomil si, že si vůbec nemůžu vzpomenout na okamžiky, kdy jsem psal diplomku. Školu jsem absolvoval s individuálním studijním plánem vrcholového sportovce, v závěru jsem se dostal na katedru fyziologie a biochemie, což mě docela lákalo, ale samozřejmě jsem ničemu nerozuměl. A tehdy se mě docent Koudelka zeptal, zda se nechci v diplomové práci věnovat „aplikaci kyseliny bioorotové na syntézu bílkovin v játrech, penkreatu a krvi u kura domácího“... Já netušil, o čem mluví, ale kývnul jsem, jako že to přesně mě zajímá. Pak mi docela dlouho trvalo, než jsem si ten název vůbec zapamatoval, natož abych věděl, jak na to. Spočívalo to v tom, že se tehdy za valuty dovážela rybokostní moučka z Norska, která se přidávala do krmiva ve velkochovech a urychlovala růst kuřat. A já měl ověřit, jestli tato chemicky vyráběná kyselina tu drahou moučku nemůže nahradit. A bohužel jsem zjistil, že tato chemikálie ji nahradit může. S tím jsem pak vyhrál i nějakou mezinárodní vědeckou soutěž...

A díky ní přibrala kuřata na váze. To je jistě záslužné. Pracoval jste pak někdy v zemědělství?

Ne, nikdy. Dokonce jsem při státnicích musel slíbit, že nikdy nepůjdu do zemědělské praxe. Při závěrečných zkouškách se totiž odehrála docela trapná scénka. Na zootechnika jsem si vytáhl triviální otázku na dojení krav, já ale měl nějaký blackout nebo co a nemohl si vzpomenout, jak se nazývá ta část kravího těla, z níž teče mléko. A protože se komise s umanutě nabízenými cecky nechtěla uspokojit...

Chacha, neříká se tomu struky?

No jistě… Komise mě celou dobu útrpně sledovala, pak se radili a nakonec mi předsedkyně, docentka Benešovská, laskavě sdělila, že to dostanu za podmínky, že nikdy nepůjdu do praxe. To jsem ihned slíbil a také s radostí splnil. Před pár lety jsem potkal na Staroměstské radnici kultivovanou starší dámu, představila se jako docentka Benešovská a říká mi: „Pane doktore, já vás celá léta sleduji a jsem tak ráda, že jste dbal mé prosby a svůj slib splnil.“

Po zemědělské škole jste šel na vojnu?

Ano, rukoval jsem jako vedoucí čety cisteren na vojenské letiště v Žatci. Těch pár týdnů bylo docela divokých. Pak jsem byl převelen na jiné letiště, v Plané u Českých Budějovic, kde byl vojenský oddíl basketbalu a chtěli vyhrát postup do národní ligy, což se bez větších problémů povedlo. Oficiálně jsem byl veden jako mechanik záchytného zařízení letounů, dodnes ale nevím, jak to vlastně vypadá, hrál jsem jenom basket...

To byly horší způsoby, jak prožít vojnu. Pak jste myslím umýval okna.

Po vojně jsem se zapsal na intenzivní kurz angličtiny na pražské jazykové škole na Národní třídě, peníze si vydělával různými brigádami a hrál basket. Tehdy mě jednou kontrolovala VB a zjistila, že nemám razítko zaměstnavatele v občance. Jako příživník jsem se tak musel nechat někde zaměstnat. Již ani nevím, kdo mi tehdy doporučil Úklid, podnik hl. města Prahy, v Mikulandské ulici, kde jsem jako myč oken setrval takřka čtyři roky, a to v dobré společnosti: Miloslav Vlk, Luboš Dobrovský, Martin Fendrych, Rudolf Zeman a řada dalších.

Celý rozhovor čtěte na EchoPrime nebo v aktuálním vydání Týdeníku Echo.

Bitcoin: pizza za miliardu a zabiják státu Digitální měna, do níž vkládají naděje nejrůznější nadšenci, si veřejnost získává jen velmi pomalu
Propil se do nebes Tvůrce románového šperku české literatury Jaroslava Haška přivedla záliba v bizarnostech až do řad bolševických teroristů

Hesla: ,

Vážení diskutující, před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní či takové, které odporují obecné lidské slušnosti.