K jídlu už nebyly ani krysy. Rok v pracovním táboře KLDR

Narodila se v Severní Koreji. Chtěla utéct, aby se zachránila před hladomorem, ale daleko se nedostala. Z Číny ji deportovali zpět a putovala rovnou do jednoho z nejdrsnějších pracovních táborů. O extrémních podmínkách v komunistické zemi věčného prezidenta Kim Ir-sena vypráví Park Ji-hyun, které se nakonec podařilo uprchnout do Evropy.

„Všichni lidé hladoví. Je to prostě jedno velké vězení,“ vypráví se slzami v očích Ji-hyun, které se jako jedné z mála podařilo ze zaostalé komunistické země utéct. Poprvé se o to pokusila už v devadesátých letech, kdy zemi zastihl krutý hladomor. O život připravil více než milión lidí. Na její děsivý příběh upozornila nezisková organizace Amnesty International.

„Nechala jsem vlastního otce umřít, abych si zachránila kůži.“ 

Během hladomoru v 90. letech byla část rodiny Park Ji-hyun přesídlena z rodné vesnice. Dívka se musela o těžce nemocného otce postarat sama. Když se jeho stav zhoršil a nebyl schopen už ani mluvit, přál si jediné. „Mával rukama a snažil se mi vysvětlit, že chce, abych ze země utekla,“ vzpomíná Ji-hyun, proč umírajícího otce nakonec nechala vydechnout naposledy zcela samotného. „Jako sobecké dítě jsem ho opustila, abych si zachránila vlastní kůži,“ viní se žena z toho, že otce nakonec poslechla a společně s bratrem se vydala na útěk ze Severní Koreje. Do Číny uprchli díky překupníkům. 

Prodaná jako otrok 

V Číně byli s bratrem zhruba dva týdny, když jí překupníci poručili vdát se za místního Číňana. „Řekli, že mě prodají a z peněz pak bude žít moje rodina. Neměla jsem na výběr. Pohrozili mi, že nás jinak deportují zpět.“ Ji-hyun nakonec souhlasila a na vesnickém tržišti ji nabízeli přes měsíc. „Je to skoro stejné jako obchod se zvířaty,“ vzpomíná vězněná žena.

„Když jste prodáni, tak musíte poslouchat toho, kdo vás koupí.“

„Pokud mě v nejmenším neuposlechneš, tak tě nahlásím úřadům. Klidně tě můžu i zabít. Nikdo to nebude řešit a nikoho to nebude zajímat,“ vyhrožoval jí muž, který za ni na trhu zaplatil 5000 yuanů, což je přibližně 18 tisíc korun. O pár měsíců později Ji-hyun otěhotněla. Nikdo se o ni ale nepostaral. V těžkých bolestech rodila jedenáct hodin úplně sama, ukrytá v místní strážní stanici.

V Číně strávila celých šest let. Přesto ji pak někdo nahlásil úřadům, které ji deportovaly zpět do Severní Koreje. Nesměla se ani rozloučit s vlastním synem. Obviněna z útěku motivovaného ekonomickými důvody, byla odsouzena do jednoho z nejkrutějších pracovních táborů v zemi. Měla ale štěstí. Pokud by ji přiřkly politické důvody, musela by do tábora mezi politické vězně. „Odtud se nikdo nevrátí,“ vysvětluje Ji-hyun.

Pracovat hůř, než zvířata 

„Dozorci se zde nazývají učitelé. Když měli dobrou náladu, nechali nás používat záchody. Jednou jsem tam ale musela akutně vběhnout bez povolení. Za trest jsem výkaly čistila holýma rukama,“ přibližuje ponižující tresty z tábora. „Když vás načapali, jak se snažíte potají vyprat svůj ručník, za trest jste ho musela špinavý od krve nosit na hlavě a prosit o odpuštění.“

„Když měli dozorci dobrou náladu, nechali nás používat záchody.“

Všechny vězenkyně musely vstávat denně v půl páté ráno. Jedlo se však až po práci, což znamená tak kolem osmé nebo deváté večer. Pak se ještě společně modlily k vůdci, recitovaly texty komunistické strany, zpívaly písně a probíraly celodenní práci. Většinou skončily až kolem půlnoci.

Ženy pracovaly v podstatě místo zvířat. „Musely jsme holýma rukama vyklidit horský svah, abychom tam pak vybudovaly terasovitá pole. Čtyři z nás musely tlačit povoz s asi tak tunou hlíny. Ale nemohly jsme jen chodit, nutili nás s vozem utíkat.“ 

Při sklizni na poli byly uvězněné ženy tak hladové, že tajně ukusovaly syrové brambory ještě s hlínou kolem. „Jedly bychom cokoliv, jenomže tam už nebyly k jídlu ani žádné rostliny, krysy nebo hadi,“ vysvětluje Ji-hyun.

Když chytila do nohy tetanus a její stav se rapidně zhoršil, z tábora byla propuštěna. Nemohla totiž ani chodit, natož s ostatními pracovat. Vrátila se zpět do rodného města, kde žila na ulici. 

Znovu k překupníkům 

Ji-hyun toužila po setkání s vlastním synem. Opět se skontaktovala s překupníky a podařilo se jí uprchnout do Číny. Syna, který zatím v Číně strádal podobně jako jeho matka v pracovním táboře, našla v podstatě náhodou. „Nevěřila jsem vlastním očím, když jsem ho poprvé uviděla. Byl celý totálně špinavý, loupala se mu kůže po celém těle. Roky nejedl nic jiného, než obyčejnou rýži se sojovou omáčkou.“

Zůstávat v Číně pro ně nebylo bezpečné. Proto se přidali k dalším uprchlíkům na cestě do Mongolska. Když viděla čínskou policii a čekala naprostý konec, zachránil je na hranicích neznámý muž. Dnes s ním Ji-hyun žije ve Velké Británii v Manchesteru a mají celkem tři děti.

Celý rozhovor s Ji-hyun můžete shlédnout na videu.