Churchillův život s minimem přátel a tisíci nepřátel

24. ledna uplyne 50 let od úmrtí Winstona Churchilla – jedné z  určujících osobností XX. století a nepochybně jedné z největších postav britské historie. Jeho osobnost a odkaz jsou i po půl století předmětem úcty a obdivu, a to nejen v jeho vlasti. I v našem hlavním městě na nás shlíží jeho socha i busta a jeho jméno nesou náměstí a ulice. Ještě v loňském roce vyznamenal prezident Miloš Zeman Winstona Churchilla in memoriam nejvyšším českým vyznamenáním. Proč britský státník stále přitahuje takovou pozornost?

Možná nejen proto, že zanechal za sebou mimořádné dílo – provedl svůj národ vítězně nejtěžší existenční zkouškou za druhé světové války a stal se symbolem nezlomného odporu proti tyranii všeho druhu. Churchill k nám hovoří i celým svým bouřlivým životem, který trval mimořádných devadesát let. A byl to život skutečně lidský, plný boje a vítězství, ale i proher a omylů, tvrdohlavé neústupnosti a obdivuhodné vytrvalosti i zbrklé netrpělivosti a dobrodružného avanturismu, život s minimem přátel a tisíci nepřátel, které na běžícím pásu vyráběla jeho nezkrotná povaha. A jeho dílo, to není pouze politika, v níž dosáhl jako jedenáctinásobný ministr a dvojnásobný premiér největších úspěchů. Pozoruhodný byl i jako novinář, spisovatel, historik a malíř. Za svou literární činnost obdržel v roce 1953 Nobelovu cenu za literaturu a jeho obrazy visí v britské Národní galerii. Jeho energie a rozsah aktivit byly ohromující. Proto dodes inspiruje, nikoliv pouze jako historická postava, ale jako člověk, který oslovuje i po půlstoletí lidi mimo svou zemi i dobu.

Winston Churchill se narodil 30. listopadu 1874 do rodiny patřící k nejvyšší britské aristokracii. Jeho prapředkem byl John Churchill, vévoda z Marlborough, slavný britský vojevůdce z dob válek o španělské dědictví a přítel našeho (rakouského) Evžena Savojského. Otec byl významný politik Konzervativní strany, matka Američanka, dcera jednoho ze spolumajitelů listu New York Times. Po ní zřejmě zdědil literární nadání a aktivní, netrpělivou povahu.

Přestože jako student příliš nevynikal, jeho původ a rodinné zázemí mu ve viktoriánské Anglii otevíraly dveře ke kariéře. Tu zahájil nejprve v armádě jako vojenský korespondent a rychle se proslavil zprávami o koloniálních expedicích v Indii a Súdánu. Tam se zúčastnil i slavné bitvy u Ommdurmánu, kde britská vojska porazila islamistické mahdisty (doba se příliš nemění) a propojila britské državy v Africe od Káhiry do Kapského města. Celonárodní popularitu mu však přinesla až účast v búrské válce v Jižní Africe v roce 1899. Dobrodružný útěk z búrského zajetí z něho udělal válečného hrdinu a otevřel mu v roce 1900 cestu ke zvolení do parlamentu za konzervativce.

Jako politik se Churchill nenechával příliš svazovat stranictvím. S Konzervativní stranou se brzy rozešel, v roce 1904 přestoupil k liberálům, za něž o dva roky později vstoupil do vlády a vystřídal postupně několik ministerských postů.

První světová válka jej zastihla jako prvního lorda Admirality (ministra námořnictva). Netrpělivý a dobrodružný mladý ministr se do válečné historie zapsal především jako duchovní otec tzv. Galipolské operace, jež měla ovládnutím Dardanel vyřadit Turecko z války. Spojenecké vylodění se však změnilo v masakr a jednu z velkých válečných porážek Dohody, což stálo Churchilla vládní post (1915).

Do vlády se vrátil až na samém sklonku války v roce 1917 a proslul jako zuřivý odpůrce bolševické revoluce v Rusku a propagátor západní intervence proti sovětskému režimu.

Po volební porážce v roce 1924 opustil Churchill liberály a vrátil se k toryům, za něž se okamžitě stal ministrem financí. V této funkci se zapsal do dějin zhodnocením libry jejím návratem ke zlatému standardu, což mělo katastrofální dopad na britský exportní průmysl. Výsledkem byla generální stávka a pád vlády. Toto nejhorší rozhodnutí Churchillovy kariéry, jak je on sám hodnotil, okomentoval dokonce J.M. Keynes ve spisu „Economic consequences of Mr. Churchill“. Winston získal reputaci nepříliš úspěšného, kontroverzního hazardéra a nejvyšší patra politiky se mu uzavřela. Byl považován za odbytou veličinu. Jeho pověst extrémisty posiloval tvrdý postoj vůči expandujícímu nacistickému režimu v Německu a kritika politiky appeasementu prosazované vedením Konzervativní strany.

Vypuknutí druhé světové války vše změnilo. Bylo evidentní porážkou appeaserů a přineslo Churchillovi návrat do funkce prvního lorda Admirality. S energií sobě vlastní vedl boj proti německým ponorkám a prosazoval proti vůli kabinetu aktivní vedení války. Po obsazení Norska nacisty v květnu 1940 se stal premiérem – právě v nejtěžší chvíli před zahájením německého útoku na západní frontě.

Jeho slavný projev, v němž národu nabidl pouze „krev, dřinu, slzy a pot“ předznamenal nepoddajnou zarputilost a odvážné odhodlání, s nímž vedl Británii po celou válku. Zabránil zhroucení po porážce Francie a nepovolil ani ve zdánlivě bezvýchodné prozici osamělé Británie vůči Německu ovládajícímu celou Evropu. Vytvořil a prohloubil britsko-americké vojenské a politické spojenectví, které se stalo základem transatlantických vztahů do dnešních dnů. Po napadení Sovětského svazu starý arcinepřítel komunismu neváhal s vytvořením britsko-rusko-amerického spojenectví k porážce nacismu.

Jako člen „velké trojky“ rozhodující o osudech světa byl velkým protihráčem Stalina snažícím se neúnavně zabránit či zkomplikovat ovládnutí východní Evropy Sovětským svazem. Jeho neštěstím bylo, že Británie na to byla již příliš slabá, závislá na Američanech, částečně naivních vzhledem ke Stalinovi a částečně připravujících se převzít pozice oslabené Británie. Neuspěl ve své snaze vést útok místo na Západě na jihu Evropy a přehradit tak postup Rudé armády, neuspěl v otázce polských hranic. Přesto byl neúnavným a nesmlouvavým hráčem a bojovníkem.

Byl všechno jiné, než je současný ideál politika - pokryteckého lidskoprávního šiřitele dobra. Jediným smyslem jeho politiky byla obrana zájmů Britského impéria a tomu podřizoval vše. Americký mesianismus a neproduktivní moralistní přístup k politice jej trápil při pohledu na kroky cynického Stalina. Ani jemu samému však nebyla cynická reálpolitika cizí a vytrvale se pouštěl se Stalinem do dělení poválečných sfér vlivu v Evropě. Ve vztahu k nepřátelům to se soucitem nepřeháněl. Proto neváhal dát souhlas i k takovým akcím, jako bylo zničení Drážďan a dalších německých měst kobercovým bombardováním.

Byl otevřeným a hlasitým zastáncem poválečného odsunu německých menšin ze sousedních zemí. Zabýval se i plány na rozdělení Německa na více států a jeho deindustrializaci. Vývoj událostí na konci války již nic takového ale neumožnil. V červnu 1945 po prohraných volbách v čele vlády skončil. Pro Stalina to byl důkaz méněcennosti parlamentní demokracie.

Winston Churchill dosáhl největšího vítězství v britských dějinách, ale bylo to vítězství Pyrrhovo. Jeho vlast ve válce vykrvácela, následně ztratila své impérium a stala se druhořadou evropskou mocností. Nacistickou hrozbu nahradila hrozba sovětská. A byl to Churchill, který první ve svém slavném Fultonském projevu nazval nové poměry pravým jménem – jako spuštění železné opony. V počínající studené válce se ještě jednou vrátil do čela jako premiér v letech 1951 – 1955 a marně se snažil bránit rozkladu impéria.

Již za svého života se stal symbolem britské houževnatosti, odvahy, tvrdosti i humoru. Milovník whisky a doutníků přežil své protivníky i partnery, zahanbil nepřátele a stal se vzorem následovníkům. Nebýt druhé světové války stačilo málo a skončil by jako sice výrazný, ale nepříliš úspěšný politik místního významu. Velká doba ale velké muže vyhledává a Winston Chruchill měl to štěstí, že se takové doby dožil a pomohl ji vytvářet.