Syrská občanská válka: blíž, než si myslíte
Občanská válka v Sýrii trvá už čtyři roky, ale právě proto, že trvá tak dlouhou, jsme si na tento hrozivý konflikt s jeho 150 000 tisíci lidskými obětmi a milióny uprchlíků zvykli a víceméně jej při sledování zpráv provinile vytěsňujeme: je to sice strašné, ale co my s tím? Až tento týden se bleskově ukázal celý jeho ničivý potenciál: když jsou vojenské jednotky organizace, jež si říká Islámský stát Iráku a Levantu (ISIS) a vyrostl z odnože irácké al Kajdy, 80 kilometrů od Bagdádu, najednou vidíme, že už to není tak docela syrská občanská válka.
Když v roce 2011 odešli z Iráku poslední američtí vojáci, prohlásil prezident Obama, že opouštějí „suverénní, stabilní a soběstačný Irák.“ Když americké zvláštní jednotky dostihly Usámu bin Ladina, tvrdil Obama, že al Kajda je „na útěku“. Evidentně nic z toho není pravda.
ISIS, jehož předchůdce Američané vyhnali z Iráku, se v Sýrii postupem času vypracoval v nejakceschopnější složku proti asadovského povstání. Takže původně nepravdivá tvrzení, že Asadův režim bojuje proti extremistům, jež by Západ neměl podporovat, se stala víceméně pravdivá. ISIS se ze všech výhonků al Kajdy podařilo dostat se nejblíž k cíli vytvoření skutečného islámského státu. Má pevnou strukturu a území, jež ovládá, skutečně spravuje jako stát, mimo jiné vybírá daně a zavádí pevnou veřejnou morálku – výmluvný je třeba tento klip. Jeho ozbrojenci mají blíž k vojenským jednotkám než k partyzánům. Dvoumiliónový Mosul dobylo pouhých 800 jeho bojovníků, před nimiž se dalo na útěk 3000 vojáků irácké armády. Zatímco islamofašistický teroristický stát se pomalu zhmotňuje, irácký stát se pomalu rozkládá – iráčtí šiité narukují do milic, poněvadž nevěří, že pravidelná armáda je schopna je ochránit.
Američané před odchodem v roce 2011 vyjednávali o zachování malé vojenské mise v Iráku, ale tato jednání zkrachovala. Kontingent měl mít dva hlavní úkoly, cvičit irácká vojska a poskytovat jim rozvědnou a jinou podporu, a pak jeden nepsaný úkol: krotit iráckého prezidenta al Malikiho, jehož autoritářské, sektářské tendence byly dlouho známé. Jednání nedopadla pro vlažný zájem z obou stran. Maliki pak svou politikou přiživoval sunnitské povstalecké hnutí. Dnes mu teče do bot a žadoní u Američanů o letecké údery.
Jedním z šokujících důsledků může být, že z Američanů a Íránců se stanou de fakto spojenci. Pro Írán je Asadův režim nejdůležitější klientský stát, a proto je ochoten do porážky sunnitských povstalců z ISIS investovat hodně. Jednotky jeho republikánských gard prý už na irácké území vstoupily. Bizarní americko-íránské spojenectví by mohlo mít nedozírné důsledky.
Další nepředvídatelné důsledky může mít konflikt pro irácké Kurdy. Irácký Kurdistán je málo zdůrazňovaná „success story“ zahraniční vojenské intervence. Po pádu vyhnání Saddáma Husajna z Kuvajtu v roce 1991 zavedli Američané a Britové na severu Iráku bezletovou zónu, jež měla chránit irácké Kurdy proti Saddámovým represím (kromě letadel fakticky nepouštěla na sever země ani Saddámovy pozemní jednotky). Kurdům se pod ochranou bezletové zóny podařilo vybudovat fungující stát, jež byl schopen poskytovat základní služby a panoval v něm čilý politický život. Oázou klidu Kurdistán zůstal i po Saddámově pádu, neustále se ovšem přetahoval s Bagdádem o míru autonomie a pravomoc nakládat s ropným bohatstvím. Nyní už byl dokončen ropovod z Kurdistánu do Turecka, irácká vláda ovšem vyhrožuje arbitráží každému, kdo by kurdskou ropu koupil. Přesto některé globální firmy, třeba Chevron, v Kurdistánu investují. Šance Kurdů teď prudce stoupnou, kurdské milice jsou v lepší kondici než irácká armáda, islamistům z ISIS úspěšně čelí a nyní preventivně obsadily město Kirkúk. Pokud bude Maliki chtít jejich pomoc proti existenční hrozbě ISIS, bude muset spolknout hodně hrdosti.
Do Evropy doléhají a budou čím dál tím víc doléhat ozvuky syrské války dvěma kanály: zaprvé setrvale vysokými cenami ropy. „Neklid v Iráku hrozí posílit trend posledních tří let, kdy se z geopolitických otřesů stala nová norma,“ napsal známý odborník na energetickou politiku Steve LeVine v časopise Quartz. A ten druhý kanál? ISIS je velmi efektivní ve verbování „džihádistických turistů“, jejichž počet v jejich řadách může jít do tisíců a nemálo z nich pochází z Evropy. A tam se i vracejí. Islamistický stát v Sýrii a Iráku by byl skvělým bezpečným útočištěm pro teroristy podnikající útoky na západní cíle – mnohem lepším než byl Afghánistán.
Připomeňme, že právě toto, a ne pouhá pomsta za jedenácté září, bylo hlavním důvodem, proč Američané považovali za nutné svrhnout talibanský režim. První vlaštovky už se objevují: střelec, který 24. května zabil čtyři lidi v bruselském Židovském muzeu, byl francouzský občan, který se vrátil ze Sýrie. Od loňska překazily bezpečnostní složky v Británii, Itálii a Francii přípravu přinejmenším tří teroristických útoků, na nichž se podíleli navrátilci ze Sýrie. Izraelský odborník na boj s terorismem Boaz Ganor nedávno v rozhovoru pro MF DNES varoval, že Česká republika se svými židovskými památkami, přitahujícími izraelské turisty, může být pro teroristy lákavým cílem.
