Odlesk Babišovy hroudy zlata

Kampaň do komunálních voleb nechává občas vykvést květům podivných barev a vůní. Jedním takovým je například rozhovor kandidátky politické strany ANO (která si říká kupodivu „hnutí“: Stačí jenom povrchní znalost historie, aby se člověk tomuto označení vyhýbal obloukem…) na post primátorky hlavního města Prahy, Adriany Krnáčové pro týdeník Respekt (14. 9. 2014).

Je možné, že daný text je již dávno zařazen do archivů sociálních věd, aby z něho, až uzraje čas, mohli ambiciózní odborníci vydestilovat nahé pravdy o stavu liberální společnosti ve druhém desetiletí dvacátého prvního století. Než se tak stane (a ono to potrvá, neboť podobné analýzy vznikají vždy až s určitým časovým odstupem, neb současník prostě nemá ten nadhled, že), lze jej použít jinak: jako podklad k obecnější úvaze o podobách vlády, kterými lidstvo obšťastňuje samo sebe od doby, kdy sebejistým krokem vykráčelo z pralesů do historie.

Než k této úvaze přistoupíme, připomeňme si několik pozoruhodných vět, které v rozhovoru padly: „On [Andrej Babiš] dokáže být velice přesvědčivý, dokonce i emocionálně přesvědčivý. … [Andrej Babiš] píše sms ráno v půl páté, pak telefonuje, pět minut na vás přenáší to své přesvědčení … [Andrej Babiš] se na vás dívá, a řekne několik vět typu: to přece nemůžete nevzít! Je to určitý druh emocionálního ne snad vydírání, ale nátlaku, řekla bych. … Pro mě je garance pan Babiš, když si někoho vybere, je to pro mě garance – a jeho volbu nezpochybňuji. … Andreje Babiše si velice vážím, je pro mě vzorem, jako podnikatel, jako člověk, jako politik …“

Tolik Adriana Krnáčová. Shrneme-li nejenom tyto, ale i řadu jiných výroků v daném rozhovoru, a i další zprávy, která především kriticky zaměřená média právě teď před volbami přinášejí - nejnovější z nich je patrně naprosto neodolatelný ANOvský „manuál na dotěry“, o němž čerstvě informovalo Právo (viz komentář Ondřeje Štindla zde), dostaneme množství charakteristického materiálu. A s ním už se dá leccos podniknout, aplikujeme-li na něj teorii panství (ve smyslu autority, panování, vlády – přesný ekvivalent německého termínu Herrschaft v češtině neexistuje) německého sociologa Maxe Webera (1864-1920).

Vzhledem k charakteru daného materiálu se budeme zabývat v prvé řadě typem prvním – tak zvaným panstvím, či ještě lépe autoritou charismatickou. Naši obecnou představu o společenské organizaci, o tom, jak má „správně“ vypadat, totiž utvářejí téměř podvědomě fungující protiklady: vůči naší vlastní společenské organizaci, vnímané jako racionální, stojí v našich představách společnosti ovládané na základě charismatické autority: Naši společnost vnímáme jako stabilní, charismaticky vedenou jako nahodilou. Zde vládnou obecná pravidla, tam svévolné nápady jednotlivce. Zde máme různé společenské skupiny a funkce, tam jednostranný cíl, jemuž je podřízeno vše a tak dále.

Společnosti či společenství řízené charismatickou autoritou, mají jednoho charismatického vůdce, jehož musí jeho okolí „rozpoznat“: toto sdílené rozpoznání vůdce je ale možné pouze tehdy, pokud jsou pro okolí určité osoby (budoucího vůdce) identifikovatelné znaky, podle nichž jej lze jako charismatického vůdce vůbec definovat a jako takového následovat. Charisma tedy není určitou vlastností svého nositele (což je běžně rozšířený omyl v definici charismatu), nýbrž vzniká teprve v procesu komunikace: určitá osoba je „charismatická“ jen a pouze v případě, že její okolí právě toto v ní vidí.

O komunikovatelnosti charismatu, tedy o jeho prokázání vůči potencionálním následovníkům pak rozhoduje úspěch nositele: dokonaný zázrak uzdravení, déšť následující po provedení příslušného rituálu, úspěšný lov či válečná výprava. Jestliže se úspěch nedostaví, selhává i poslání nositele charismatu.

Weber považoval vládu na základě charismatické autority za záležitost raných fází společenského vývoje, v důsledku předpokládal vítězství instrumentální racionality v moderní společnosti, jež bude sdílet poznání o rozmanitých cílech lidské existence, na rozdíl od předracionálních společností, které si cílů lidské existence nejsou vědomy a vnímají je jako doménu transcendentální autority, tj. boha nebo bohů. Vláda charismatické autority se může nicméně podle něj kdykoliv vrátit, její podmínkou je kolektivně pociťovaný stav „nouze“ a „nadšení“, totiž připravenost společenství následovat toho či onoho „charismatika“. Vláda tohoto „charismatika“ pak může fungovat pouze jako „výjimečný stav“ - charisma a charismatická autorita jsou totiž nanejvýš labilní a jsou neustále a již od počátku vystaveny působení každodennosti, která se projevuje především tlakem ekonomických zájmů: Charismatik tak obvykle své charisma náhle nebo postupně ztrácí – opouští jej jeho „Bůh“, ztrácí magické, resp. zázračné schopnosti, jeho poslání se může rozplynout.

V takovém případě se mohou jeho následovníci zachovat několikerým způsobem: obrátí se destruktivně proti němu, začnou hledat nového charismatika, či charismaticky nastolený společenský řád tradicionalizují – charismatická autorita v takovém případě přechází na vyvolenou užší skupinu následovníků, charismatickou aristokracii (toto nastává i v případě, kdy charismatik náhle a v kulminačním bodě své charismatické vlády zemře). Charisma v takovém případě mění svou podstatu, ze síly původně revoluční se stává právní legitimace již dosaženého stavu.

Tolik v nejvyšší stručnosti Max Weber. Aplikujeme-li jeho teorii na situaci, v níž se podle všech indicií v současné době nachází politická strana ANO (k čemuž použijeme jako pramenný doklad výmluvné výroky Adriany K.), dojdeme k vědecky velmi zajímavému zjištění: ANO funguje v podstatě jako čistá forma charismatického společenství, to znamená na předracionální mentální úrovni svých příslušníků, projevujících iracionální „nadšení“ v přesvědčení, že nastal „stav nouze“ (do jaké míry budou toto nadšení sdílet voliči v nadcházejících komunálních volbách, bude vědecky ještě daleko zajímavější).

Nicméně zcela nejasné (alespoň zvenčí) je, jaké jsou znaky, podle nichž toto předracionální společenství identifikuje svého vůdce: Andrej Babiš, pokud víme, nemůže vykázat uzdravovací zázraky, nezařídil dosud déšť a ani nemá za sebou zvlášť úspěšnou loveckou výpravu. Lze samozřejmě namítnout, že potřeby předmoderních, rurálních a na přísunu masa z divočiny závislých komunit nejsou potřebami člověka urbanizované modernity, nicméně bylo by možné se na stejný problém podívat i jinak: předmoderní společnost byla na své charismatické vůdce opravdu tvrdá a maximálně náročná. Stačilo jedno zpackané dešťové kouzlo a veškerá, pečlivě budovaná charismatická aura byla v tahu.

Něco takového se současnému ministrovi financí stát nemůže - jak by potom dopadl, je otázka: Obrátili by se jeho následovníci proti němu? Rozpadlo by se stávající společenství? Pobili by se jeho diadochové, resp. charismatická aristokracie, o moc? A existuje v ANO vůbec nějaká charismatická aristokracie? Otázka nicméně zůstává: podle čeho rozeznávají jeho následovníci svého charismatického vůdce? Podle toho, že píše sms v půl páté ráno? Podle toho, že se „na vás dívá“? Že „na vás pět minut přenáší své přesvědčení?“ Opravdu stačí k vybudování charismatické aury v současné době tak málo? Nebo je nakonec rozhodující, že tu sms v půl páté ráno píše muž oblitý nikoliv snad aurou uzdravovatele, ale přece jenom aurou, a to velkého materiálního bohatství?

Je-li tomu skutečně tak, pak se potřeby současného člověka liší od potřeb člověka předmoderního opravdu propastně: Ten od svého charismatického vládce očekával uzdravení na těle a v lepším případě i na duchu. My už nic takového nepotřebujeme, nám stačí odlesk obyčejné hromady zlata.  

Přejít na diskusi