Dokáže si americké letectvo udržet převahu na bojišti?

Témata: , ,

V uplynulých dvou letech publikovalo americké letectvo několik významných dokumentů, jež obsahují formulaci jeho plánů pro budoucích dvacet let, resp. v horizontu roku 2035. Vyplývá z nich, že vojenskou dominanci USA má zabezpečit především informační nadvláda, operační pohotovost a technologická převaha. Co to všechno znamená? Jsou tyto představy realistické?

A jaké problémy by mohly jejich uskutečnění ohrozit? Ony vzletné termíny, spojující vojenský slang a moderní politický „newspeak“, ve skutečnosti není zase tak těžké rozluštit, resp. přeložit do srozumitelné řeči. Informační nadvláda znamená efektivní užívání nástrojů k získávání a zpracování informací (tj. průzkum, sledování, spojení, velení a řízení) a zároveň prostředků, které v tom zabrání nepřáteli (mj. zbraně elektronického boje). Američané tak mají mít dokonalý přehled o dění na bojišti, jenž jim umožní se bleskově rozhodovat a porážet hůře informovaného protivníka.

A jakého protivníka? V tomto smyslu se dostavuje změna oproti dřívější (leckdy marné) snaze předvídat, jak bude vypadat bezpečnostní prostředí, a tudíž i pravděpodobný nepřítel. Nově už se těmto predikcím přisuzuje menší význam a usiluje se o to, aby US Air Force mělo kapacity pro zvládání měnící se situace, různých podmínek a rozmanitých hrozeb. A právě to vyjadřuje termín „operační pohotovost“. USA mají v roce 2035 disponovat širokým spektrem možností, jak pružně, silně a účinně reagovat na staré i nové hrozby.

Bližší vysvětlování zřejmě nevyžaduje snaha o technologickou převahu. Američané se chtějí i nadále snažit, aby si v klíčových oblastech udržovali jasnou kvalitativní přesilu nad jakýmkoli nepřítelem. Tyto kategorie techniky zahrnují mj. „neviditelná“ letadla, hypersonické střely (tj. střely létající rychlostí přes 6000 km/h), energetické zbraně, bezpilotní letouny nebo vesmírné prostředky. V těchto oborech USA skutečně dominují.

Zatím, mělo by se dodat. Tady se totiž nachází první potenciální hrozba, která by mohla smělé plány amerických generálů ohrozit. Dřívější snaha uchovat si kvalitativní náskok odpovídající (nejméně) jedné generaci se začíná potýkat s technickým pokrokem v dalších zemích, které se navíc někdy pokoušejí spíš o „asymetrické“ reakce. V současné době se jedná hlavně o Rusko a Čínu, a to nikoliv jen z hlediska toho, co samy zařazují do svých ozbrojených sil, ale také po stránce toho, co mohou exportovat „darebáckým“ státům.

Rusko a Čína už také vyvíjejí či vyrábějí zbraně výše zmíněných kategorií. Ty se sice kvalitou (dosud) nevyrovnají těm americkým, patrně se budou ovšem těšit velké početní převaze, takže americká „sázka na kvalitu“ by už nemusela vyjít. A existují rovněž obory techniky, kde USA na první příčce kvality nestojí, např. rakety země-vzduch nebo protilodní střely. To jsou právě ony asymetrické reakce, které by v případě válečného konfliktu jistě zamířily na „slabá místa“ perspektivního amerického konceptu operací.

Armády Ruska a Číny udělaly za posledních několik let opravdu velký pokrok, který sice není tak fantastický, jak občas tvrdí tamní propaganda, avšak přesto by se neměl podceňovat. Např. operace ruských speciálních jednotek na Krymu jasně ukázala, že se Rusové poučili ze značně rozpačitých výsledků konfliktu s Gruzií (2008). Dramaticky se zlepšila mj. úroveň koordinace akcí malých jednotek nebo prostředky elektronického boje.

Na tomto místě je ale třeba zdůraznit, že americká technologická převaha v některých oborech je stále zničující. Příkladem je již zmíněná informační nadvláda, tzn. prostředky pro průzkum, komunikaci a velení. Pokud od amerického letectva na chvíli odbočíme k pozemním silám, za zmínku stojí mj. soustava Warfighter, jež má zajišťovat perfektní datové spojení všech vojáků a vozidel. Mimochodem, některé složky tohoto systému jsme zde mohli vidět v loňském roce, když přes naše území přejížděli američtí „Dragouni“.

Otázkou však je, zda bude další vývoj všech plánovaných zbraní a technologií pokračovat tak, jak si generálové představují. Stačí se podívat na technické, časové i finanční potíže, jež pořád pronásledují stíhačku F-35 Lightning II, na kterou Amerika opravdu velmi spoléhá. Také testy hypersonických zbraní mají daleko k ideálu a zavádění energetických zbraní (jako jsou lasery) probíhá pomaleji, než se třeba v 90. letech očekávalo.

Trochu paradoxně však existuje i hrozba opačného charakteru, něco jako „opojení úspěchem“. Eventuální úspěch některých hypermoderních futuristických zbraní může způsobit jejich zcela nekritické prosazování, které by mohlo vést i do technologické „slepé uličky“, popř. by mohlo způsobit neschopnost reagovat na zdánlivě „primitivní“ hrozby. Právě tato záležitost se hodně diskutovala v souvislosti s bitevním letounem A-10.

Oblíbený A-10, nejčastěji přezdívaný „Warthog“ („Prase bradavičnaté“), vznikl již na začátku 70. let, ale díky své fenomenální odolnosti a ničivé výzbroji stále zůstává ve službě jako jeden z nejúčinnějších nástrojů vzdušné podpory. Ale v návrhu rozpočtu US Air Force pro rok 2015 figurovalo mj. brzké vyřazení údajně zastaralých „Prasat“, jejichž úkoly nad bojištěm by měly zastat stíhačky F-16 a F-35, případně bezpilotní bojové stroje.

Autoři tohoto nápadu ale evidentně výrazně podcenili popularitu A-10, proti jehož vyřazení se postavila i velká část Kongresu. Záhy se rozpoutala intenzivní diskuse o letecké podpoře a její budoucnosti, jejímž výsledkem je nedávné oficiální oznámení, že „Prase“ bude létat dál. Dosti paradoxní je, že za „záchranu“ tohoto takřka kultovního letadla lze děkovat Islámskému státu, neboť právě operace proti němu demonstrovaly význam bitevníků „staré školy“, mezi které se řadí jak A-10, tak ruský Su-25, u nás přezdívaný „Hrábě“.

Případ A-10 však zároveň demonstruje jednu velkou výhodu amerických ozbrojených sil, a to otevřenost a možnost diskuse. Zjistilo se, že onen plán vyřadit tato letadla má mnoho odpůrců jak mezi kongresmany, tak mezi samotnými vojáky. Výsledkem byla seriózní odborná debata, sice nepochybně ovlivněná i politickou lobby, avšak přesto vedená většinou korektně a věcně.

Vedení letectva tedy nakonec původní názor změnilo. Také ony dokumenty, jež předkládají vize pro rok 2035, je třeba chápat hlavně jako příspěvky do debaty, nikoli autoritativní rozkazy. Koneckonců, sama povaha těchto návrhů sází zejména na pružnost a přizpůsobivost, přestože jakási obecná strategická vize nutná je. Onou možností otevřené diskuse o perspektivách ozbrojených sil by se evropské země mohly inspirovat, měly by však pozorně sledovat i samotný obsah americké debaty, jelikož vojenská moc USA dosud představuje jeden z hlavních faktorů obrany Evropy.

Přejít na diskusi