Lidí, kteří britskou zdvořilost pokládali za nedostatek odvahy, jsou plné hřbitovy

Témata: ,

Záhy si budeme připomínat 77 let ode dnů, kdy na nebi nad Velkou Británií a nad kanálem La Manche zuřil boj, jehož výsledek měl ohromný vliv na historii světa. V roce 1940 totiž bitva o Británii skončila (a to i zásluhou našich stíhacích pilotů) porážkou německé Luftwaffe, a tudíž Hitler odložil plány invaze a obrátil se k Sovětskému svazu. Ale vše mohlo snadno dopadnout i jinak a dnešní svět mohl vypadat dramaticky odlišně.

Bitva o Británii, zpravidla vymezovaná červnem a říjnem 1940, znamenala okamžik, kdy byla zdánlivě dokonalá německá válečná mašinérie poprvé zastavena. Británie se navzdory spoustě chmurných předpovědí udržela, nepodlehla ani pokušení jednat o příměří (v což Hitler doufal) a stále fungovala jako „nezničitelná základna“ pro zdvihající se odpor proti Ose. Úspěch Britů představoval i velmi důležitý podnět pro USA a mezi zatím spíš váhajícími Američany utvořil základ pro přesvědčení, že si Evropa zaslouží americkou pomoc.

Pro samotné Brity se toto období stalo jedním z ústředních bodů „národní mytologie“, protože se téměř beze zbytku naplnil Churchillův imperativ o „nejskvělejší hodině“. Opravdu na málo věcí (pokud tedy vůbec na něco) jsou ostrované hrdí tolik jako na svůj osamocený odpor proti Třetí říši. Mezi experty i širokou veřejností ale až do 80. let skoro absolutně převažoval názor, že Hitlerův neúspěch byl jaksi „danou věcí“ a že invaze byla prakticky neproveditelná, a tudíž vlastně Britové „jen“ naplnili jakési předurčené poslání.

Ano, pokud by se Němci pokusili o invazi někdy v září 1940, jak navrhovala většina plánů, dá se s velkou mírou jistoty konstatovat, že by neuspěli. Období, které dnes známe coby leteckou bitvu o Británii, bylo současně obdobím, kdy výrazně posílily britské obranné kapacity, jež do léta 1940 působily takřka zoufale. Řada původně nepříznivých faktorů se obrátila ve prospěch Britů a jejich vítězství ve vzduchu tento obrat korunovalo.

V roce 1980 však vyšla zlomová kniha Invasion: The German Invasion of England, July 1940 (v češtině v roce 1996 jako Německá invaze do Anglie 1940). Respektovaný historik Kenneth Macksey předložil alternativní historickou linii, která pracovala s dosud většinou opomíjeným faktem, že Němci uvažovali o provedení invaze již v červenci. Právě v tomto období se nejvíc obávali i britští váleční plánovači, kteří dobře chápali rizika.

Kdyby se totiž Němci odhodlali provést obojživelnou invazi již v červenci 1940, dá se naopak s vysokou mírou pravděpodobnosti soudit, že by uspěli. V podstatě by stačilo, aby se německá Luftwaffe soustředila na zničení britského letectva (kdežto ve skutečnosti se v červenci začalo s útoky na města) a aby Němce netrápil takový přehnaný strach z britského námořnictva, resp. z jeho schopnosti zastavit invazní flotilu. Červencové počasí by také jasně nahrávalo Němcům a vylodění na úzké frontě u Doveru bylo zcela reálné.

Systematické údery Luftwaffe mohly způsobit britskému letectvu daleko vyšší ztráty a britské pozemní síly v té době působily jako tragikomická improvizace, protože ničím jiným fakticky ani nebyly. Britové měli zhruba ekvivalent jedné pozemní divize! Není příliš známým faktem, že když Churchill pronášel onen slavný projev o tom, že Britové budou bojovat na plážích, na polích, v kopcích a ve městech, tak následně potichu dodal: „A budeme po nich házet prázdné lahve od piva, protože to je to zatraceně jediné, co teď máme!“

Krátce řečeno, v červenci 1940 měli Němci dosti dobré šance uskutečnit vylodění, a pokud by dokázali udržet předmostí a zahájit postup na Londýn, pak už by Britové prostě neměli nic, co by jim mohli postavit do cesty. Přestože by boje asi ještě nějakou dobu trvaly, Britské ostrovy by nakonec byly obsazeny a patrně by následoval přesun královské rodiny, vlády a loďstva do zámoří, kdežto na ostrovech by vznikl okupační režim.

To by samozřejmě ještě nemuselo znamenat konec Velké Británie jako takové, protože kdyby se podařil onen přesun, mohlo se pokračovat v boji z Kanady a dalších území, jelikož Británie by nadále měla většinu svého globálního impéria. (Podobnou šanci měli i Francouzi, těm však v kritické chvíli chyběl „francouzský Churchill“.) Je však prakticky jisté, že historie by se pak vydala zcela odlišnou cestou a že (dokonce i v případě opožděné porážky Hitlerova Německa) současný svět by se vyznačoval jinou politickou realitou.

Mackseyho Invaze představovala skutečně přelomovou knihu, která výrazně změnila debaty o bitvě o Británii i operaci Lvoun (jak Němci označovali plán invaze). Výše popsaná alternativa nikdy nebyla seriózně zpochybněna a často se objevuje v pozdějších publikacích na toto téma. Současný stav bádání je zřejmě nejlépe shrnut v knize We March Against England od Roberta Forczyka, který dochází k podobným závěrům jako Macksey.

Kromě změny britského diskursu o vylodění ale Invaze patří i mezi knihy, jež nejvíce přispěly k etablování alternativní (nebo také kontrafaktuální) historie jako vědecké metody. Do té doby šlo převážně o kulisu pro romány, snaha několika britských a amerických historiků však vedla k jejímu rozmachu také jako zcela seriózního postupu pro výzkum a popularizaci dějin, což se v britské a americké historiografii silně projevuje.

Kniha Invaze tak měla ve Velké Británii do značné míry podobný efekt, jaký se dostavil u nás v roce 2007, když Jan Drnek vydal svoje Žáby v mlíku. Tato publikace má nepochybně hlavní podíl na tom, že se alternativní historie prosadila jako vědecká metoda také v Česku, ale navíc (nebo spíše zejména) se naprosto přelomovým způsobem podepsala na rozbití mýtů okolo tzv. mnichovského traumatu, byť paradoxně „obráceně“ než Invaze.

Macksey totiž svým krajanům rozbil přesvědčení, že se Británie ubránila, protože se takříkajíc ubránit „musela“, resp. že výsledek bitvy o Británii byl jaksi předem daný. Naopak Jan Drnek zničil velmi zakořeněný mýtus, že se osamocené Československo v říjnu 1938 ubránit zkrátka „nemohlo“, a předložil propracovaný scénář úspěšného boje ČSR s Třetí říší. Byly to zejména Drnkovy (po deseti letech nepochybně kultovní) „Žáby“, které přispěly k výraznému rozšíření názoru, že jsme se mohli nejen bránit, ale i ubránit.

Macksey, Drnek a mnozí jiní se takto pustili do dlouhého a těžkého, avšak nakonec úspěšného boje s historickým determinismem, tj. fatálně mylným přesvědčením, že dějiny se staly přesně tak, jak se staly, protože se tak stát „musely“. Takovéto „předurčení“ je ale nesmírně vzdálené pravdě a ukazuje se, že navzdory velkým „dějinným silám“ o směru historie leckdy rozhoduje i drobná náhoda nebo momentální chování jednotlivců.

Pokud ale ve výzkumu historie představuje determinismus zastaralý koncept a překážku, která již byla víceméně rozbita, někde jinde dosud reprezentuje velmi vážnou hrozbu. Často se totiž objevuje v politice, a to zpravidla u totalitních ideologií, jež si nárokují „monopol“ na chápání dějin, které prezentují jako „zákonitý“ pochod k předem určenému cíli. Stačí se jen podívat na nacismus, komunismus a samozřejmě i islamismus.

Naneštěstí se čím dál více zdá, že deterministické přesvědčení v sobě (tu lépe, tu hůře) ukrývá i nikoli zanedbatelná část soudobého establishmentu Evropské unie. Stále hlubší integrace EU a federativní multikulturní super-stát se znepokojivě často prezentují jako jediný přijatelný cíl, cokoli jiného má příchuť katastrofy a zastánci jiných názorů dostávají nelichotivé nálepky bez ochoty vést racionální diskusi. Už snad chybí jen jejich označení za „reakcionáře“, kteří chtějí otočit kormidlo dějin zpět (ale kdo ví, možná přijde i to).

Podivnou shodou náhod se cílem těchto útoků stala opět Velká Británie, protože hlasování pro odchod z Unie přece znamená zjevné narušení „zákonitého“ a „jediného možného“ směřování Evropy. Tvrdohlaví ostrované „zase“ nepochopili, kde je jejich místo. Odtud nejspíše pramení žlučovité, leckdy až nenávistně působící výlevy a výhrůžky několika evropských funkcionářů, že Velkou Británii musí Brexit „bolet“ a „mrzet“.

Autoři těchto výroků však vedle sklonů k historickému determinismu vykazují i zjevné sklony k historické neznalosti. Představa, že Brity je možno „donutit k poslušnosti“ výhrůžkami nebo je potrestat, je opravdu velmi krátkozraká. Na závěr se proto hodí zde připomenout ještě jednu významnou a výstižnou poučku z dějin: Lidí, kteří britskou zdvořilost a zdrženlivost pokládali za nedostatek odvahy a rozhodnosti, jsou plné hřbitovy.

Z nového čísla Své viny nedokážu úplně sečíst, říká Lubomír Zaorálek

Echo týdne: He is (Parou) back ● Téma: Stará zbraň ● Svět: Startup Macron se stal monopolem ● Fokus: Nejdivnější lidé na světě ● Komentář: Muž, který znal smysl soutěžení ● Rozhovor s Vratislavem J. Slezákem: Věrný pes se podobá svému pánovi ● Kulturní tipy ● Postavy ● Styl ● Přeceňovaný a podceňovaný ● Technologie ● Aplikace ● Auto

Patriarcha a jeho sen o evropské říši Helmut Kohl: těžká politická váha ze staré školy, přispěl k vítězství Západu ve studené válce, stabilizoval Německo a nastartoval sjednocení Evropy
Johannes Gutenberg a zrod západního světa Muž, který vynalezl knihtisk, dokázal změnit a posunout svět víc než králové a prezidenti

Přejít na diskusi