Rok eskalací

Témata: ,

Skončil rok, o kterém se nezřídka hovoří jako o jednom z nejnáročnějších a nejkrizovějších let od skončení studené války. Opravdu byl nabitý událostmi (a málo z nich patřilo k pozitivním), ale navzdory tomu, jak se to může jevit, však přece jen nešlo o rok přelomový. Ve skutečnosti totiž nenastal žádný „systémový“ zvrat, spíše bylo možno pozorovat eskalaci a gradaci (ačkoli někdy i velmi prudkou) dlouhodobých trendů.

Tématem č. 1 je bezesporu imigrace do Evropy, především z neklidného Blízkého a Středního Východu a severní Afriky. Přicházejí statisíce lidí z kulturně velmi odlišných oblastí, což budí zcela zákonité obavy. Zastánci imigrantů argumentují „povinností pomáhat“ a tvrdí, že půjde i o velký ekonomický přínos pro Evropu. Kritici však varují právě před onou kulturní odlišností a upozorňují, že ona pomoc nesmí být na úkor naší vlastní bezpečnosti. Problémy, jež provází integraci imigrantů v západní Evropě, jim dávají za pravdu.

Obavy z imigrace navíc posilují teroristické útoky (zejména ty lednové a listopadové v Paříži) a strašlivá zvěrstva páchaná Islámským státem. To vše se děje ve jménu islámu a pro zastánce multikulturalismu a uprchlíků je stále obtížnější argumentovat, že jde jen o excesy, že islám je náboženstvím míru a že soužití s muslimy v Evropě bude fungovat. Proti tomu hovoří několik průzkumů, které dokládají, že podpora radikálních a extrémistických názorů mezi evropskými vyznavači Mohamedova učení dosahuje alarmujících hodnot.

Do „imigrační mozaiky“ zapadá i Řecko, které zjevně není schopno zastavit uprchlickou vlnu. Jak by také mohlo, když se stále fakticky potácí na hranici bankrotu, neboť bylo „zachráněno“ dalšími finančními injekcemi. Cenou za to byly nejen ostré spory a porušení řady pravidel, ale i obrovská ztráta důvěry ve společnou evropskou měnu. A je otázkou, jak dlouho může setrvat stav, kdy vedení eurozóny ignoruje ekonomickou realitu.

Euro ovšem není zdaleka tím jediným, co přišlo o velkou porci důvěry. V krizi se totiž ocitnul i jeden z největších přínosů evropské integrace, kterého si hodně váží i ti, kteří jinak nenechají na Bruselu nit suchou, a to volný pohyb osob, resp. Schengenský systém. Tím se opět vracíme k imigraci, neboť dlouhodobá neschopnost zvládat příval uprchlíků je hlavním důvodem, proč se znovu zavádějí zdánlivě již zapomenuté hraniční kontroly.

Seriózní diskuse o těchto závažných tématech se ovšem vede velmi obtížně. Většina politiků i médií stále vězí v pasti „politické korektnosti“, která nedovolí nazývat věci pravými jmény ve strachu, že by to urazilo údajně diskriminované menšiny. Část médií vytváří dojem, že všichni odpůrci masové imigrace jsou xenofobové či šovinisté, ne-li přímo neonacisté. „Nálepkování“ už ale přestává fungovat. Důvěru totiž ztrácejí i politici a strany mainstreamu pravice a levice, na jejichž úkor sbírají body jiné politické subjekty.

Téměř jakékoli volby či výzkumy preferencí v EU za poslední roky potvrzují výrazný vzestup podpory pro strany, které jsou označovány za populistické, krajně pravicové, nacionalistické a proti-imigrační. A lze se divit? Stále více voličů má (bohužel asi nikoli neoprávněně) pocit, že zavedené strany (za podpory politicky korektních médií) situaci kolem imigrace jen ignorují a zlehčují, pokud ji rovnou nezhoršují. Logickou reakcí politického trhu je pak přesun voličů ke stranám, které o problémech aspoň hovoří a předkládají řešení.

A aby toho nebylo málo, ohrožena je rovněž teritoriální integrita Evropy. Skotsko sice zůstává součástí Velké Británie, jenže na jak dlouho? Když Brusel nepřistoupí na požadavky Londýna a vůči EU tradičně skeptičtí Angličané zvolí odchod, pak se Skotové téměř jistě pokusí o další referendum s cílem v EU zůstat. A velmi vážné krizi čelí i Španělsko, kde Katalánsko směřuje k jednostrannému vyhlášení nezávislosti na Madridu.

Okolí Evropy také není zrovna nejklidnější. Idealistická, ba přímo naivní politika Západu vůči tzv. arabskému jaru vedla k chaosu, ze kterého nejvíce těží islamisté (od údajně „umírněného“ Muslimského bratrstva po Islámský stát), kdežto USA a EU dramaticky pozbyly vliv. Vzestup zaznamenávají i regionální velmoci jako Írán, Turecko a Saúdská Arábie, které již rozehrávají vlastní mocenské hry a na názor Washingtonu či Bruselu moc nehledí. Od Ameriky se odvrací dokonce i Izrael, který nyní zjevně sází na vztahy s Moskvou.

Pokud USA a Evropa ztrácejí, pak mezi „vítěze roku 2015“ nepochybně patří Rusko. Konflikt na Ukrajině, kde panuje neklidné příměří, se odsunul kamsi do pozadí, kdežto Kreml se dostal z částečné izolace, do které upadl právě kvůli angažmá na Ukrajině. Vojenská kampaň v Sýrii, jež bez rozdílu drtí Islámský stát i „umírněnou“ opozici, získala Rusku image toho, kdo nejvíc bojuje proti islamismu. Dřív tolik populární protiruské postoje na Západě slábnou ve prospěch těch, kdo volají po větší vojenské spolupráci s Kremlem.

Navzdory vojenským úspěchům a zlepšení image však Moskva pořád čelí i sankcím a vážným ekonomickým problémům. Také mnohými opěvovaná Čína zaznamenává značné hospodářské a sociální problémy. Ty jsou sice pekingskou propagandou bagatelizovány, k čemuž přispívá i snaha ČLR „ukazovat svaly“ v okolních mořích, bez ohledu na to však „Říši středu“ nesporně čekají nelehké časy, téměř jistě krize, možná i krach.

Jednoduché to však nemá ani Amerika, kde sice nastává hospodářské oživení, ovšem politická scéna vře. Za rok se ujme úřadu nástupce Baracka Obamy a závod o toto místo prokazuje, že i americký volič je značně unaven oběma tradičními stranami, resp. jejich establishmenty. Mezi republikány vede bombastický Donald Trump, zatímco na favorizovanou Hillary Clintonovou se dotahuje levicový Bernie Sanders. Ačkoli oba muže odděluje názorová propast, oba spojuje populisticky deklarovaný odpor k tradičnímu stylu politiky.

A jak se evropské a světové dění odráží v naší malé krásné zemi? „Českým vítězem“ je zajisté Miloš Zeman, který si získal zpět a upevnil podporu většiny veřejnosti, a to hlavně kvůli svým postojům vůči imigraci a islámu. Osobní moc si upevňuje také Andrej Babiš, jenž ovšem musí čelit i vzrůstajícím problémům ve vlastním hnutí. Bohuslav Sobotka, jak je jeho zvykem, stále nevýrazně lavíruje a nabízí své důrazné „možná“.

Jelikož nás však nyní čekají až do roku 2026 nějaké volby každý rok (!), dosavadní spojenci si brzy půjdou velmi ostře po pomyslném krku. Ve volebním boji bude téma imigrace určitě hrát důležitou úlohu, jenže volič může být poněkud zmaten. Kdo vlastně formuluje postoje ČSSD? „Sluníčkář“ Dienstbier, nebo „bezpečák“ Chovanec? A kdo teď mluví za ANO? Vůči Bruselu stále kritičtější Babiš, nebo spíše Pelikán? Naopak zcela jasně se profilují subjekty typu Bloku proti islámu, které mohou bodovat již letos v krajských volbách.

Stejně jako v Evropě a ve světě ale také v České republice platí, že v roce 2015 nepřišel žádný zásadní zvrat a spíš eskalovaly dlouhodobé trendy. A co nás čeká letos? Udrží si Miloš Zeman a Andrej Babiš podporu? Vydrží zdánlivě úspěšné, ovšem skrytě doutnající spojenectví ČSSD a ANO? Prosadí se proti imigraci brojící pravice? Jak se budou vyvíjet vztahy mezi státy V4 a Bruselem? Ale nezapomeňme, že politici a média jsou tady pro nás, a proto odpovědi nezáleží jen na nich, ale zejména na nás, na občanech a voličích.

 

Přejít na diskusi