Soudružka Semelová bude s Havlem za zády spílat imperialistům

Českou republikou projede americký konvoj. Bude v něm také sympatická mladá dáma, příslušnice US Army, která před pár dny v televizi popisovala svůj úkol: veškeré zásobování konvoje, včetně pohonných hmot pro vozidla vracející se přes naše území na základnu v Německu. Vypadala a mluvila jako profesionál. Představuji si její cestu naší zemí v americké uniformě. S čím a s kým se potká? Jaký dojem si odveze? Budeme jí stát za to, aby nás chránila a bojovala za nás, kdyby nastal případ podle článku 5 Washingtonské smlouvy?

A ještě jeden obraz mi nejde z mysli. Je také o nás. Jeho rámem bude Václavské náměstí a dominantou Národní muzeum. Pod ním kůň s patronem vlasti a blízko místo, které pořád bolí. Tam, co se zapálil ten první Jan. To budou kulisy dalšího dějství zápasu o duši, paměť a svědomí našeho národa. Tam svolávají čeští komunisté demonstraci proti Američanům, našim spojencům z NATO, kteří se tu projíždějí, jakoby nepochopili, že nesmějí dál než k Plzni. Dnes už by komunisté pohlídali, aby nedojeli ani tam.

Obracíme se na Východ. Beztak to byla jen taková dobová anomálie, řečí komunistických normalizátorů, dočasný pobyt. Dvacet pět let na svobodě, s nejistotami, s každodenní odpovědností za sebe, za rodinu a obec, za zemi. S tou obtížnou a složitou demokracií, s tím rozkecaným parlamentem…už jsme připraveni na návrat.

Symbolicky to zkusíme právě na Václavském náměstí. Všichni, kteří se léta v diskusích potýkají s otázkou , co je naším národním specifickým povahovým rysem, kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme, naleznou odpověď právě na tomto místě. Budova Národního muzea: doklad naší identity, svědek našich smělých plánů a nevýrazných etap, archiv naší velikosti a selhání. Ještě tam najdeme jizvy po kulkách z šedesátého osmého, od okupantů – pardon od soudruhů, kteří na povel z Moskvy přispěchali s internacionální pomocí a celé generaci „znormalizovali“ život tak, že z této normy se mnozí již nedostali a nedostanou.

Zvláštním dobovým exponátem muzea je obludná magistrála, která budovu odřízla od náměstí a rozbourala tvář města, kopla ničivě do díla urbanistů předchozích století.

A blízko Palachovo místo. Toho, který jak píše Jan Zábrana, místo aby ten den šel domů, jako jiní kluci jeho věku, odebral se ten den do dějin… Přijmou-li vábení komunistů na demonstraci mladí lidé, například studenti Karlovy univerzity, měli by něco vědět: v aule Karolina, tam v čele, kde na jedné straně se na přítomné shovívavě usmívá otec vlasti, je na druhé straně 17 vlajek. Osm z jedné, osm z druhé strany. Prostřední žerď je prázdná. Odtud byl sňat prapor naší země, aby zahalil Palachovu rakev. A žerď již nikdy nebyla „obsazena“. Vyprávěl mi to pan profesor Mojmír Horyna.

Obraz je celý: pod koněm se svatým Václavem, nedaleko od Karolina, kde otec vlasti shlíží na tu prázdnou žerď, blízko místa, které ještě pálí, protože zlatá mince svobody, kterou ve zvířeném prachu naděje roku 1968 viděl Jan Palach, padla na špatnou stranu – na stranu okupace a totality-, tam, kde z fasády Národního muzea pozoruje z velké fotografie naše činy Václav Havel, symbol našeho vysvobození z východního zajetí a našeho návratu k demokracii, tam bude stát soudružka Semelová a křičet něco o amerických imperialistech, o zaprodancích, na které jednou dojde a třeba i o tom, že ta Horáková si za to mohla sama.

Bude tam nějaký bohem nadaný tvůrce? Dokumentarista? Kameraman? Pobere ten obraz celý? Je to opravdu odpověď na poslední díl té slavné otázky: kam jdeme?

 

Přejít na diskusi