3

Provařené dny 2: Ďábel řve z telefonu

Témata:

Možná se mnou něco není v pořádku, možná moje schopnost najít ve festivalovém programu něco zajímavého zásadním způsobem selhává. Ale nějak jsem ho ještě nepotkal. Ten zážitek. Setkání s hraným filmem, který by mě skutečně vyvedl z konceptu – v dobrém nebo ve zlém, to je vlastně jedno. Ale zapsal by se skutečně silně.

Koresponduje to s festivalovou náladou posledních hodin – pošmourno, lidí před svátky trochu míň, zvýrazňuje to kombinaci rozpadající se betonové pompy Thermalu a okolí a odevšad řvoucích sponzorských log a diskotékové hudby. Ale bude líp, jasná věc, taky nejsem první, kdo na tuhle pravdu přišel, ale AB si na ni ještě nezaregistroval copyright, říct to tedy můžu.

Co je tohle za život?

Včera jsem se loučil v rozechvělém očekávání filmu Baby Driver. Takové to očekávání, které není možné cele naplnit. A taky se nestalo. Ten film je strašně milý (což nemyslím zle), je v něm plno pěkných písniček. Taky je zbytečně dlouhý, což na projekci, která začíná lehce po půlnoci, člověk vnímá trochu intenzivněji než obvykle. Ale mladé publikum po projekci aplaudovalo skutečně nadšeně a nadvakrát, možná ze mě mluví jenom recenzentská znuděnost.

Nejlepší je na něm začátek, který v pozdějších pasážích film už nedožene. Ale ten začátek je dobrý skutečně hodně. Hodně moc. Člověk by tleskal a radostně výskal při tom začátku, kdyby vzhledem k pokročilé hodině už nebyl trochu opotřebovanější. Baby (Ansel Elgort) pracuje pro gang bankovních lupičů ve funkci „řidič únikového vozidla“, je v tom ukrutně dobrý. Celý život poslouchá ve sluchátkách hudbu, aby jí přehlušil svůj tinnitus, a jeho hudební vkus je taky ukrutně dobrý. Všechno díky tomu dělá v rytmu, pro každou situaci má tu správnou píseň, jeho pohyb je často na hraně tance, kamera ho přitom snímá plynule a dynamicky.

Klasická automobilová honička v jeho podání vypadá jako přesně rytmizovaný plechový muzikál, kouká se na to skvěle a má to energii, zvlášť když k ní hrají Jon Spencer Blues Explosion. Baby si ovšem tuhle kariéru nevybral, musí splácet dluhy kápu Docovi (Kevin Spacey), čím dál víc mu vadí, že si šéf na fušky vybírá nebezpečné a nepředvídatelné typy. Taky potká servírku Debru, jejíž vášeň pro hudbu je podobně silná jako jeho.

I přes ty moje výhrady je Baby Driver dobrý film do letního kina, natočený pobaveně i láskyplně a velice zručně. Jenom je škoda, že ta počáteční energie z něj trochu vyvane, ukáže divákovi, jak skvělý by mohl být, a pak takový úplně není. Ale i tak. Navíc jsem v něm zaslechl tak šest písní, které jsem kdysi rád pouštěl do rádia. Když v exponovaném místě zazněla Baby Carly Thomasové, skoro došlo na slzy. Tak dlouho jsem ji neslyšel, a přitom jsem ji míval rád. Jak člověk může zapomenout na tak skvělou písničku? Co je tohle za život?

Kdyby miloval míň, bylo by líp

Americký film Dobrý časy (Good Time) bratrů Bena a Joshuy Safdieových se mi v retrospektivě líbí trochu víc, než když jsem se na něj díval v sále. Na první pohled nemusí dávat moc smysl (a možná jsem si ten smysl do něj později spíš implantoval sám, než že by tam byl skutečně přítomný). Synopse může slibovat thriller, dva newyorští bratři, Connie (Robert Pattinson) a Nick (Ben Safdie), spáchají bankovní loupež, nezadaří se. Během útěku policie zatkne Nicka. Connie se úporně snaží dostat bratra z vězeňské nemocnice, Nick je totiž mentálně postižený, snad i autista, neschopný se adaptovat v jakémkoliv cizím prostředí, o vězení nemluvě.

Kdo by ale čekal příklad nějaké temné thrillerové jízdy, byl docela zklamán. Dobrý časy jsou… takový úkaz. Možná by se dal popsat jako oslava loserství jako životního stylu. Connie je totiž naprostý loser, projevuje v tom ohledu až jistou virtuozitu. Jeho záchranná výprava je sled příšerných rozhodnutí a skutečně smolných náhod a taky jistým způsobem obdivuhodné Connieho snahy ze všech těch pastí, jež si nastražuje, nějak improvizovaně vybruslit. Většinou se to skoro povede.

Sean Price Williams noční pinožení hrdinů zalévá neonovým světlem, nervní pulz k tomu přidává potemnělá elektronická hudba Daniela Lopatina (Oneohtrix Point Never). Příběh Dobrých časů je ale spíš statický nebo se točí v kruhu. Connie střídá čekání s úprky k dalším kalamitám, poháněný novou beznadějnou ideou. Naráží při tom na galerii podobně „postižených“ – třeba na hysterickou přítelkyni v podání Jennifer Jason Leighové, která ždímá peníze z movité matky. Iggy Pop v titulkové písni zpívá o loserech a ztracencích, kteří jsou poznat podle toho, že jednají z lásky. A je fakt, že Connie z lásky jedná, na Nickovi mu skutečně záleží. Na druhou stranu – kdyby miloval trochu míň, dopadlo by to pro některé zúčastněné o dost líp.

Tři roky s exorcistou

O absenci skutečně silného zážitku jsem v úvodu psal v souvislosti s hraným filmem. Tak jsem viděl italský dokument Osvoboď nás a ten si pamatovat budu. Jeho autorka Federica Di Giacomo mohla tři roky natáčet při práci sicilského exorcistu otce Catalda, postaršího tělnatého chlapíka s chraplavým hlasem.

Způsob, jímž dělá svou práci, působí dost neortodoxně – alespoň na nezasvěceného diváka mého typu. Cataldo vymítá hromadně nebo i po telefonu, film obsahuje řadu bizarně nebo legračně působících momentů, na scéně, v níž na Catalda přes mobil řve ďábel, je ale i cosi hrozivého. Autorka nad zachyceným nevynáší nějaký hodnoticí soud, neinterpretuje projevy údajně posedlých jako projev psychického onemocnění nebo nějaké skupinové hysterie, ani netvrdí, že démoni a posedlost jsou duchovní realita.

V recenzentských ohlasech na její film se dají najít ostře formulovaná stanoviska z obou stran, všechna mohou v Osvoboď nás najít nějakou oporu. Velice působivé v něm jsou portréty těch posedlých lidí, zjevně zatížených čímsi strašným, jimž exorcismus často nepřinese trvalou úlevu. Rozhodně je ale Osvoboď nás typ filmu, kvůli němuž má význam na festivaly jezdit – protože v nich člověk uvidí něco, co velmi pravděpodobně v životě neviděl (a možná ani vidět netoužil). Nějakou podivnou realitu, která promlouvá přes zkroucená těla a hlasy, v nichž skřípe nenávist. Může za tím být nějaká (auto)sugesce, přesvědčivá je v tom případě ale dost.

/
komentátor

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.