Rusům se daří naplňovat svůj cíl: Kontrolovat východní Středozemí
TÝDENÍK ECHO
ROZHOVOR
4
Před Západem stojí dva velké úkoly: stabilizovat situaci v Sýrii a Iráku a pak „udělat absolutně všechno pro to, abychom zabránili konečnému sunnitsko-šíitskému konfliktu. Protože ten by lidstvo stál miliony a miliony lidských životů.“ Říká to v rozhovoru pro Týdeník Echo zkušená diplomatka Jana Hybášková, která hovoří nejen o uprchlické krizi, ale i o mezinárodněpolitických dopadech současného pnutí na Blízkém východě.
Nejsou akce Islámského státu do velké míry kamuflovanou válkou sunnitů proti šíitům?
Sunnitsko-šíitský spor je nesmírně silný, má ohromnou dynamiku. Projevuje se hodně ve vnitřním Iráku právě od doby americké invaze. Projevuje se samozřejmě v konfliktu v Sýrii, protože koneckonců režim Bašára Assada se dá přičlenit k těm šíitským hnutím, přestože je to salafistický režim, podporovaný Íránem. Pak ta situace v Jemenu, to je klasický sunnitsko-šíitský průšvih, situace v Bahrajnu taktéž. Málo se ví, že víc než 40 % populace Kuvajtu jsou šíité, a Kuvajťané se velmi snaží tohle rozložení nějak vybalancovat. Podobně jako celá situace tzv. velké východní Persie v Saúdské Arábii, která je také šíitská. Takže ten konflikt se skutečně děje. A bohužel se tato současná polarizace ještě více vyhrocuje kvůli prezidentu Putinovi, který se v zásadě staví na šíitskou stranu. Já se právě domnívám, že kromě nezbytné stabilizace Sýrie a Iráku, a opravdu si nedovedu představit, že by bylo možné stabilizovat Sýrii bez Iráku, je tím základním imperativem celého západního společenství udělat absolutně všechno pro to, abychom zabránili konečnému sunnitsko-šíitskému konfliktu. Protože ten by lidstvo stál miliony a miliony lidských životů.
V Sýrii nyní sledujeme strategický mocenský konflikt mezi Ruskem a Tureckem. Jak nebezpečně může tato situace podle vás v budoucnu eskalovat?
Je to velmi nebezpečné. Protože to mj. přesně zapadá do rámce konečného sunnitsko-šíitského konfliktu. Turecko je země, která je velice úzce spjatá s jednou z forem Muslimského bratrstva. Dlouhodobě také aspiruje na chalífát ve svém pojetí, tedy vedení sunnitského islámského světa, prezident Erdogan si na tuto pozici evidentně myslí. Právě proto dochází k prazvláštně ambivalentnímu postavení Turecka, kdy na jedné straně je naším partnerem v řešení současné uprchlické vlny, máme ho určitě na své straně v boji proti Putinovi, ale nemáme ho na své straně v boji proti Islámskému státu.
Co se Ruska týče, krom posilování pozice prezidenta, které je v současnosti nezbytné s ohledem na rozbitou a rozpadající se ruskou ekonomiku, je Putin, myslím, klasickým pokračovatelem strategických ambicí Ruska už od dob Kateřiny Veliké. Rusko opakovaně usiluje o ovládnutí východního Středozemí. A Sýrie je místem, kde má Rusko velkou námořní základnu a dvě letecké, uvažuje se o síle přesahující sto tisíc mužů na zemi. Takže Rusku se do velké míry daří naplňovat ten svůj historický strategický cíl – kontrolovat za použití diplomacie i síly východní Středozemí.
