NOVÉ

Partyzáni ho přepadli a ztloukli. Po válce pak musel do dolů

PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ

Témata:

Jen pár desítek metrů od místa, kde silnici křižovala železniční vlečka, rostly na louce ve dvou řadách višně a hned za nimi začínal les. Byl červnový podvečer a od Jedlové k Poličce kráčela mladá žena. Ještě ani nedošla ke kolejím, když z lesa vyjel koňský povoz a uháněl višňovou alejí. „Dobrý večer, slečno. Kousek vás svezu.“

Do šestadvacátých narozenin chybělo tehdy Blaženě Cackové jen pár dnů, zatímco muž na voze byl o čtrnáct let starší. Statný sedlák tmavých vlasů však vypadal tak mladě, jako by se slečnou chodil do školy. Dosud nikdy Blažena Cacková žádnému ze selských chlapců nedovolila, aby ji vzal na vůz. Tentokrát si však na kozlík přisedla.

Z nemocnice zpátky na grunt

V roce 1953 byl Josef Nepauer už nějakou dobu vdovcem. Krátce po válce mu žena zemřela záškrtem a mladý hospodář zůstal sám s malou dcerou a celkem velkým hospodářstvím. Šest hektarů polí patřilo k nejúrodnějším v okolí, k tomu dva hektary luk, dva lesa a také ty višně byly jeho. Měl tři krávy, osm prasnic, ovce i drůbež. Přesto novou ženu hledal obtížně. Na soukromé hospodáře měli komunisté spadeno a nevěstám se tou dobou už na statek moc nechtělo.

Blažena Cacková byla také ze statku. Narodila se v Hlásnici u Svojanova a větší část svého dívčího života pracovala u zvířat a na poli. To až teď, v posledních čtyřech letech pečovala o pacienty nemocnice v Poličce. Místo tam našla v obavách, že s nástupem komunistů k moci bude živobytí na rodinném hospodářství stále nejistější. Jedno verbování do družstva už sice rodiče odrazili, otec, veterán 1. světové války, však prošel ruským zajetím a všichni doma věděli, co jsou bolševici zač.

Práci v nemocnici měla Blažena Cacková ráda, přesto bezpečnou existenci opustila a vrátila se na grunt. Už ne ovšem k tátovi a matce, ale ke svému muži. V listopadu 1953 se Blažena za Josefa Nepauera provdala a začali v Poličce hospodařit společně.

V kostele jak v nebi

„Učili jsme se báseň. Hned jsme ji museli umět. Tatíčku náš Masaryku, tady na obrázku, my ti věrně slibujeme poslušnost a lásku. Nebudeme nikdy lhát, budeme se jenom smát, abys nás měl taky rád. To jsme se učili a dívali jsme se při tom na jeho podobiznu.“

Josef Nepauer je už sedmnáct let po smrti a paní Blažena vypráví o svém dětství v Hlásnici na Vysočině. Paměť má výbornou a každý ze svých příběhů ilustruje jako knížku. „Patnáct měřic půdy, k tomu dvě krávy, třicet slepic a dvanáct hus. Krávy na mlíko, husy na neděli, žito na chleba, pšenice na koláče. V létě jsme je plnili třešněmi, v zimě mákem s mrkví.“ Prvních šest dětských let bylo pro Blaženu Nepauerovou nejšťastnější dobou života.

Hlásnice měla tenkrát 58 domovních čísel a tři stovky obyvatel. Také obecní školu, kde se děti před podobiznou TGM vyznávaly z lásky k tatíčkovi. Do kostela se chodilo asi dva kilometry do Svojanova. Ve stráni nechal farář udělat pískem sypanou pěšinu, kterou se dolů na mši spouštěl zástup věřících. Nejkrásnější to bylo na půlnoční. Utrmácené a zimou zkřehlé děvče zapadlo do lavice, zavřelo oči, a když se probudilo, bylo v kostele jako v nebi.

Hospodářství nebylo dost velké na to, aby rodinu se třemi dětmi uživilo se vším všudy. Otec proto pracoval na stavbách a hospodářství měla na starost matka. A také děti. Nejmladší Blažena pásla husy, plela mák i mrkev, starší sestra s bratrem se starali o větší zvířata. Později přikoupili Cackovi ještě jednu chalupu a k tomu další kus pole.

Strach a konec besedám

„Když se telila kráva, míval hospodář obavu, aby se jí něco nestalo, aby nezemřela. Dobytek se nedal pojistit a to by potom byla veliká škoda. Sezvali se proto sousedé a radili si. Ten věděl tohle, ten zase něco jiného, a když to pak dobře dopadlo, připili si slivovicí. U nás se dařilo ovoci a doma se tajně pálilo. Takže si vypili a byla pohoda. Lidé byli opravdoví přátelé.“

Těžko dnes uvěřit tomu, že život v malé vsi na Vysočině byl ve 30. letech skutečně tak hebký, jak o něm dnes Blažena Nepauerová vypráví. Na své dětství v Hlásnici však vzpomíná s neskrývanou láskou a marně hledá v paměti nějaký detail, který by tu idylu narušil. „Pořád jsem měla veselou mysl. Žádná tragédie nás chvála Bohu nezasáhla. Takže jsem byla spokojená.“ Snad jen ten učitel v obecné škole Fajtal. Ten se malé Blaženě moc nelíbil. „Byl ateistou a posmíval se dětem kvůli víře.“

A zatímco děvče páslo husy, plnilo koláče mrkví s mákem a koncem léta sbíralo v lesích lískové ořechy na zimu, sužovala první republiku světová hospodářská krize a hitlerovské Německo burcovalo obyvatelstvo nedalekých Sudet ke stále větší zášti vůči Československé republice. Hlásnice byla sice čistě českou obcí, Sudety jsou však odtud přes kopec a předválečná atmosféra rozežírala vztahy mezi lidmi stále citelněji.

„Dříve se sousedé sešli, všichni se znali, tak se navštěvovali. Říkalo se tomu besedy. Hlavně v zimě se scházeli. Přišel jeden, přišel druhý a vypravovali si. Vzpomínali třeba na války, které už byly, mluvili o politice, o tom, co je právě nového… Jenže po tom, co u nás vzniklo, když si Němci začali, dostali lidé strach. Jeden druhému přestal věřit, lidé se báli zrady. Sem tam si někdo postěžoval, jak je to hrozné, co si ti Němci dovolují, ale sousedé už se nenavštěvovali. Nevěřili si.“

Válka v Hlásnici

V roce 1938 začala Blažena Nepauerová docházet na měšťanku ve Svojanově. „Helena Kroupová byla taková hubenější s kudrnatými vlasy, pořád se usmívala. Učila nás přírodopis. Také Jiřina Patočková, ta nás měla na češtinu a na matiku. Janoušková byla Marie. Nosila vyšívaný plášť, ale moc dlouho tam nebyla. Odešla asi za rok. Holub nás měl na češtinu a němčinu učil Josef Valášek. Ten byl ze všech nejlepší.“

Válečné události pocítili hospodáři v Hlásnici na vlastní kůži tehdy, když do obce přijížděli úředníci s vojáky kontrolovat, jak plní povinné dodávky potravin. Tehdy zavládl strach největší. Paní Blažena vypráví o tom, že jen málo kdo dokázal odvody splnit.

„Málo kdo to dodal, protože Němci chtěli hodně. Každý měl navíc nějaké příbuzné ve městě, tam byl za války hlad, takže se dodávky většinou nedodaly. V té době už byl starostou Šváb, největší sedlák. Chodili k němu vojáci, ať jim ukáže spisy, hledali a hudrovali, ale on byl chytrý. Jeho služky začaly nosit maso, víno kořalku… Nacpal je, opil a oni to pak podepsali, ještě poděkovali a zmizeli. Tím byla celá vesnice zachráněná.“

Nejhůř bylo v Hlásnici poslední den války. Když 8. května 1945 projížděla vesnicí vojenská kolona ustupujícího Wehrmachtu, začali do ní pálit partyzáni ukrytí v lesích a na půdách některých domů. „Bude zle,“ prohlásil otec a Blaženy Nepauerové a taky bylo. Němci obstoupili vesnici a muže nahnali před obecní úřad. „Ještě jedna rána a všechny vás postřílíme,“ hulákali vystresovaní důstojníci.

Ženy, děti a staří lidé se krčili ve sklepích, vojáci ostřelovali střechy. Dvě stodoly skončily v plamenech a shořela i chalupa, kterou otec před časem koupil, aby rozšířil grunt. Peklo, o jakém během války vesničané jen slýchali, trvalo několik hodin. Blížili se Rusové a najednou už v Hlásnici nezůstal jediný Němec.

Příchod sovětské armády přinesl do vsi úlevu, současně však nové napětí, nedůvěru a strach.

„Dověděli se, že v jednom stavení je samotná matka s dcerou. Vodku! Žínku! Vodku! Žínku! Hulákali a bušili na dveře. Ty dvě byly vyděšené a oni pořád křičeli. Jednu starou paní opravdu chtěli znásilnit. Křičela o pomoc a přispěchal k ní soused, který zavolal nějakého důstojníka a ten chtěl toho vojáka na místě zastřelit. Jenže sousedovi se vojáka zželelo a kryl ho tím, že paní volala, protože se jí telí kráva. Tak tím to zamaskoval.“

Tragický osud učitele Valáška

„Chudák učitel Valášek. Ten co nás měl na němčinu. Někdo ho udal, že učí němčinu a že je při Němcích. Partyzáni ho přepadli, ztloukli a po válce musel do dolů. Byl takový hubenější, v těch dolech to nevydržel a zemřel. Moc jsem ho litovala a říkala jsem si, proč se nezeptali žáků? Za to, jak nás vedl, bych mu dala tu nejlepší známku.“

Blažena Nepauerová vypráví o svém nejmilejším učiteli a je patrné, že na tuhle událost nezapomene, i kdyby vše ostatní z té doby v mysli pominulo. V lesích se ukrývali jak skuteční partyzáni a v boji s okupanty nasazovali životy, stejně tak i ozbrojené bandy konfidentů a lupičů, kteří odbojáře udávali gestapu a terorizovali civilní obyvatelstvo.

 

„Vůbec jsme necítili, že by táhl s Němci. Prostě učil německy. Byl od hranic, takže němčinu ovládal a takhle se mu škaredě vymstili. Moc hodný byl. Na něj si pamatuji nejvíc.“

Soudržnost a důvěra z dětských let, na které rodačka z Hlásnice tak ráda vzpomíná, byly pryč a rozvrat měl pokračovat. „Jsme ve vlčí tlamě,“ pronesla sousedka, když se únoru 1948 chopili vlády komunisté.

To už rodina dva roky hospodařila v Jedlové. Vesnice ležela v Sudetech a po odsunu Němců dostal sedlák Cacek přidělený statek po německém hospodáři. Měla to být náhrada za dům, který Cackovým vypálil ustupující Wehrmacht, ovšem museli ho státu splatit. Sto sedmdesát tisíc korun po dvaceti tisícovkách ročně.

Otci táhlo na šedesátku a gruntu se pomalu ujala starší dcera Marie se svým mužem. A když v roce 1949 přišli komunističtí funkcionáři s nabídkou i výhružkami na vstup do Jednotného zemědělského družstva, rozhodla se Blažena Nepauerová, že si bude hledat živobytí jinde a nastoupila do nemocnice v Poličce.

Prali do něj a on do nich

„Vyčerpaný a vynervovaný přišel domů, sedl si a vzal do ruky Nový zákon. Jen ho tak rozevřel, že se do něj na chvíli podívá a zrovna v tom místě stálo – Budete-li pronásledováni pro víru a spravedlnost, Duch svatý sestoupí a nemusíte se bát, co budete mluvit. – Manžel nerad plakal, ale tehdy se rozplakal tak, jako ještě nikdy před tím. A říkal, že možná také za to mu mne Pán Bůh vybral za ženu. Za to, že je přemohl. Oni mu dávali otázky, prali do něj a on pral do nich. Škoda, že není naživu, on by vám to řekl.“

Někdy rok nebo dva před tím, než Josef Nepauer projel svižně višňovou alejí a oslovil Blaženu Cackovou, promluvil s kazatelny kostela v Poličce prý farář o něčem, co se komunistům nelíbilo a přišli si pro něj na faru. Blažena Nepaurová neví, kdo to byl, ale některý z farníků přispěchal panu faráři na pomoc.

Na věži, ve které v rodině zvoníka vyrůstal koncem 19. století Bohuslav Martinů, na té slavné poličské věži, rozhoupal zvony na poplach. A ve skupině lidí, která se kolem kostela shromáždila, byl i ovdovělý sedlák. Když jeho silnou paži stiskl neznámý muž v civilu tak, že bolestí vykřikl, nevěděl, zda jde o vyprovokovanou akci. Jisté však bylo, že příslušníků StB pobíhalo tehdy kolem kostela víc, než věrných farníků

Výslech v budově okresního národního výboru trval několik hodin a měl vést zřejmě k tomu, aby hospodáře Nepauera zastrašil. Patřil k těm, kdo o JZD nechtěli ani slyšet a komunisté nevěděli, kudy na něj. Tvrdé dodávky úrody, masa i mléka, které režim soukromníkům nařídil, plnil Josef lépe než ostatní, a to funkcionářům leželo v žaludku.

Když se pak v noci šťastně vrátil domů, prožil si chvíli, o které dnes Blažena Nepauerová vypráví stejně upřímně a s obdivem, jako když mluví o setkání, kdy se k budoucímu muži posadila na vůz. A nic na tom nemění skutečnost, že události oné noci zná jen z manželových vzpomínek. Líčí je tak důkladně, jako by je prožila i ona sama.

Tohle táta nepřežil

„Přišel tam úředník z okresu, nějaký Bártl. Ten sepsal všechno, co tam bylo, ale nedal jim ani korunu. Přitom tatínek měl dekret na to, že je majitel. Když nám za války vyhořela chalupa, měli jsme potvrzení, že jsme válkou postižení. Takže to sepsali, nic jim nedali a nastěhovali je do chalupy, která po Němcích patřila nějakým lidem. A ti je vyháněli. Naši tam měli být jako nájemníci, jenže oni s tím nesouhlasili a tak je vyháněli. Tohle tatínek nepřežil. Bylo mu šedesát osm a ranila ho mrtvice.“

Tak dlouho žil otec Blaženy Nepaurové na statku v Jedlové ve „vlčí tlamě“, až ho ta tlama zamordovala. V roce 1958 mu sebrali chalupu i pole, které před tím tvrdě splácel a za rok na to Jan Cacek zemřel. Manželé Nepaurovi v sobě tolik vzdoru nakonec neměli. V obavách z represí, ve strachu o své malé děti ve stejnou dobu vstup do JZD podepsali.

Všechen dobytek, pole i stroje spolklo družstvo, zůstala jim jedna kráva, drůbež a pár ovcí. Děti musely do školky a Blažena Nepuaerové dřela na poli s ostatními družstevnicemi. Dlouhé roky jenom ručně, za sto třicet korun měsíčně. Živte se, jak umíte.

„Boty na děcka byly drahé. O vůbec oblečení pro děti bylo drahé. Ale když jsme ještě chovali ovce, utržili jsme peníze za jehňata a za vlnu. Něco jsem si nechala na spřádání, takže jsem si děti opletla. Také telátko jsme prodali, něco bylo za mléko a hodně jsme si toho sami vypěstovali. Zeleninu, brambory, to všechno jsme nemuseli kupovat.“

Paní Blažena pracovala v družstvu do roku 1980, kdy odešla do důchodu. Dostala tehdy od JZD hodinky a zájezd do Bulharska. Manžel šel do penze o sedm let dříve. Na poslední léta v družstvu vzpomíná Blažena Nepauerová celkem ráda. Jezdilo se na zájezdy, Krkonoše, Tatry, Praha. Také na veletrh v Brně.

„Toho všeho bych se ale zřekla, kdybychom mohli hospodařit na svém. Byl to tenkrát svobodný a krásný život.“

 

 

Z nového čísla Megan Meierová: oběť reálné „Modré velryby“. Hrůzu nepředstavují kurátoři z Ruska, ale velmi lidští lidé

Echo týdne: S Uberem se bude jezdit všude (kromě Brna) ● Téma: Macronovská Francie ● Komentář: Britové se posilují na odchod z EU ● Komentář: Přípravná dělostřelba ● Fenomén: George Soros, filantrop s dlouhými prsty ● Salon: Drsná pravda stavebního zákona ● Svět: Ramzan Kadyrov: Putinův údělný kníže ● Rozhovor s Janem Slovákem: Já jsem asi Nečech i Neslovák ● Umění a kritika: Návrat k temným břehům Topollandu ● Recenze: Sestup a pád sympatického žvanila ● Kulturní tipy ● Seriál Velcí Češi: Věrni sobě ● Styl ● Přeceňovaný a podceňovaný: FC Barcelona vs. FC Barcelona ● Technologie ● Aplikace ● Auto

Mráz přichází z finančního úřadu Pokladny EET likvidují městské čtvrti, příjmy státu však nezvýšily
Chemický útok zavinil Asad. A Trump protáhne válku Západní politici žijí v klamu, že dělají v Sýrii dobrou věc, ale nejsou schopni své cíle uskutečnit, říká expert Christopher Phillips

Přejít na diskusi