Kreativní sako od bulharské královny

Kreativní sako od bulharské královny 1
Panorama
Jiří Peňás
Sdílet:

Bianca Bellová si před čtrnácti dny přišla na pódium Nové scény Národního divadla pro Literu za Nejlepší knihu roku. Působila přitom, že ji to ani moc nepřekvapilo. Její novela Jezero je podobně nesentimentální, místy strohá, až úsečná jako ona sama. Do jaké míry je to jen maska, odhaduje čtenář strhujícího příběhu až postupně, když už je zcela polapen.

Před pěti lety jsem vás poprvé viděl na čtení Ludvíka Vaculíka. Co vás na něj přivedlo?

Byl slavný, zajímal mě jako spisovatel. Nebylo na tom nic zvláštního. Proč?

Vaculík představoval takový mizející mužský svět…

Myslíte, že byl macho? Ne, to mě nezajímalo.

V té době jste měla vydanou druhou knihu, novelu Mrtvý muž, chystala jste třetí prózu, Celý den se nic nestane. Byla jste vlastně už spisovatelkou. Šla jste se podívat na kolegu?

Ne, já jsem se necítila být spisovatelkou. A nepřemýšlela jsem tak o tom. Ani teď se jí být necítím. Byla jsem autorkou dvou vydaných knížek, které byly rychle zapomenuty, stejně jako se to stalo s tou třetí.

Ta čtvrtá, Jezero, dostala teď cenu za nejlepší knihu roku…

S tou to zapomínání možná bude trvat o chvíli déle.

Proč myslíte, že vyhrála?

Řekla bych, že je to čtivý. Taky to má více fazet, takže v tom najde víc čtenářů to, co zrovna hledají. Je přitom zajímavé, že se mi ozvali i lidé, kteří údajně vůbec nečtou, ale Jezero je zaujalo.

Možná to bude tím, zatímco ty předchozí knihy byly, řekněme, intimnějšího charakteru, tady jde o věci přímo globální, odehrává se to v postapokalyptické krajině, jde tam o ekologii, postkomunismus, je to vážné, až pochmurné.

Mně naopak přijde, že z těch knih, co jsem napsala, je Jezero nejoptimističtější. Je tam vůle k životu toho Namiho, hlavní postavy.

Jste to vy?

Ne, já nejsem typ autora, který píše o sobě.

V těch předchozích knihách jsem si vás v nějaké ženské postavě představoval.

Tak to jste byl na omylu.

Já myslím, že autor je v textu vždy nějak přítomný.

To jo, ale nemusí být přítomný v postavě.

Co je v Jezeru specificky vaše?

Především to, že jsem ho celé vyplodila.

Tak já to zkusím jinak. Před dvaceti lety jste si myslela, že budete psát?

Ne. Nebo trochu. Vždycky mě psaní zajímalo. Ale nemyslela jsem, že budu psát knihy. Asi to souvisí s nějakým zráním. U mě to souviselo s narozením dětí. Najednou se mi trochu ozřejmily životní priority; bydlet už jsme měli kde, existenciální nouzi jsem neřešila, návrat do korporace mi připadal jako naprostá šílenost… Začala jsem si vydělávat na volné noze a najednou bylo i víc času a prostoru pro kreativitu, kterou jsem do té doby vytěsňovala…

Takže psaní je takový bonus.

Spíš luxus.

To trochu podporuje mou teorii, proč píše tolik žen. Muž píše z utilitárních důvodů, žena proto, že na to má čas.

A jaké jsou ty mužovy utilitární důvody? Uživit se tím dnes, až na vzácné výjimky, nedá… Já píšu kvůli uspokojení ze završení textu, že se překonám, dokážu to napsat a dokončit tak, jak sama chci.

Jako když krejčí došije sako.

Myslím, že knížky nejsou jako sako.

Jako kreativní sako.

Jo, jako hodně kreativní sako, na kterém se krejčí hodně nadřel a rozpíchal si prsty. A než se mu povedlo, deset jich zkazil.

Myslíte si, že máte v těch knihách nějaké životní téma? Mohl jsem mít jako čtenář pocit, že to píše duše, jíž bylo ublíženo.

Myslíte? Já nevím o tom, že by mi bylo ublíženo. Já jsem měla šťastné dětství, mám tři zdravé děti, šťastný vztah, nikdo mi nikdy neublížil, neprožila jsem žádnou zvláštní krizi, žádné trauma. Ale trochu mě popravdě zneklidňuje, že máte takovou potřebu promítat do postav prožívání autora i vy coby čtenář de facto profesní.

Celý text čtěte na EchoPrime a v aktuálním vydání Týdeníku Echo.

 

 

Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit