TÝDENÍK ECHO

Proč pomáháme džihádistům a ne křesťanům?

ROZHOVOR

Témata:

Američana Johna Eibnera, viceprezidenta Křesťanské mezinárodní solidarity (CSI), přivedla na Blízký a Střední východ starost o pronásledované křesťany, po sedmi letech působení v oblasti má ostře kritický názor na tamní situaci, speciálně občanskou válku v Sýrii a zahraniční politiku USA i Evropy. U muže, který původně vítal invazi do Iráku, je to dramatický posun. Letos v červenci papež František I. prohlásil, že v této oblasti jsou křesťané vystaveni genocidě. Eibner v rozhovoru pro TÝDENÍK ECHO tvrdí, že vyhlazování křesťanů je ještě možné na poslední chvíli zastavit a vrátit alespoň na Blízký východ pluralitu, jaká pro něj v historii byla charakteristická.

Jak hodnotíte Obamův výkon v této oblasti?

Změnila se taktika. Jestliže za Bushe USA prosazovaly své zájmy masivní vojenskou přítomností, dnes sázíme víc na hybridní válku. Ale ty zájmy zůstávají stejné. Washington v duchu Obamovy doktríny vést zezadu spoléhá na své spojence v oblasti – Katar, Saúdskou Arábii, Turecko. Když vypuklo arabské jaro, Amerika kde mohla, podporovala změnu režimu. Následná kontrarevoluce v Egyptě naopak Spojenými státy podporovaná nebyla, ale zajistila stabilitu, Egypt přestal sklouzávat do chaosu, jaký dnes panuje v Iráku a Sýrii. U Sýrie je třeba říct, že Asadův režim nezkolaboval, má nadále značnou podporu, těžko říci, jestli většiny, ale rozhodně významné části obyvatelstva. Například Damašek nepovstal. Bohužel se dnes Washington v Sýrii vrací ke scénáři, jaký uplatňoval v Afghánistánu 80. let, znovu podporuje džihádisty. Amerika taky mudžahedíny podporovala proto, aby krvácel Sovětský svaz, nikoliv z lásky k džihádu. Jenže v tom pokračuje i po pádu komunismu. Dnes se Washington v Sýrii snaží zbavit Asada, který má za spojence dva tradiční nepřátele Washingtonu – Moskvu a Teherán. A když se nepodařilo ho odstranit za pomoci umírněné opozice, začala Amerika podporovat radikální síly. Sleduje tu své tradiční politické cíle: v případě Íránu zlomit šíitský půlměsíc, který se rozprostírá od Íránu přes Irák do Sýrie k Libanonu a Hizballáhu. A v Sýrii by se kromě toho mohlo podařit kompletně vypudit z Blízkého východu Rusko. Sýrie má dnes tu smůlu, že je dějištěm zástupné války. Z jedné strany Amerika a její spojenci, což jsou sunnitské Turecko, Saúdská Arábie, Katar. Proti nim síly, které nejsou součásti americké globální bezpečnosti a ani být nechtějí: Írán a Rusko.

Takže vaše teze zní, že kvůli svým geopolitických cílům Amerika háže blízkovýchodní křesťany z okna?

Ano. Ne že by je házela vlastníma rukama, stačí, že o ně nejeví zájem. Jsou obětí geopolitického směřování Ameriky. Ameriku zajímá hybridní soupeření s Ruskem, nikoliv křesťanské menšiny, které se dostanou do soukolí této přetahované. Nejsem žádný fanoušek Asada, ale na jeho území jsou menšiny pod ochranou. Zatímco všude, kde vládne ten či onen druh povstalců, zuří náboženské čistky. Dnes se od severozápadního pobřeží Sýrie až k předměstí Bagdádu rozprostírá pás území, který je vyčištěný od křesťanů – ať už tam vládne Islámský stát, an-Nusrá, nebo Svobodná syrská armáda. Dnes dokonce i generál Petraeus ve svém memorandu k Sýrii mluví o umírněné an-Nusře. Přitom An-Nusrá je otevřeně součástí al-Káidy. Takže my máme dnes v establishmentu vysoce postavené lidi, kteří veřejně uvažují o vyzbrojování takových radikálních skupin. Ta terminologie mimochodem začíná připomínat způsob, jakým mluvíme o Saúdské Arábii. Ta bývá tu a tam v Americe taky označována jako umírněný islámský stát. Umírněný islám tedy znamená, že si doma děláte, co chcete, ale v zahraniční politice podléháte USA.

Celý rozhovor najdete v novém čísle Týdeníku Echo v elektronické verzi zde nebo v jeho tištěné verzi.

Přejít na diskusi