A co až Le Penová zvítězí?

Témata: , , ,

Regionální volby ve Francii ukazují, jak pofidérní je upínat se na „Evropu“ jako kategorický imperativ naší politiky.

Ve Francii zaznamenala Národní fronta výrazné nevítězství, jak by mohl trefně říct Václav Klaus. Říkají jí krajní pravice – přestože v určité taxonomii by se řada jejích myšlenek kvalifikovala jako levicové. Anebo extremistická strana – ale kdo to říká, měl by si být zatraceně jistý, že nikdy nevyhraje, protože když by vyhrála, znamenalo by to, že většina lidí jsou extremisté. Marion Maréchal Le Penovou volilo v druhém kole v regionu Provence-Alpes-Côte d‘Azur 45 procent. To by „slušní lidé“ asi měli přestat jezdit do Provensálska na dovolenou, ne?

Vítězství tradiční strany získaly za cenu rétoriky, která by si, když se to tak vezme, zasloužila být nazývána extremistickou – socialistický premiér Valls například varoval, že v případě vítězství FN hrozí občanská válka. A co horšího, za cenu taktického hlasování, z něhož musí zákonitě voličům zůstat trpkost v ústech. Socialisté vyzvali své voliče, aby v ohrožených regionech hlasovali pro republikány, a někde dokonce stáhli kandidátky. Obdivuhodná kázeň, ale k čemu je vlastně dobré být příznivcem socialistů? Aby měl člověk možnost hlasovat pro pravici? Neměli by socialisté třeba jako další volební lákadlo nabídnout, že se rozpustí?

Ekonomické výsledky by je k tomu jistě opravňovaly. Ve Francii roste nezaměstnanost víceméně nepřetržitě od roku 2012, poslední, listopadový nárůst byl největší od roku 2013. A to v době monetární politiky charakterizované bezprecedentním kvantitativním uvolňováním ECB a v době nejnižších cen ropy od roku 2009. Jestliže je dnes Francie, řečeno s Vallsem, na prahu občanské války, jak se jí povede později, až tyto mimořádné růstové impulsy odezní?

Ale to není jenom Francie. V Holandsku například vede v průzkumech strana Geerta Wilderse – s 26 % má dvojnásobnou podporu než nejbližší rival, strany koaliční vlády mají dohromady jen 20 %. Ve Švédsku jsou nejsilnější stranou nacionalističtí Švédští demokraté.

Národní fronta Le Penové, jak známo, vyšla jako nejsilnější z posledních voleb do Evropského parlamentu. Existuje nějaký přírodní zákon, že instituce EU jsou imunní vůči politické vůli ve všech členských zemích? Jak to přesně funguje? Jsou smlouvy EU vyryty do zirkonu a zavřeny ve sklepě?

To EU samozřejmě neřeší. V okamžicích, jako je tento, začnou jako na povel intenzívně útočit na Maďarsko a Polsko. Je to samozřejmě nesmysl, Jsou to země, které je povoleno kritizovat. Skuteční „majitelé EU“, zakládající západoevropské země, kritizovat nelze. Ani ne tak z respektu, ale hlavně kvůli tomu, že by hned bylo vidět, jak je to absurdní.

Ať už se budeme snažit degradovat nárůst FN vším možným – demagogií, xenofobií, rasismem, Putinovou podporou – je jasné, že má domácí kořeny. Domácí i bruselský establishment nemá žádnou „pozitivní pravdu“, kterou by mohl demagogii postavit.

Pro nás je v tom každopádně lekce, že si všechno musíme vybojovat doma. Ten, kdo řídí své kroky imperativem být vždy a za všech okolností s „Evropou“, se může za pár let divit, co ta „Evropa“ bude. Nemluvě o tom, že z hlediska našich zájmů neznamená takový Sarkozy moc velký rozdíl.

Jedna poznámka na závěr. Z progresivních kruhů prosákl v posledních letech do mainstreamového zpravodajství zvyk sledovat, jak si ve volbách vedou ženy. Žena poprvé ministryní X! V nové vládě tvoří ženy poprvé X procent! V parlamentu obsadily ženy již X procent křesel! Tým předsedy EK tvoří z X procent ženy! Ale když nejrychleji rostoucí stranu v jedné z nejdůležitějších zemí EU vede žena a nejvýraznější novou tváří nejen její strany je její šestadvacetiletá neteř, genderoví sčítači nějak nenacházejí slova.

Je to nepokrytě jedovatá poznámka. Ale pokrytectví a prázdnota si zaslouží opovržení vždy a všude.

Přejít na diskusi