Mad Max a Ringo Čech

Zábrany nemají zrovna dobrou pověst (všichni bychom přece měli být nezkrotní, nenechat se omezovat, že?), jsou ale velice užitečné, například by bez nich nebylo civilizace. Civilizovaný člověk se přece pozná taky podle toho, že některé věci nedělá, dokonce o nich třeba ani nemluví. Jde to často ztuha, představa obecného návratu k barbarství je sice děsivá, má ale v sobě taky nějakou přitažlivost. Člověk sleduje nějakou zběsilou vizi postapokalyptického světa, v němž právo nahradila zvůle tlup motorizovaných lapků (poslední Mad Max je krásným příkladem toho žánru) a říká si: ještěže z kina pojedu fungující městskou dopravou, ve večerce budou mít otevřeno a doma mi topení bude hřát přesně tak, jak si nastavím. Zároveň se mu ale při sledování těch obrazů trochu zvýší tep, protože, co si budem povídat, život člena tlupy motorizovaných lapků v zemi bez zákona asi má svoje plusy, přinejmenším takhle na dálku působí přitažlivě. Pustit to. Pane jo.

Žijeme ovšem ve stále ještě civilizovaném Česku, Mad Max, neohrožený hrdina barbarského světa na výkonné mašině, se na zdejších silnicích neprohání. Za to ale máme Františka Ringo Čecha, dekádami v různých režimech prověřeného bavič, vyznamenaného prezidentem, v jistém segmentu publika ceněného pro svou údajnou schopnost mluvit o věcech bez servítků. Příznačné, bohužel. Míru své civilizovanosti demonstroval v Blesku, kde publikoval další ze svých třeskutě vtipných kreseb. V rádoby naivistickém stylu zachycení černí muži si na ní, ehm, podrobují kypré bílé ženy. Podstatnější je ale slovní doprovod, jímž Čech, ten výtvor opatřil. Taková znásilňovací fantazie popsaná se zaujetím pro detail, popisuje úděl „sluníčkářek“, které ve své naivitě chtěli učit uprchlické hordy německému jazyku, dostalo se jim ale jiného školení. Prasácké uspokojení autora, jemuž popisovaná představa evidentně dělá dobře, z textu jen prýští.

Nejde ani tak o Františka Ringo Čecha, s nímž spojovat jakákoliv očekávání by bylo krajně nemoudré. Udivující je chování Blesku, který publikuje materiál, jenž by – troufám si odhadnout – v jiných velkých evropských bulvárech nevyšel, jakkoliv ty deníky ve věci uprchlíků zastávají plus mínus podobné stanovisko. Nad tím, že bulvár bývá čas od času lechtivý, vulgární, přisprostlý nemá význam se pohoršovat, patří to k němu, vlastně by bez toho neměl smysl. Fantazírovat o znásilnění, ukájet se představou vrcholného ponížení druhého, navíc veřejně, je ale jiná káva nebo spíš sedlina, je to překročení civilizačního tabu. Víření věcí, jež by v civilizované společností měly zůstávat jenom na dně. Jedna věc je, když má někdo, třeba pan Čech, všelijaká temná hnutí, jiná je, stane-li se jejich projevování běžnou součástí veřejné debaty, něčím, co je jaksi v pořádku ventilovat, navíc ne v nějakém svém koutku virtuálního polosvěta, ale v masově konzumovaném médiu.

Jistě, nastane-li dramatická situace, rozvíří se ledacos, tak to prostě chodí. A krize kolem uprchlíků jistě nějakým způsobem dramatická je, česká společnost ji ale prožívá zatím prakticky výhradně zprostředkovaně, ve všední existence lidí v téhle zemi se projevila minimálně, spíš nijak. Nepředstavuje pro ni faktickou zátěž, alespoň zatím ne. Pokud by už v téhle fázi měla být „normalizovaný“ hnus tohoto kalibru, copak by se dalo čekat v časech, kdyby skutečně trochu přituhlo – ne nutně kvůli uprchlíkům. Krize kolem nich nakonec možná není příčinou, určitě ne jedinou – spíš může sloužit jako hromosvod různým „bahenním“ tendencím, které sílily a draly na povrch bez ohledu na ni. Nevolám tady po cenzuře, stejně by byla neúčinná. Možná po reflexi. K té tradici evropské kultury, jíž se dnes mnozí ohánějí, totiž patří taky přesvědčení, že bez ohledu na okolnosti je za své činy v poslední instanci nakonec každý odpovědný sám.

Přejít na diskusi