Putin nemá důvod bát se Merkelové
V neděli po telefonu Angela Merkelová oznámila Vladimiru Putinovi: „Soustřeďování ruských vojsk v této oblasti (na hranici s Ukrajinou – pozn.red.) nemůžeme považovat za příspěvek ke snižování napětí.“ Její ministryně obrany Ursula von der Leyenová v týž den dokonce zauvažovala, že by NATO mělo posílit svou přítomnost na východních hranicích Aliance.
Později její mluvčí upřesnil, že paní ministryně neměla na mysli pobaltské státy, ale hlídkování nad vzdušným prostorem Polska a Rumunska. I tak má podnět ze spolkového ministerstva jistou relevanci - pokud se dnes v krizových scénářích vyskytují i takové státy jako Moldávie a Podněstří, není projevovaný zájem o bezprostředního souseda, jímž je v tomto případě člen NATO Rumunsko, tak úplně prázdným gestem.
Dá se z výroků obou dam vyvozovat, že Německo, známé doposud jako hlavní vciťovač do ruské duše v západní Evropě, mění kurs? Spíše ne, a to minimálně ze dvou důvodů.
Za prvé je v názoru na Rusko osudově rozdělená samotná vládní koalice. Na adresu von der Leyenové se okamžitě ozval výchovný sykot ze sociálnědemokratických řad. Prý je nešťastné, jak ministryně eskaluje situaci (Tito dobráci si zřejmě Vladimíra Putina představují jako uzlíček nervů, chudáka v zajetí svých ovšemže přecitlivělých reakcí na neuvážené podněty zvnějšku.)
A to ani nemluvíme o opozici, Zelených a dokonce liberální FDP, dvou partajích, které z posledních 25 držely ministerstvo 20 let. Obě sázejí na Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), NATO prý vůči Rusku není vhodný rámec. Uf, ještěže v OBSE jsme taky, a dokonce v Praze hostíme pobočku sekretariátu této důležité mezinárodní organizace.
Druhý důvod, který zvyšuje pravděpodobnost, že Berlín nakonec bude vůči Rusku spíš brzdit než takzvaně eskalovat, je historický.
Německo-ruské vztahy minimálně od 18. století charakterizuje jakási vzájemná záliba. Vražedné epizody první a druhé světové války tu zůstávají právě jen epizodami. Jeden z předchůdců von der Layenové na obraně, dnes už zemřelý sociální demokrat Peter Struck, na sebe před několika lety upozornil zajímavým názorem, že Německo má mít k Rusku stejně daleko (čti: stejně blízko) jako k Americe.
A přestože Merkelová by takhle bláznivě asi nikdy nemluvila, i v její politice najdeme stopy podobného uvažování. Prezident Putin by si dnes vůči Ukrajině asi tak nedovoloval, kdyby v roce 2008 Merkelová za Německo (a Sarkozy za Francii) explicitně neodmítla představu, že Kyjev by taky mohl vstoupit do Severoatlantické aliance. To jsou společně s následující Obamovou politikou resetu v rusko-amerických vztazích hlavní garance, které Putin potřeboval, aby začal vůbec uvažovat o ruské reconquistě. Zdá se, že čas, kdy Berlín skutečně mohl ovlivnit chování Moskvy, už uplynul asi tak před pěti lety.
